| Knihy
pro vás
DOSPÍVÁNÍ NAD PROPASTÍ |
|
|
Alena Hůlová |
Ročník 34 - číslo 41 |
"Je
tím vinna sugestivní propaganda nevídaných rozměrů - film, rádio, noviny,
stále nové slavnosti…? Nebo rozechvělý otrocký strach, který nás ovládá?
Začínám věřit tomu, že se konce této tyranie nedožiju. A stavu bezpráví
jsem téměř uvykl." Tato slova si 20. dubna 1933 zapsal do svého deníku
drážďanský profesor romanistiky Victor Klemperer (1881-1960). V pravidelných
zápiscích pokračoval až do roku 1945.
Tento vzdělaný člověk, syn rabína a kazatele reformované židovské obce (konverze Victora a jeho bratrů k protestantismu v roce 1912 byla výrazem jejich touhy maximálně se začlenit do německé společnosti) prožil velkou část svého života v ponížení, které Židům připravil hitlerovský režim. Vystudoval nejlepší evropské univerzity, měl ambice stát se novinářem a spisovatelem (jeho touha dění kolem sebe písemně zaznamenávat se datuje již od mládí), za první světové války sloužil jako dobrovolník na frontě, ve dvacátých letech se stal řádným profesorem romanistiky na Technické vysoké škole v Drážďanech. V roce 1935 byl pro svůj židovský původ propuštěn, nacisté mu zakázali přístup do knihoven a znemožnili vědecky pracovat.
Díky své árijské ženě a službě na frontě nebyl povolán do transportu, rodina však musela v roce 1940 opustit vlastní dům a putovala po "židovských obydlích". Za neustálého přímého ohrožení se mu podařilo zachytit postupný rozpad německé společnosti. Úzkostlivě přesným jazykem zaznamenal chování fanatiků i projevy solidarity, vykreslil projevy zbabělosti i příklady osobní statečnosti. Během bombardování Drážďan se podařilo manželům uprchnout do Bavorska, odkud se v červnu 45 zase vrátili.
Nastává budování kariéry v NDR. Přestože Klemperer pochopil styčné plochy nacismu a komunismu, jeho zklamání z toho, že se synové a dcery německé kultury a vzdělanosti přiklonili k nacistické ideologii, bylo příliš velké. Nevěřil, že by to adenauerovské Německo myslelo s denacifikací vážně. Východní část Německa mu nabídla místo na univerzitě a… stranickou legitimaci, v padesátých letech mandát poslance v lidové sněmovně NDR a členství v Akademii věd.
Krátce
před svou smrtí v roce 1960 si Victor Klemperer vymínil, že jeho deníky
budou vydány až posmrtně. Stalo se tak v roce 1995, záhy byly přeloženy do
deseti jazyků a přitáhly velkou pozornost. Jsou řazeny k tak silným svědectvím
o nacismu, jako jsou Eichmann v Jeruzalémě Hannah Arendtové, Deník Anny
Frankové či Je-li toto člověk Prima Leviho. První díl české verze deníků
vydalo v létě nakladatelství Paseka pod názvem Victor Klemperer: Deníky
1933-1941 - Chci vydat svědectví/I.
Prakticky současně se na knižním trhu objevilo svědectví o téže době zachycené mnohem mladší rukou a s vypjatější emocionalitou - Dospívání nad propastí. Deník Jiřího Münzera (vydal Radioservis) lze číst jako protějšek a současně doplnění Klempererových pamětí. Zápisky třináctiletého chlapce o fotbale, škole, divadle či knížkách se mísí s postřehy o dění v Habeši nebo oslavě narozenin prezidenta Masaryka. V roce 1939 se však do deníků začíná vkrádat úzkost.
Proměňují se v přesný záznam oklešťování života, vylučování na okraj společnosti. Obě knihy deníků mají jedno společné - otázku PROČ? Ani univerzitní profesor, ani dospívající chlapec nedokážou pochopit příčiny bujení zla ve společnosti. Na rozdíl od německo-židovského profesora se Jiří konce války nedožil. Zahynul v Osvětimi v roce 1944. Jeho zápisky v hnědém sešitu se zachovaly a oklikou přes zahraničí se dostaly zpět domů. Končí slovy - "Buď silný a udatný". Vyjadřují smysl všech deníkových záznamů: zkušenosti předků nás posilují.