Cestou necestou

Cestou necestou
Věra Menclová	Ročník 34 - číslo 42

"Řízný, nesmlouvavý, dravý" - takové přívlastky nachází pro tvorbu dnes zapomenutého Karla Horkého Arne Novák ve svých Dějinách české literatury. Platí to zejména o první fázi jeho novinářského a literárního působení. Ačkoli Horký (narodil se roku 1879 v Ronově na úpatí Železných hor) vstoupil "do života praktického", abych užila okřídleného úsloví, jako úředník, dlouho jím nebyl. Ve svých 22 letech se stal redaktorem krajinského týdeníku v Rokycanech a o dva roky později, v roce 1904, už byl vydavatelem vlastních novin nazvaných Kramerius. Tam také začal s fejetonistickou tvorbou, v níž se obracel především k mladé generaci - mnohými provokativními a bouřliváckými články z té doby připomíná S. K. Neumanna nebo Fráňu Šrámka.

Přes polovinu časopisu naplňoval sám pod různými pseudonymy. Autorův přítel Gustav Opočenský charakterizoval časopis Kramerius jako pokrokový, lidový list, který došel obliby v nejširších čtenářských vrstvách a svoji existenci skončil po dvou letech prý jen proto, že stál pouhé dva haléře.

Po nezdaru Krameria odešel Horký za hranice a pěšky prošel velkou část Rakouska, Francie a Švýcarska. Po návratu z cest se Horký vrátil k žurnalistice. Pár let redigoval pražský list Národní obzor, ale v roce l909 už zase pokouší štěstí ve vlastním listě. Pojmenoval jej Horkého týdeník a později proměnil na literární revue Stopa. Ta nás zajímá i proto, že do něj přispívali renomovaní autoři, sem psali své první fejetony bratři Čapkové.

V tom čase už patřil novinář Horký k obecně uznávaným autorům. Měl za sebou čtyři provedená dramata, tři sbírky básní a několik knih fejetonů. O popularitě svědčí i výbor z díla, nazvaný Horkého čítanka. Ten vyšel dokonce dvakrát - v roce l910 a 1919. Když začala první světová válka, odjel spisovatel s rodinou za hranice a nějaký čas žil ve Španělsku a Portugalsku. Odtamtud velmi intenzívně přispíval do krajanských listů v Americe. Psal protirakouské články, pamflety a epigramy. Slovníky uvádějí, že jeho leták Teď anebo nikdy! z roku 1915 dosáhl statisícového nákladu. Nakonec odjel Horký do Spojených států také a vrátil se až do Československé republiky - v roce 1921. Pak se věnoval už jenom žurnalistice.

Horký byl člověk psavý a literárně dělný - za svůj dlouhý život (zemřel v roce 1965) publikoval více než 30 knih, básně, dramata, povídky, politické studie a několik knih fejetonů, které nás zajímají především. Když pořádal na sklonku života výbor pozdějších fejetonistických prací, nazval jej "Cestou necestou" a doprovodil vlastní předmluvou. Myslím, že obsáhlost jeho fejetonistické práce by se nedala charakterizovat lépe, než jak to učinil on sám v následujících řádcích:

"Nic mi z darů i komických někdy dárečků života neucházelo, mou vděčnou látkou bylo všechno živé i neživé, hrady i baráčky, bankéři i zedníci, květiny i boty, kurtizány i vesnické báby, profesoři i žáci, pacienti i lékaři, hroší kůže i husí, plynové masky i růže, pytláci, burziáni, okouni, psi."

Nepopírám, že Karel Horký byl ve svém vývoji autorem složitým, především svým příklonem tu k levicovému, tu k pravicovému nacionálnímu proudu. Ačkoli byl vždycky trochu osamělý běžec, přece jen byl ovlivňován dobovými náladami i módami. Proslul od počátku jako břitký polemik a vstupoval často i do osobních sporů. Řekla bych, že až provokativně dával najevo neúctu k obecně uznávaným autoritám. Přel se s Šaldou, Arne Novákem, ironizoval benešovskou politiku...

V mládí, jako většina jeho generačních druhů, útočil na klerikalismus, rakouský militarismus a byrokracii, ale také na obecnou nemravnost. Útočil vtipem a zřejmě pod vlivem Macharovým i básnickou satirou - třeba ve sbírce "Paličovy sloky" z roku 19O5 nebo v knize fejetonů "Sedm dní v Lourdech" z téhož roku. Fejetonista Horký okázale vyznával lásku k pravdě, často až neurvale. Že si nadělal nepřátele i v literárních kruzích a že se dostal často do křížku s cenzurou, je jasné. Za přečin proti tiskovému zákonu byl i ve vězení. Využil toho - jak jinak - k sepsání fejetonu, kde projevil své samozřejmé sociální vidění současnosti s vyjádřením opovržení ke své vrstvě. Píše:

"..Díval se přes ulici do oken kavárny. A najednou se mezi obyčejnými spoluvězni, dětinsky prostosrdečnými, cítil lépe, než kdyby seděl tam dole, uprostřed intrikujícího a klepařícího tlachu literátského a uměleckého".

Karel Horký vášnivě stál o to, aby mohl oslovit co nejširší čtenářskou obec aktuálními a jednoduše pojmenovanými problémy doby. Zastupoval jakýsi zdravý selský rozum. Jeho sbírky fejetonů z let před první světovou válkou vycházely pod názvy "Pátek", "Hory a doliny se srovnávají", "Zasláno" a "V tomto slzavém údolí". Název posledně jmenovaného souboru z roku 1913 zaslouží pozornost. Po třiceti letech dostal pandán v názvu souboru "V tomto zábavném údolí". Posun v titulu je symptomatický i pro posun v tónu fejetonistova psaní.

Jedovatost a nesmiřitelnost pomalu střídá pochopení pro lidské slabosti, tematicky se víc a víc objevují problémy a otázky nadčasové, nikdy však nemizí sympatie s obyčejným člověkem nebo člověkem sociálně utlačovaným. Následující ukázka ovšem moje slova nepotvrdí. V politickém fejetonu, uveřejněném k 10. výročí vzniku republiky, je Karel Horký stále ironickým skeptikem mladých let.

Od Oscara Wilda k 28. říjnu
Kterak ten život utíká a kde jsou ty doby krásné bezbrannosti, kdy nikdo z nás proti kouzlu autora Obrazu Doriana Graye nebyl imunní! Nebylo ještě literárních barů, ale Wilde byl již mistr v opájení. Byl to trochu Cocteau našeho mládí. Ovšem až na to, že své paradoxy sypal z rukávu a druhý den jako by již o nich nevěděl, kdežto Cocteauje souká slavnostně a má z nich doživotní ukrutnou radost.
Dnes vidíme, že i Wilde byl dítětem své doby, ale jeho móda bude mít vždycky své výjimečné místo mezi módami. Pojistil se svou osobní tragédií proti zapomenutí. Všemi opuštěný básník, za jehož rakví šlo asi tucet lidí, neztratí se ještě dlouho na tomto světě. Osobní tragédie budou vždy mít svou vůni a vždy budou v módě. Tak silně v módě, že v poslední době až velmi nápadně přibývá lidí, kteří tvrdí, že oni takřka jediní doprovázeli rakev opuštěného básníka... Nevím už ani, jak se všichni jmenovali, člověk čte zběžně a je tak nevděčen, že nejušlechtilejší jména rychle zapomíná, ale vím jen tolik, že množství těchto "jediných" přátel, kteří dodatečně doprovázeli Wildovu rakev, je už opravdu velké, pravím převelké. Přihlásilo se jich už tolik, že úplně už padá legenda, jako by jen tucet lidí bylo šlo za rakví opovrženého básníka. Má-li se soudit podle dosvadních přihlášek, musila být na tom pohřbu úžasná tlačenice, hřbitov snad ani nestačil truchlícím účastníkům.
Myslím na tuto rakev dodatečně zaplavenou příteli a smutečními hosty a zdá se mi, že je to s ní jako s kolébkou našeho osvobození. Právě takový dodatečný nával. Každý třetí tvrdí, že byl při tom. A tu jest mi radostno konstatovati, že svět, pokud jde o jeho dobré a vskutku výjimečné vlastnosti, se nemění. Neubývá prostě bohatýrů. A když radostně stluču všechnu tu smetanu lidstva a když smíchám všecky tyto zástupy bohatýrů, kteří šli za Wildovou rakví, se zástupy bohatýrů, kteří nechyběli u kolébky našeho osvobození, střemhlav se opravuji a volám: ne každý třetí, ale každý druhý v tomto světě je bohatýrem! Řekl bych vůbec každý, ale pak by zevšedněly vavříny..."

Kdyby se Karel Horký dožil dnešních dnů, mohl by přidat odstavec o tom, že vůbec každý je bohatýrem, neboť kdo před lety nezvonil klíči? Jak vidíte, dobrý autor zná dokonale lidskou náturu, která se mění jen minimálně.

Už jsem se zmínila, že se Karel Horký ve své radikálnosti a kritičnosti dostal až do blízkosti fašizujících tendencí. Politické stati v souborech "Z vašich rukou", "Masaryk redivivus" nebo "Listy z bojiště" působí až populisticky ve snaze zaujmout kritické stanovisko k současné politice. Horký je publikoval původně časopisecky v nacionalistickém týdeníku Fronta, který sám do roku 1939 vydával. Teprve za okupace se vzpamatoval a svůj kriticky laděný nacionalismus překonal. Stačí si pročíst fejetony nazvané "Mistři pěvci vyšehradští" věnovaný pohřbu K. H. Máchy v roce 1939 nebo "Raci", alegorický obraz okupačních vojsk.

Oba tyto texty a desítky dalších najdete ve výboru, podle něhož jsem nazvala celý náš dnešní výklad. Výbor vyšel v roce 1954 v redakci Adolfa Branalda a s chápavým doslovem literárního historika Bohumila Polana. Ze souboru je také závěrečná ukázka, nadčasový text, napsaný v roce 1930. Text tak nepodobný všemu, o čem jsme dnes u Horkého mluvili.

Báby pro všechno
Život některých odkazů starých časů je přímo úžasně tuhý. A k nim právě patří ona zajímavá sorta venkovských stařen, které na stará kolena dovedou ovládat tolik přerůzných nitek působnosti, že se to dá vyjádřit jen slovy: to je bába k nezaplacení. Každé městečko, každá vesnice nám potvrdí, že tam žije aspoň jedna taková babka, na kterou se hodí titul bába pro všecko.
Má na svých ohnutých zádech už sedm nebo i osm křížků, ale celým svým založením je hotová stonožka a storučka. Má snad i sto očí. Je to nejspolehlivější osoba obce, všemu rozumí a vše jí můžete svěřit. Všude je taková nějaká stará Novačka, Horačka nebo Málková, která si bude se vším vědět rady. Cizí sice, ale zkušená a poctivá stará osoba, která radívala už nebožce vaší mamince... Ohlídá vám bezpečně děti a napovídá jim spoustu všelijakých říkaček a naseká kopřiv housátkům.
Nebo není také potřebí někdy namazat? V celém okrese nedovede nikdo mazat tak skvěle jako stará Málková. A když je svatba, je to zase ona, která umí nejlíp zadělat na koláče a už ve tři ráno sedí rozkročena na podlaze kuchyně, trouc mák. A kdo dělal ty báječné krocaní nádivky? A co když je potřeba přijednat lidi na pole? Zase obchází baráky stará Málková, ta umí nejlíp s lidmi. A jakou jste měli letos úrodu švestek? No, na povidla to stačilo. Máme jich slušných pár hrnců, navařených starou Málkovou.
Slovem, tato báječná bába stačí na všecko, s čím život větší venkovské domácnosti stojí a padá. A všecko dělá ráda, plna nejživějšího zájmu... nerada si uvědomuje, jak je už stará. Život, tak bohatě naplněný neustálou činností, ji těší, má z něho radost, nechce se jí umřít. Mívá ostatně při těch drobných štrapácích neobyčejné zdraví, stůně jen velmi zřídka a únava je jí takřka neznámou věcí. Toliko na samém konci, v posledním už soumraku života, ráda si za dne zdřímne chvilku u kamen, to je všecko. Také smrt mívá lehkou až záviděníhodně.
Jak už řečeno, není jich mnoho, neníť každé bábě dáno být všeužitečnou bábou, ale jsou ještě pořád. Byly, jsou a budou. A svou neúnavnou a mnohostrannou činností jsou to jakési babské perly. A k zahanbení silnějšího pohlaví si povšimněme jednoho: pokaždé takovým výjimečným zjevem je bába, nikdy to není dědek. Bylo by marno si to zapírat. Je to už prostě takové, perla není darmo rodu ženského.