| Rybí periskopy |
|
|
Rudolf Baudis |
Ročník 34 - číslo 42 |
Z toho, že
k nutné výbavě potápěčů a plavců patří brýle nebo maska, můžete
soudit, že naše oči nejsou uzpůsobeny k pozorování podvodní říše. Opačný
problém musely vyřešit některé ryby, které se při svém životním způsobu
občas dostanou na sucho (lezouni a lezci) nebo ty, které žijí v tenké
vrstvičce na rozhraní obou prostředí a potřebují zároveň sledovat, co se
děje nad hladinou i pod ní.
Obvyklé rybí smysly jako je zrak, čich či citlivá postranní čára, nemohou tyhle "obojživelné" ryby dost dobře uplatnit, protože je nedokáží varovat před nepřáteli útočícími ze souše nebo ze vzduchu. Jsou na tom podobně jako ponorky, jejichž posádky potřebují mít přehled nejen o jiných ponorkách a torpédech, ale i o hladinových plavidlech a letadlech, od nichž jim hrozí nebezpečí. Ke včasnému zjištění takového ohrožení slouží ponorným plavidlům optické zařízení - periskop. Optické vybavení některých zvířat se ponorkovému periskopu plně vyrovná.
Ponorkový periskop v živočišné říši asi nejvíc připomínají oči krabů nebo hlemýžďů na stopkách, které dokážou podle potřeby vysunout nebo zatáhnout. Podobně své oči používá i celá řada obojživelných živočichů, ať je to malá žabka nebo obrovští krokodýli a hroši. I v zoologické zahradě se můžete přesvědčit, že tito velcí obratlovci dokáží ukrýt celé tělo pod vodu a dění na povrchu sledují jen očima, které mají umístěny doslova navrch hlavy.
Ještě dokonaleji jsou pro tento případ vybaveny zmíněné rybky periskopky. Tak se říká mezi akvaristy sice i karasům s vypoulenými očními bulvami, ale jde tu o podobnost čistě náhodnou. Když chytrá horákyně radila rybářovi předstírat, že chytá ryby na stromě, nevěděla nejspíš, že je to někde skutečně možné. Nejen lezci a lezouni, ocitající se často na suchu, potřebují dvoje oči.
Halančík čtyřoký je, na rozdíl od lezců a lezounů, rybou sladkovodní, žijící při ústích jihoamerických řek a po stromech lézt nedokáže, ale podobně jako oni vidí stejně dobře ve vodě i na vzduchu. Přes své pojmenování má sice oči jen dvě, ale rozdělené na dvě samostatné části - horní a dolní. Dokáže se při hladině pohybovat tak, že horní část oka je nad hladinou, zatímco spodní polovina je ponořená. Při bližším pozorování se dá zjistit, že na poloviny je rozdělená každá část oka, tedy sítnice, rohovka i čočka. Celá čočka má vejčitý tvar, její horní část je plochá, ta pro vidění pod vodou je vyklenutější. Rozdělení oka je poměrně dobře patrné, protože obě poloviny jsou odděleny pásmem tmavého pigmentu oddělujícím od sebe obě zorničky. Ke každé patří i příslušná část sítnice s odlišným počtem a citlivostí světločivných buněk. Když se rybka dívá pod hladinu, světlo prochází spodní částí čočky podélně a oko je zaostřeno na blízko. Při pohledu nad hladinu vidí halančík lépe do dálky.
Na obrázku kombinovaném s kresbou je znázorněno, jak halančík vidí objekty nad hladinou i pod ní. Jeho kořistí jsou drobní vodní živočichové, zatímco ve světě světa nad hladinou má menší naději něco ulovit a může odtud očekávat spíš nebezpečí. Halančíci žijí ve velkých hejnech. Objeví-li se třeba ledňáček nebo jiný jejich nepřítel, rozprchnou se po hladině na všechny strany. To ptáka na chvíli zmátne, což rybkám umožní mu uniknout.
Popisky:
1. Hejno halančíků čtyřokých připomíná flotilu ponorek s vysunutými
periskopy.
2. Princip funkce oka halančíka čtyřokého
3. Zrnitý pigmentový pruh vyznačuje rozdělení halančíkova oka na dvě části.