| Je tady krysa? |
|
|
Rudolf Baudis |
Ročník 34 - číslo 41 |
Když někde poblíž kanalizace nebo ve sklepě uvidíme asi čtvrt metru dlouhého hlodavce, obvykle vykřikneme: Je tady krysa! Ne že by to bylo lepší, ale zpravidla jde o potkana. Krysy obecné jsou u nás poměrně vzácné a přežívají v nevelkém počtu zejména v severním Polabí, kam se dostaly s lodní dopravou a dokládají tak pravdivost rčení o tom, že krysy opouštějí loď jako první.
Zato
potkanů je u nás, zejména ve městech, habaděj. Nejméně tolik, kolik tu žije
lidí, možná až třikrát víc. Samička je březí tři týdny, vrhne asi
deset mláďat, která jsou už po deseti týdnech pohlavně zralá a aktivnější
než dospělý pár. S trochou matematiky dospějeme k ohromujícímu číslu.
Kdyby všechna mláďata přežila a vždy jen polovinu vrhu tvořily samičky,
na konci prvního roku budeme mít z jednoho páru tisíc jedinců a na konci
druhého roku by původní pár měl už 750 000 potomků! Naštěstí sami
potkani regulují svou populaci kanibalismem, bojují mezi sebou, podléhají
nemocím a mají i své přirozené nepřátele.
Náš odpor vůči krysám (Rattus rattus) i potkanům (Rattus norvegicus) je trochu nespravedlivý. Ve skutečnosti všemožně dbají o hygienu a přenašeči nemocí jsou jejich cizopasníci. V Asii se krysy všech druhů běžně jedí. Krysa byla prokletím středověku, protože její cizopasníci jako blechy a klíšťata přenášejí asi dvacet člověku nebezpečných chorob (leptospirózu, smrtelně nebezpečnou Weilovu žloutenku, úplavici, tuberkulózu, tularemii atd.). Nemocní jedinci mohou ale přenášet nákazu např. močí. Jen na mor zemřelo v Evropě během tří století 25 milionů lidí! Tehdy existoval prý jen jediný účinný lék, prst z hrobu sv. Ulricha. Protože to byl prostředek nadmíru vzácný, lidé se léčili i užíváním vlastní moči a výkalů.
Až do
roku 1860 nebyla morová bakterie známá a blechu morovou objevil teprve
Rotschild, který se kromě toho, že byl milionářem, zabýval i entomologií.
Tím, že potkani vytlačili krysy, nás sice na nějakou dobu před morem
vlastně ochránili, ale cizopasníci si je brzy vybrali za hostitele místo někdejších
krys. Podobný mechanismus ovšem působí i ve vztahu lidí a potkanů. Pokud
bychom potkany vyhubili úplně, přestěhovali by se přenašeči nemocí na
jiná zvířata i na lidi.
Oba druhy rattus se k nám dostaly ze sibiřských stepí. Na rozdíl od své suchomilné příbuzné dává potkan přednost vlhkému prostředí. Je vynikající plavec a dokáže proniknout i do nejvyšších pater domu odpadním potrubím. Díky tomu, že potkani jsou už od starověku pokusnými laboratorními zvířaty, víme o jejich anatomii skoro všechno. Zejména chirurgové si na jejich tělech cvičí nové postupy včetně transplantací. Je to tím, že jejich vnitřní orgány včetně oběhového systému se až překvapivě podobají lidským.
O životě
potkanů toho víme jen málo, jsou to zvířata plachá a noční. Zato oni o nás
vědí všechno, co potřebují, a jejich potravní zvyklosti se mění podle
toho, co jíme my. Jiné jsou u nás, jiné v Itálii nebo v New Yorku a liší
se také podle toho, zda žijí v žebráckém předměstí nebo ve čtvrti boháčů.
Také
společenské vztahy jsou mezi potkany podobné jako u lidí. Jsou velmi pečliví
rodiče, existuje u nich boj o moc i agrese vůči samicím. Pověstná je
jejich statečnost vůči sebevětšímu vetřelci (krysa zahnaná do kouta) i
jejich ochutnavači. Jeden potkan ze skupiny nejprve okusí potravu, ostatní ukázněně
čekají, co to s ním udělá. Když ji označkuje močí, znamená to, že věc
se nehodí k jídlu a nikdo se jí nedotkne. Takovému jídlu se pak vyhýbají
i následující generace. Jak si takovou informaci předávají, zatím nevíme,
ale už neplatí představa, že obětním beránkem bývá nějaký slabý
jedinec. Této role se naopak ujímá vůdčí samec, jakoby to patřilo k jeho
úkolům při ochraně rodinné skupiny.
Vyšlechtěná bílá forma potkana je i vděčným domácím miláčkem. Jsou čistotní, přítulní, nenároční, inteligentní, mají hebký teplý kožíšek, žerou všechno, co zbude od stolu, a nemusíte je venčit. A protože jde o laboratorního sterilního potkana, nemusíte se, na rozdíl od jeho příbuzných ze stoky, bát nemocí.