| Nezapomeň na radost |
|
| Phil Bosmans |
Ročník 34 - číslo 43 |
LISTOPAD
Hřbitov je plný bílých chryzantém. Smrt v bílém. Na chvíli jsou mrtví
a
živí pohromadě na témže místě. Navzájem se hledají, myslí na sebe, ale
nemohou k sobě.
Na jedné straně bezmoc, na druhé straně přízračný rozklad.
U náhrobku myslím na vlastní smrt, trochu nesměle a sklíčeně. Strach
ze
smrti a radost žít - mají k sobě tak blízko. Smrt je bezohledný ničitel,
který otráví každou hru a zábavu, nahlodá každé nebezpečí a zničí každý
orgán, kterým vdechuji radost života.
Se smrtí si nikdo neví rady. Také věda ne. Mlčí se o ní. Zapomíná se
na ni.
Sotva přejde pohřební průvod, provoz běží zase rychle dál.
Myšlenku na smrt nemohu ze svého vědomí vymazat. To by byla pštrosí
politika. Nakonec se všechno soustřeďuje v jedné otázce:
Je smrt konec nebo ne?
Jestliže je smrt konec, potom je mé umírání zničující poprava. Jestliže
však smrt není konec, pak dostává nesmírně novou dimenzi. Tváří v tvář
smrti, tomuto kritickému momentu mého života, kterým musím projít samotinký,
stojím před otázkou: všechno nebo nic, smysl nebo nesmyslnost života, Bůh
nebo nekonečná prázdnota? Tajemství života a smrti souvisí s tajemstvím
Boha. Mé vlastní nezaměnitelné já nenachází uspokojivé vysvětlení
tohoto
tajemství ani ve fyzice, ani v chemii, ani v biologii: přírodní vědy totiž
pro mne nevyřeší otázku Boží existence. Jediné, co držím v rukou, je
naděje.
Až do posledního dechu mi dává naděje radost ze života.
LIDÉ VE MĚSTĚ
Dům vedle domu. Byt vedle bytu.
Tolik jmenovek,
Tolik dobře upravených jmenovek.
Tolik lidí, tolik dobře zaopatřených lidí,
Lidí, které nikdo nezná.
Oni se vidí.
Stojí vedle sebe ve výtahu.
Ale každý hledí bez zájmu před sebe.
Oni civí: to je kdosi,
tak jako vědí: to je špalek,
do kterého nesmíme vrazit.
Lidé ve městě. Sami.
Město, nijak společenské,
Příjemné bydlení pro lidi.
ZKAŽENÝ DEN
Nikdy nebudu šťastný,
nebudu-li kontrolovat své emoce
a nechám-li si pokazit den
škrábancem na autě,
zlým slovem doma,
chybou v práci,
nevydařenou schůzkou,
nešťastnou příhodou,
roztrženou punčochou,
zkroucenou kravatou.
Nikdy nebudu šťastný,
jestliže budu obětí svých nálad,
zajatcem svých vášní,
vězněm svých dětinských požadavků,
uzavřen do svých nesmyslných očekávání.