| Marina Richterová |
|
| Venda Šebrlová |
Ročník 34 - číslo 43 |
Cesta studentky soudruha profesora
od ikon ke grafické tvorbě
Foto. Miroslav Martinovský, ilustrace M. Richterové
Marina
Richterová se narodila v červnu 1962 v Moskvě, kde vystudovala Francouzské
lyceum a v patnácti letech udělala zkoušky na Střední umělecko-průmyslovou
školu. Absolvovala obor miniatura a ikona. Pak tuto drobnou ženu naopak na chvíli
uchvátila monumentální malba - a teď patří k našim nejlepším grafikům.
V roce 1983 se vdala a od té doby žije a tvoří tady. Vystavuje po celém světě,
za deset let měla přes dvacet výstav. Nerada vystavuje v kolektivu, tam se prý
ztrácí. Její práce jsou intimní, mají podtext a proto je v nich pořád co
odkrývat - není barevně agresivní ani nemá prvoplánový škleb. Zajímavá
cesta od ikony…
X Namalovat ikonu znamená řídit se naprosto striktními
pravidly co se týká tématu i zpracování sebemenšího detailu. Byla jste
tedy jen řemeslník?
To je velmi přesně řečeno, tam opravdu nesmíte vnést nic nového. Ikona
totiž není vaše dílo, ale velmi úzká interpretace symbolu - takže musíte
dodržet kompozici i barevnost i postup. Máme tak slavného ikonopisce jako je
Andrej Rublev, který při dodržení pravidel dodal ikonám svůj esprit,
ducha. Můžete třeba nepatrně změnit sklon hlavy nebo jemňoučce změnit tón
barevnosti, která je také u hlavních postav daná. Nebo sousedství barev.
X Přitom ikona je dílo barevné, přezdobné…
Taková je až od 17. století, kdy do Ruska přišlo baroko a přineslo větší
zdobnost. Ale ikona z raného středověku je velmi přísná.
X Co se ve vaší dívčí dušičce událo, že jste přešla
k naprostému opaku, nebarevné grafice?
Ve čtvrtém ročníku střední školy jsem dostala jako diplomovou práci zakázku:
ilustrace k ruským pohádkám. To jsem ještě nevěděla o knižní kultuře a
polygrafii nic. A vlastně kvůli tomu jsem šla na Vysokou školu polygrafickou
v Moskvě, fakultu grafiky. Tam však šlo spíš o písmo a úpravu knih…
X Tak co bylo tedy zlomem ve vašem životě?
Že jsem se vdala za českého vědce a odstěhovala jsem se do tehdejšího Československa.
Přestoupila jsem na Vysokou školu umělecko-průmyslovou, obor knižní
ilustrace a grafika. Byla jsem žákyní soudruha profesora Jiřího Mikuly,
který byl rád, že má studentku ze Sovětského svazu. Je pravda, že jsme si
nerozuměli, ale nechal mě žít. Třetí rok jsem šla o patro níž do
grafických dílen a tam jsem viděla na vlastní oči, jak se dělá hlubotisk,
kamenotisk… To už jsem věděla, že bez známostí knižní zakázku
nedostanu, a tak jsem to zkusila ve volné grafice, kterou můžete nabídnout
kdekoli a komukoli.
X Jenže styl ilustrací, který jste zvolila pro knihu Evy
Hudečkové Sedmihlásek, spíš připomíná ikonu než grafiku. Proč?
Protože ten příběh to chtěl. Zvolila jsem akvarel, zlato a kresbu měkkou
tužkou na papíře.
X Kdo je vaším nejmilejším malířem?
Především ranně renesanční malíř Pierro della Francesca, Brueghel,
architekt a všestranný výtvarník Vladislav Hofman a jím ovlivněný Gustav
Klimt. V posledním roce znovu objevuji např. období secese, které znamenalo
zlom nejen v umění 20. století ale v celém životní stylu, V Rusku byla ještě
v carském Rusku spousta špičkových secesních umělců, o kterých se v
Evropě dodnes neví. Ti nejvýraznější byli členy skupiny, která si říkala
"mir isskustvo" - svět umění. Ti pořádali i tehdejší slavná představení
ruského baletu v Paříži.
X Byla pro
vás secesní Praha překvapením?
Ne, protože tento styl jsem znala už od puberty. To jsem se jen jsem se dívala
- a viděla! Dodnes, když mě něco zaujme, tak si řeknu: Aha, to je frajer,
udělal to takhle, to je dobrý fór. To někdy vyzkouším.
X Zřejmě jste nebyla typická puberťačka…
To asi ne. V šestnácti, v sedmnácti jsem skoro nespala, nejedla, nechodila na
rande, ale pronajala jsem si cimru a platila si spolužačky, aby mi stály
modelem. Měla jsem obrovskou ctižádost stát se malířem.
X Jenže vy jste spíš kreslířem než malířem…
Ale v mém životě byla doba, kdy jsem dělala velká plátna. Chtěla jsem
dokonce jít na katedru monumentální malby, kde můj tatínek jako profesor učil.
A právě on mě o toho úmyslu odradil, že bych takovou chlapskou práci nezvládla
fyzicky. Byla bych odkázána na jiné profese a realizovala zakázky často
daleko od domova. A neměla bych žádný soukromý život.
X Maminka je také kumštýřkou?
Ta je vědeckou pracovnicí, zabývá se genetikou - lidskou genetikou.
X Kolik jste ilustrovala knih?
Vytištěných pět. Jako diplomovou práci jsem dělala ilustrace - grafické
listy ke Králi Learovi, ty skončily v šupleti. Stejně jako ilustrace k
Andersenovým pohádkám, ty jsem naopak dělala pro svoje potěšení. Taky mám
schované ilustrace k Malému princi, ale ty se otisknout nemohou, protože dědicové
autorských práv si dali podmínku, že všechna vydání této knihy budou mít
původní ilustrace.
X Jsou chvíle, kdy se vám stýská po Rusku?
Ne, protože když chci, tak tam jedu. Jsem kosmopolitní člověk.
X Stýkáte se se zdejší ruskou komunitou?
Ne. Ani v Rusku mě neměli za stoprocentního Rusa.
X Víte, že Eva Hudečková bude příští knihu psát tak,
aby korespondovala s vašimi ilustracemi? Děj, slovník, větnou stavbu… To
se hned tak někomu nestane!
To nevím. To mě těší!… Víte, já se neumím stoprocentně radovat z chvály,
protože vím, že to ještě neumím dokonale.
X A až budete dokonalá, tak přestanete kreslit? Co děláte,
když nesedíte taky u pracovního stolu?
Už několik let pěstuji bonsaje a sukulenty. Mám zahradu a té jsem úplně
propadla. Hrabu se v hlíně bez rukavic, protože chci zem cítit. A pak mám
večer popraskané ruce a nemůžu kreslit. Zahrada je to střízlivá, aby
vynikl strom nebo keř. Ne kytičky, ale kameny.
X Pak vám
tam ovšem chybí bambus…
Toho se zatím bojím, protože je moc agresivní.
X Takže přes secesi jste se dostala ke stylu japonských
zahrad?
To proto, že secese vychází z japonského umění. Právě to jsem se dozvěděla
ve svých patnácti. Víte, že Japonci dají na zeď jeden kaligrafický svitek
a do misky na stolku větvičku sakury? To je ta pravá krása.
X Co děláte teď?
Protože je už začátek října, tak P.F. pro sebe, ex-libris svůj a mého přítele
a jako zakázku další dvě ex-libris.
X Řekla byste, že Marina Richterová UŽ umí?
To ne, já nejlíp znám své chyby a byla bych proti sobě, kdybych si to říkala!
Na druhé straně: vím, co umím a proto už ani nemám potřebu čekat, až mě
nějaký kritik pochválí.
Popisky k foto:
1) Obálka ke knize Sedmihlásek (PROSÍM: vykrýt všechen text, přes hřbet
spojit do celku) - bez popisku
2) Vzpomínka na Antverpy, měkký kryt, 1999
3) Marina Richterová s manželi Hudečkovými