| Moderní upíři obsadili Český rozhlas |
|
|
Venda Šebrlová |
Ročník 34 - číslo 41 |
Foto: Miroslav Martinovský
Je středa 11. září. Před budovou Českého rozhlasu stojí obří přenosový
vůz. Nic neobvyklého, jenže před ním je zaparkovaný stejně velký vůz s
nápisem Transfůzní stanice, ambulance a auto na přepravu krve. U vchodu stojí
tři sestřičky ve světlezeleném a odpočívají- jen tak trošku se
nadechnout na podzimním sluníčku. V hale rozhlasu je ve dvě odpoledne
spousta lidí, především těch mladých. Ale dopoledne prý zase převažovaly
starší ročníky a bylo tady víc žen než mužů. Akce Daruj krev s Českým
rozhlasem byla v plném proudu. Už po třicáté…
"Poprvé to bylo ještě za éry Československého
rozhlasu a celou akci jsme moderovali spolu s Pavlem Kudrnou - ovšem odběry se
nedělaly v naší budově, ale v transfůzních stanicích v Čechách, na
Moravě i na Slovensku. Od března 1995 však organizujeme akci Daruj krev
pravidelně čtyřikrát do roka, pouze v roce 1996 to bylo třikrát…" U
většiny odběrů na v budově rozhlasu byla jako zpravodajka Světlana Popovičová.
Několikrát denně vstupuje živě do vysílání Radiožurnálu a povídá si
s dárci krve i zdravotníky, kteří pro dnešek přízemí budovy zabrali.
Byla první, koho jsem zpovídala…
X Chodí do rozhlasu dárci raději než do nemocnice?
Určitě, protože tady jim nemocnici moc nepřipomínáme. Podívej se kolem
sebe: jsme v historické budově rozhlasu, kde se v roce 1945 a 1968 střílelo.
Lidé sledují cvrkot ve vrátnici, občas zahlédnout nějakého herce, jsme v
centru Prahy a tak hodně lidí to sem má z práce kousek.
X Navíc mají možnost sem přijít od osmi ráno do osmi večer…
Ale taky hodně lidí přijde k odběru místo oběda.
X Co odběru předchází?
Lékařská prohlídka: měření tlaku a teploty, pak zjišťování, jestli dárce
neměl žloutenku nebo mononukleózu, případně nemá alergii. Lékařka se
také ptá, zda neměl v minulých dnech chřipku nebo virózu…
X Na tolik dárců musí být v pohotovosti i hodně zdravotnického personálu…
Máme tady dvě doktorky, sestřičky i žákyně zdravotnických škol.
Zahrála jsem si na dárce - i když já darovat krev nemohu
hned ze dvou důvodů: měla jsem žloutenku a mám alergii na kde co. Ale co
by, kdyby: vešla bych do vestibulu a po pár krocích by mne odchytla dvě děvčata
u stolku a vypsala mi kartu. Kdybych byla prvodárce, vzala by mi jejich starší
kolegyně krev z prstu a provedla bleskové vyhodnocení. Pak bych šla do
fronty na lékařku a během čekání studovala POUČENÍ PRO DÁRCE o rizikových
faktorech a kroužkovala v dotazníku ANO-NE. Otázek je hodně.
Víte například, že jako dárce např. nesmíte dlouhodobě užívat léky (o
alkoholu a drogách ani nemluvě!)? Že nesmíte být bacilonosič ani léčený
krví a lidskými orgány? Nesmíte byste mít AIDS, HIV, pobývat v tropech
(ale také ve Velké Británii a Francii) ani ve vězení.
Nemám nádorové onemocnění, nepodstoupila jsem transplantaci ani léčbu
hormony? Ne. Trochu jsem váhala, zda mám nebo nemám rizikové zaměstnání
(uveden je pouze řidič autobusu, pilot a potápěč - novinář ne).
Všechny otázky jsou důležité. Předpokládá se, že jsem slušný člověk
a napíšu pravdu. Přesto je všechny odebraná krev podrobně vyšetřena.
Pokud je shledána nezávadnou, může být použita "v souladu s medicínskými,
etickými a humanitárními principy k léčbě nemocných v rámci platné
legislativy". Svým podpisem na čtyřstránkovém protokolu bych
potvrdila, že uvedené údaje jsou pravdivé a že vím, že zamlčením nebo
nepravdivým zodpovězením otázek mohu ohrozit příjemce mé krve a to je zákonem
postižitelné.
Přímo v budově rozhlasu je u historického páternosteru
provizorní ambulance se dvěma lůžky. "Budete dávat z levé nebo pravé
ruky?" ptá se sestřička dívky, která přišla s potvrzeným
protokolem: na poslední straně bylo zaškrtnuto lékařkou SCHOPEN a podepsáno.
"Z levé" vydechla dívka a nastavila ruku. Během pár vteřin byla
paže spoutána gumovým škrtidlem, dveře se otevřely a dívka si šla
lehnout na volné lůžko. Nejen zdravotníci, ale i dárci působili dojmem
protřelých profesionálů. Ale taky se prý v minulosti našli tací, kteří
přišli na poslední chvíli a podnapilí - "tvrdí" muži si dodávali
odvahu v hospodě. Ty doktorka samozřejmě odmítla.
Lidé si zvykli chodit do rozhlasu pravidelně. Hodně studentů přivede své
kamarády - Světlana Popovičová před chvílí dělala pro Radiožurnál
rozhovor s Olgou a Tomášem: Olgu přivedla kamarádka a Olga po půl roce zase
přišla s prvodárcem Tomášem. Spousta mladých chodí až k večeru: rovnou
z práce a v partě. Taky starší ženy, ty většinou s plnými nákupními taškami.
Mně tady teď odpoledne chybějí muži středního a staršího věku …
"Ti přicházejí často kolem poledne. Taky chodí i
celé rodiny, stálým dárcem je jeden masér s pejskem - minule nám přinesl
vlastnoručně upečenou buchtu, víš, jak dobrou?" vzpomíná kolegyně.
X Kolik lidí průměrně přichází v den D do rozhlasu?
"Dárců přes pět set, někteří jsou však odmítnuti, takže skutečných
dárců bývá kolem 450. A k tomu je třeba připočítat další města, kde má
Český rozhlas své regionální stanice a připojují se i transfůzní
stanice a nemocnice."
Ze dvou stolů, prostřených bílými prostěradly, mizejí
z ošatek suché rohlíky a štůsek plastových kelímků na čaj se zmenšuje.
I tady se projevily následky povodní: na jaře dodaly pekárny na svačinu i
koláčky.
" To je necháte odejít takhle hladové?" ptám se vyjeveně sestry
Jiřiny Krepindlové, správce transfůzního oddělení VFN (s pracovištěm na
Zbraslavi, kde se krev vyšetřuje a zpracovává). Ta mě okamžitě uklidňuje:
"Kdepak, občerstvení je dneska dokonce v hodnotě sedmdesáti korun! Po
odběru dostane každý dárce papírovou tašku a v ní kromě obložené
housky, čokolády a tatranky ještě čokoládové sušenky, pitíčko, ovoce
nebo zeleninu. A pro radost jim přidáváme drobné suvenýry od sponzorů a
rozhlasu a časopisy od nakladatelství Burda."
MUDr. Šárka Poletínová vyšetřuje pacienty v malé místnůstce
za šatnou. Říká, že už by ani neodhadla, kolikrát tady byla. Snad
dvacetkrát…
X Čím se den v rozhlase liší od vaší běžné práce?
Pro nás tím, že si během pár hodin zajistíme zásobu krve na několik měsíců
pro celý středočeský kraj.
X Může vašim sítem proklouznout někdo jako třeba já - s prodělanou žloutenkou?
Poznáte to?
To se může ve vyhraněných případech stát. Ale předpokládáme, že lidé
v dotaznících nelžou a pak - děláme testy podle evropských zvyklostí.
X Sem chodí slušní lidé, ne?
Opravdu se nám nestalo, aby někdo vědomě zapíral. Jen se lidé ptají, zda
v určitých případech mohou krev dát nebo ne.
X Kolik vám projde rukama dárců?
V takový den? … Jsme dvě a lidí bude asi kolem pěti set.
Obcházíme s Mirkem Martinovským frontu dárců. Dvojice
mladých lidí horlivě strká oči do dotazníků a dělá, že tady vůbec není.
Takže se samozřejmě ptám právě jich, proč přišli. Chlapce jako prvního.
"Protože už jsem si zvyknul. Dávám krev po čtyřiadvacáté - a vždycky
tady v rozhlase."
X Potřeboval jste někdy krev vy sám nebo někdo z rodiny?
" Zatím ne, ale nikdy neví, co se mi nebo někomu z nich stane!"
Ondřej mluví v krátkých větách, nechce o takové "samozřejmosti"
dál mluvit. Ptám se tedy jeho partnerky Terezy.
X Proč vy?
"Manžel mě přemluvil, dneska jsem tady podruhé."
X Měla jste strach?
"Měla. Že to bude bolet!"
Mohutný muž v pruhovaném tričku vypadá, že sem
zabloudil náhodou. Znovu jsem se přesvědčila, jak může první pohled mýlit.
Vratislav Vykopal v tuto chvíli podstoupil svůj osmatřicátý odběr.
"Většinou chodím sem do rozhlasu a mezitím i do nemocnice na Karlovo náměstí."
X Proč to děláte?
"Protože co kdybych ji někdy potřeboval? Můj bratr se sestrou dostávali
krev po autohavárii, takže je to na oplátku. Nikdy mi nebylo špatně. Jo,
jsem v pohodě - vždyť mi bude teprve třicet devět!"
V transfůzním autobuse bylo ve tři odpoledne odebraných už
sto čtyřicet dávek krve. Na to, jak je to miniaturní prostor, se do něj
vejde spousta věcí - kromě technického vybavení najednou čtyři dárci a
sestřičky. Na chvíli i náš fotograf, já si zatím povídám na schůdcích
se sestřičkami, které zrovna mají chvilku pauzu. Jedna z nich je až z Košic,
po studiích zamířila rovnou do Prahy. Přiznávají, že v tomto povolání
mají všichni (a pořád) strach, abych nechytli nějakou infekci.
Ze schůdků vidím, jak do vrat rozhlasové budovy vstupuje muž s bílou holí
a slepeckým psem. Jdu za nimi. Jedna ze sester přisunuje židli, já opatrně
rovnám psa tak, abych dosáhla s mikrofonem k jeho pánovi Ivo Budilovi.
"Jsem tady potřetí, slyšel jsem o této akci v rádiu. Kdysi dávno jsem
chodil dávat krev, jako student, a pak jsem měl dlouhou pauzu.
X Kolik je vám let, že říkáte "dlouhou"?
"Třicet šest - a tak pauza trvala šestnáct let! Ne, nikdy jsem krev
nepotřeboval ani nikdy z rodiny!"
X A proč jste tedy přišel?
Jenom tak! Neví, někdo může a nedá, od jiného zase nechcou - a já dát můžu,
tak co! Doufám, že mě vezmou, mám trošku rýmu!"
Během našeho krátkého povídání sestřička trpělivě čeká, až ji pustím
ke slovu. Loučím se i s labradorem Kamou, který leží jako socha a hlídá
svého pána. Ruch kolem sebe jakoby nevnímal - přitom fronty narůstají a
mizejí tak, jak se lidé přesouvají od dveří k jednotlivým stolkům. Je středa
11. září, šest hodin večer a dveře se netrhnou.
(P.S.) Málokdy mám ve středu důvod ke spokojenosti. V ten
den odevzdáváme rukopisy a pak už jen čekáme, jestli šéfredaktor nezavolá
a ozve se hrozivé: " No to snad nemyslíš vážně?"
Tato středa byla krásná. Šéf byl milý (!) a v rozhlasových studiích se
vystřídala na bílých lůžkách spousta lidí. V Praze jich bylo 370, z toho
119 prvodárců. Celkových odběrů bylo v ten den po republice provedeno přes
tisíc. Co víc si přát?