| Boris Hybner |
|
| Miroslava Picková |
Ročník 34 - číslo 43 |
GAGMAN
Mim, herec, autor, režisér, dramaturg a pedagog Boris Hybner se narodil 5. srpna l94l ve Vyškově na Moravě. Tam měl jeho otec, vynikající kuchař, pronajatou restauraci. Synovu budoucnost viděl proto celkem jasně: prosperující podnik a Borise v něm jako restauratéra. Snad by k tomu i došlo, kdyby v budově Besedy kromě restaurace a bytu Hybnerových nebyl i divadelní sál.
Nadšení vyškovských ochotníků a vůně líčidel - to byla atmosféra, ve které vyrůstal. Divadlo se mu tak nepozorovaně dostávalo pod kůži. Hrál na kytaru a se starším bratrem Jaroslavem také ragby, psal básně, četl Kerouaca, Ferlinghettiho a Allena Ginsberka. Jeho básně dokonce vydal tiskem a o několik let později se s ním osobně setkal. Poslouchal Armstronga a americký jazz, miloval rock´n´roll, založil kapelu, odmaturoval. Nastoupil do chemičky v Litvínově a nazdařbůh si podal přihlášku na zemědělskou školu. Jako syn živnostníka a milovník rocku neměl velkou šanci, ale vyšlo to. Po čase zažádal o přestup na pedagogický institut do tehdejšího Gottwaldova. Podařilo se. Založil tam kabaret Reflektor a napsal scénář Pesimysterie. Potíže nastaly ve chvíli, kdy otci řekl, že chce dělat pantomimu...
X Proto jste utekl z domova?
Neutekl. Odešel. V tom je rozdíl. Táta sice byl velkým divadelním fandou a
v pauze o zkouškách rozdával hercům řízky, ale s tím co jsem chtěl dělat
zásadně nesouhlasil. Říkal tomu "za korunu hop na špagát". Tak
jsem se sebral a šel.
X Co vás vlastně dovedlo
k pantomimě?
Asi to ve mně bylo. Nějaká dispozice. Jirka Štědroň jednou řekl, že mám
tvář mima - ne, řekl, že mám "ksicht" mima a seznámil mě s
klukem, který na JAMU tenhle obor studoval. Dveře se tím pootevřely, ale
dokořán se rozlítly až když jsem viděl Vlastimila Bedrnu v němohře,
kterou v Brně dávalo v Divadlo Rokoko. Najednou jsem věděl co chci a co musím…
Nebylo to nic, co by časem vyšumělo. Napsal jsem Ladislavu Fialkovi, který té
době měl už svou scénu v Divadle na Zábradlí, světové uznání a svůj
vzor. Tím byl Marcell Marceau.
X Jak Ladislav Fialka na váš dopis reagoval? Říká se, že byl trochu...
prostě, že si na svém autorském divadle velice zakládal, že lidem moc
prostoru nenechával… sám si psal, sám režíroval…
Byl to jeho způsob a nakonec i jeho právo. Pomohl mi, přijal mě, takže jsem
po pěti letech přijel domů jako člen Fialkova souboru Divadla na Zábradlí.
Za čas jsem se s ním ale rozešel.
X Proč?
Protože jsem měl svůj pohled, své nápady a už jsem je nechtěl jen tak
pouštět. Naše názory na pantomimu se prostě rozcházely. Fialkovi se podařilo
oživit českou němohru, zatímco já o nabíleného Pierota už nestál. Táhlo
mě to jinam.
X Kam?
Vždycky jsem tíhnul k anglosaskému humoru a k filmové grotesce…
X …takže jste ji přenesl na jeviště. A jak kdosi řekl, přivedl jste
"drsnou, nevábnou, ale lidsky jímavou postavu společenského vyděděnce
a životního outsidera ze smetiště dějin" a zvolil jste cestu osamělého
běžce…
A taková je dodnes…
X Co se dělo po vašem odchodu ze souboru? Tenkrát se o tom všem dost
mluvilo…
Dostal jsem angažmá v Revue Alhambra - jako sólista. Tenkrát tam hrál Juraj
Herz, Ján Roháč a Miloš Forman psali hry, přivedl jsem tam i Ctibora Turbu.
X A pak?
Pak přišla Laterna Magika, pomáhal jsem založit Pantomimu Alfréda Jarryho i
Cirkus Alfréd. Paradoxem je, že když jsem po revoluci konečně otevřel
vlastní divadlo - originální společnost němé grotesky GAG, musel jsem se
ho nakonec vzdát.
X Opravdu jste musel?
Jsem totiž autorský divadelník, ne ekonom.
X Patříte ke generaci šedesátých let, která přinesla uvolnění, žádné
peníze ale zato kavárny plné lidí, občas trochu hladu, ale vždycky hodně
inspirace, hledání... Jednou jste řekl, že blázince a hospody jsou plné
lidí, kteří se minuli sami se sebou...
To je pravda. Pořád hledáme kdo a co vlastně jsme. A taky je pravda, že to
není zadarmo. Pro někoho bývá ta cena až příliš vysoká: mě stála dvě
manželství a málem zdraví.
X Co vás nejvíc na počátku vaší umělecké dráhy nejvíc inspirovalo ?
Samozřejmě, že svou roli sehrála i atmosféra doby a prostředí ve kterém
jsem žil.
X A v jakém prostředí jste žil?
Po příjezdu do Prahy občas i na lavičce na nádraží. A pak jsem v Podolí
objevil jeden dům - vlastně mi o něm řekl Honza Libíček. Byla to spíš
barabizna k demolici: venku pumpa a suchý záchod, uvnitř zatuchlina a plíseň
a v zimě zima. Střechou zatékalo. Říkalo se mu Hanzelberg, po Leošovi
Hanzlovi, který tam byl první.
X Na to se pamatuji se: blízko byla katovna i s katem.Ten kat už ale
nefungoval…
V únoru 1966 jsme tento dům s velkou slávou prohlásili za střed Evropy. Žilo
nás tam asi patnáct - malíři, fotografové, spisovatelé, sochaři… těch
dočasných obyvatel bych se nedopočítal. Byla to opravdová umělecká
kolonie. Prošel tudy Hrabal a Fára, byl tam Fialka i Havel, byla tam i moje
první žena - malířka Jana Kremanová. Naše bohémské manželství se po
osmi letech rozpadlo, ale zůstalo nám dítě. Dneska spolu hráváme v Divadle
v Řeznické. Vanda Hybnerová, žena Saši Rašilova, je naše dcera.
X Vzpomínám, že tam byl i Allen Ginsberg… Jak si na něj vzpomínáte?
Například že i v zimě chodil v teniskách. A k té době neodmyslitelně patřil,
stejně jako Burroughs a Kerouac. Možná, že jsme tomu, co říkali, ani tak
moc nerozuměli, byli odjinud… Pro nás byli jakoby z jiné planety a přece
jsme měli společného jmenovatele: protest.
Boris Hybner hrál ve 27
zemích tří kontinentů, natočil spoustu filmů ve Finsku, v Italii,ve
Francii, Irsku, Mexiku... Za seriál Gagman získal Bronzovou růži z Montreaux,
má za sebou čtyři hudební show, čtyři televizní inscenace a další
rozbité manželství. S Helenou Julišovou má druhou dceru Lenku, která píše
básně a přitom dokáže "ukopnout chlapovi hlavu" ...
X Kde se vzal ten protiklad?
Protože je mistryní v bojovém umění také -wodoo a vzala si Siciliána.
Jejich holčička, moje třetí vnučka, se jmenuje Giulietta. První dvě,
Josefinka a Tonička, jsou Vandiny.
X Co teď pokládáte za nejdůležitější?
Kromě péče o svého syna Maxe a manželství s Luciíí také péči o výchovu
mimů. Teď jsem především pedagog a nechci, aby toto jediné výukové
pracoviště české pantomimy zaniklo.
X Je pravda, že jste kvůli výuce odmítl měsíční angažmá v Paříží
a dokonce nabídku hrát dva měsíce na Broadway ? To vás nemá kdo zastoupit?
Budete se divit, ale ne. Mimů je jen velice málo a těch, co vyučují, ještě
míň.
X Jak se zdá, ztrácíme o němohru zájem…
To je jen dočasné, protože nonverbální komunikace je v lidském životě
nesmírně důležitá. Už v samém začátku zrození… Učí vztahu k lidem
a k věcem, k vesmíru, v tom nejzákladnějším principu vytváří kontakt
mezi matkou a dítětem. Ale to se dostáváme do složitých oblastí
psychologie - chtěl jsem jenom říct, že pro současnou dobu i budoucnost je
nejdůležitější naučit se mluvit a rozumět beze slov. Protože se slovem
se dá velice snadno hazardovat… Ale nechci filozofovat.