Soudy církavní a civilní

Soudy církevní a civilní
Jan Gerndt	Ročník 34 - číslo 41

Nemůže docházet k tomu, že díky souběžné existenci civilních a církevních soudů se střetnou jejich kompetence? Nevzniká tak "stát ve státě"?

Podle zásady ubi societas, ibi ius (kde je společnost, tam je právo) církve tvoří své vlastní právo, právo církevní. V dobách jednoty Církve a národa nebyla paralelní účinnost práva církevní obce a práva světské obce problematizována. Od pádu náboženské jednoty je vztah obou sfér komplikovanější: v totalitních diktaturách stát nesnese vedle sebe samostatné plně autonomní společenství (respektive neuznává jakékoli jiné právní předpisy než svoje), ve svobodomyslnější společnosti je vzájemný vztah obou právních sfér řešen uznáváním autonomie církví ze strany státu a částečnou recepcí církevního práva do sekulární sféry (Jiří Rajmund Tretera: Církevní právo, vydal JK 1993).

Kde je nějaké právo, musí být také soudnictví. Kanonické právo upravuje záležitosti uvnitř církevního společenství: na rozdíl od světského práva je více zaměřeno na obor duchovních záležitostí (např. platnost či dovolenost udílení svátostí) a na obor vírou osvíceného svědomí (např. vymezení povinnosti návštěv bohoslužeb, které nejsou nějak navenek vymahatelné, ale závazek vychází právě ze svědomí). Tam, kde vzniká nějaká nejasnost nebo se v tomto smyslu někdo cítí poškozen, může buď přímo rozhodnout biskup jako hlava místní církevní obce, nebo je případ svěřen církevnímu soudu, který vyvíjí svou činnost na základě jmenování diecézním biskupem.

Je tedy zřejmé, že ke střetu kompetencí civilního a církevního soudu nemůže dojít, neboť civilní soudy řeší záležitosti občansko-právní podřízených subjektů, zatímco církevní soudy záležitosti věcí duchovních a s duchovními spojených - např. platnosti resp. neplatnosti manželství, dále pak porušení církevních zákonů a každé hříšné jednání, pokud se týká určení zavinění a uložení církevních trestů (kánon 1401).

V manželských kauzách - které jsou nejčastějším předmětem sporu, který se řeší na církevní půdě - se církevní soudy řídí zásadou přijímat žalobu na neplatnost manželství jen tehdy, bylo-li již civilně rozvedeno.

V případech trestních se sleduje náprava viníka "zevnitř", tj. aby si hlouběji uvědomil, že pochybením uškodil sobě i druhým na duši, aby třeba i tím, že je zbaven možnosti udílet nebo přijímat svátosti, byl pohnut k vnitřnímu obrácení srdce a nápravě života. Jak exkomunikace (vyloučení z církve), tak suspenze (omezení nebo zápověď úkonů plynoucích ze svěcení) a interdikt (zápověď bohoslužeb) sledují změnu postoje zatvrzelého viníka, nikoli prostou odvetu. V našich poměrech však nijak není dotčena možnost soudit jej - jakožto občana státu - před soudem civilním, pokud jeho provinění má charakter trestného činu podle světského zákona.

Jestliže by se například nějaký duchovní dopustil mravnostního deliktu, může být zažalován jak u církevního, tak civilního soudu. V případě prokázání tohoto činu bude potrestán jak soudem civilním (např. odnětím svobody), tak soudem církevním (např. propuštěním z duchovního stavu). V minulosti státní právo někde uznávalo vynětí duchovních osob z pravomoci civilního soudu - pak ovšem musel výkon rozsudku církevního soudu být vymahatelný a rozsudek samotný uznáván jako rovnocenný s rozsudky soudů civilních.

Současná tendence v rozvinutých zemích s demokratickým zřízením je decentralizovat moc z rukou státního ústředí na města a obce, hospodářské společnosti a charitativní organizace. Proto i autonomie církví se bude jistě ve svobodných zemích spíše rozvíjet nežli potlačovat: podepsání smlouvy mezi Českou republikou a Vatikánem začátkem července je toho výmluvným důkazem.

(Mgr. Jan Gerndt pracuje v Interdiecézním církevním soudu v Praze od roku 1986, má funkci obhájce manželského svazku. Je farářem v Praze - Modřanech.)