Kup si los a jiné příběhy

Kup si los a jiné příběhy
Brian Cavanaugh	Ročník 34 - číslo 42

Vyslyš mě, Bože!
Byl kdysi jeden stařec, který žil od mládí dobrým a zbožným životem, ale k stáru neměl nic, čím by se mohl světu pochlubit. I padl na kolena a modlil se takto: "Slyš mě, ó Bože! Byl jsem vždy poctivým člověkem. Až dosud jsem tě nikdy o nic nežádal a vždycky jsem se spokojil s tím, cos mi sám daroval. Teď však mám jednu jedinou prosbu: nech mě vyhrát v loterii!"
Týdny ubíhaly a nic se nedělo, a tak se náš milý stařík znovu modlil o výhru v loterii. A pořád nic. Po několika měsících marných proseb pozvedl tvář k nebesům a zvolal: "Bože, dáš mi konečně šanci? Vždyť všechno, co po tobě chci, je výhra v loterii!"
Tu se náhle z oblohy ozval hromový hlas: "A dáš laskavě šanci ty mně? Aspoň si kup los!"

Procházka s Pánem

Jednoho slunečného podzimního jitra jsem seděl u snídaně a uvažoval o všech starostech a problémech, které mě poslední dobou sužovaly. Potíže v práci, rodinné starosti - opravdu bych si měl dopřát čas k pořádné modlitbě, řekl jsem si. A tu náhle jsem cítil, že za mými zády kdosi vešel do místnosti. Otočím se a vyhrknu: "Pane Ježíši! Co tady děláš?"
Sám Pán stál v mých dveřích! Promnul jsem si oči - doopravdy je to On sám? Ano, všechno odpovídá, počínaje běloskvoucí nesešívanou suknicí až po jemně se blyštící svatozář. "To tedy… ehm… inu, ne že bys tu snad neměl být, ale já… já jaksi… nejsem zvyklý setkávat se s tebou ve tvé viditelné podobě," koktal jsem.
Tahle nečekaná návštěva mě úplně vykolejila. Bezděky jsem uvažoval, jestli jsem se nedopustil nějakého pochybení. Usmál se a oči se mu rozzářily. "Šel by ses se mnou na chvíli projít?" zeptal se mne.
"Ehm… to tedy… ovšem, zajisté!" zvolal jsem stále ještě v hrozných rozpacích.
A tak jsme spolu vyšli na venkovskou uličku, jež vede kolem mého domu. Zvolna mi začal docházet význam události, která mne potkala, a tu jsem si pomyslel: Jaká to neuvěřitelná příležitost! On přece zná řešení všech mých problémů, odpovědi na otázky, jež mě trápí v práci… v rodině… Stačí se zeptat!
Pár minut jsme šli mlčky a pak jsem Ho oslovil: "Promiň mi, Pane," řekl jsem, "ale potřeboval bych poradit v jedné moc spletité záležitosti."
Ale než jsem svou otázku stačil dokončit, Ježíš zvedl prst k ústům a maličko naklonil hlavu. "Pst! Slyšíš?" zeptal se.
Zprvu jsem neslyšel vůbec nic. Ale pak mi k uším dolehlo slaboulinké bublání nedalekého potůčku, zurčícího mezi kameny pod převislými větvemi s podzimně zbarveným listím. I povzdychl si Pán: "No řekni, není to nádhera?"
"Ach ano… zajisté…"
Měl jsem ale plnou hlavu docela jiných myšlenek. Chvíli jsem ještě z úcty k Němu mlčel, ale pak jsem vyhrkl: "Pane, dělá mi starosti můj duchovní život. Ve svých modlitbách cítím takovou prázdnotu… Ovšem, dočetl jsem se, že v těchto případech…"
Položil mi ruku kolem ramen. "Tiše! Slyšíš je?" zeptal se znovu.
Na nedaleké louce si hrály a výskaly děti. A Pán se znovu pousmál. "To je krása, viď?" zvolal nadšeně.
"Jistě… dobře, žes mě na to upozornil." Ale pak jsem dodal už trochu podrážděně: "Přece víš, že taky miluju děti."
A šli jsme dál. Napadla mě hrozná věc. Co jestli tuhle příležitost promarním? Tady po svém boku mám odpovědi na všechny otázky, které mě sužují! Ježíš přece zná ta nejhlubší tajemství vesmíru, lásky i smrti. Tak jsem se nakonec odhodlal promluvit s ním o náboženství. Koneckonců je to jeho nejvlastnější parketa, že. "Pane," odvážil jsem se, "hrozně by mě zajímalo, co soudíš o sporech mezi moderní biblickou hermeneutikou a..."
Opět mě přerušil tím, že mi znovu přátelsky položil ruku na rameno. Zatnul jsem zuby. Pán se zastavil a mlčky sebral u cesty pár kamínků. Na obličeji mu hrál klukovský úsměv. "Vsadím se, že netrefíš vršek tamhletoho telefonního sloupu," vyzval mě.
Byl jsem zmaten. Jakže - je to možné? A k tomu mne vyzývá sám náš Pán? Tedy něco takového bych od druhé Božské osoby opravdu nečekal! No řekněte sami - kdyby vy jste byli Bůh, nesnažili byste se být alespoň kapánek vážnější? A nastojte! Pán se skutečně rozmáchl a vrhl kamínek na sloup. Proletěl vysokým obloukem a… Hmmm… Ježíš se netrefil!
Byl jsem sice čím dál tím sklíčenější, ale přesto jsem se také sehnul a sebral pár kamínků. Co mi taky zbývalo, že? Bez zvláštního nadšení jsem první z nich mrštil na sloup. Prásk! Přímo do kandelábru! Pán na mne hrdě pohledl a zasmál se. "Jsi fakt dobrej," povídá.
Jak jsme šli dál, začal jsem mít dojem, že mám v hrudi kamení. Kdykoli jsem zavedl řeč na nějaké důležité téma, Pán mě vždycky přerušil. Tu ho zaujala vánkem zmítaná modrá čekanka či motýl, který usedl na mechem porostlou plaňku plotu.
Naše procházka pomalu končila. Byl jsem tak rozmrzelý, že jsem ani nevěděl co říct. Ale pod černým vlajícím vousem se Pán čtverácky usmíval. Když se už měl k odchodu, světlo jeho očí na okamžik ještě víc zazářilo. Šel ke dveřím, ale ještě naposledy pohlédl přes rameno a řekl: "Hlavně si všechno tak neber…"

Před pár lety odjela skupina podnikatelů do Chicaga na oblastní obchodní konferenci. Všichni slíbili svým manželkám, že do páteční večeře budou určitě zpátky doma.
Konference se ale poněkud protáhla, a tak se stalo, že její účastníci taktak na poslední chvíli doběhli s letenkami v rukou do letištní haly. Jak se o překot řítili terminálem, jeden z nich zakopl a nechtěně převrhl rozkládací stolek, na kterém stál koš s jablky. Hnali se dál a těsně před startem ještě stihli nastoupit do letadla. Všichni krom jednoho. Ten se totiž zastavil, protože mu přišlo líto dívenky, jejíž jablka se rozkutálela. Zamával na pozdrav svým odlétajícím druhům a vrátil se do terminálu. Byl rád, že ho to napadlo, protože v letištní hale zjistil, že desetiletá prodavačka ovoce je slepá.
Posbíral jablka a přitom si všiml, že pár se jich škaredě otlouklo. Sáhl do peněženky a řekl dívence: "Tady máš deset dolarů jako náhradu škody, kterou jsme ti způsobili. Doufám, že ti to nezkazilo dnešní den."
Otočil se a odcházel, když tu uslyšel, jak za ním úplně zmatená slepá dívka volá: "Ty jsi Ježíš?"
Obchodník strnul úžasem. A pak se zamyslel…