Charita

Charita na kopcích i pod vodou
Bedřiška Kotmelová	Ročník 34 - číslo 41

Myslím, že při letošních povodních si leckdo uvědomil, jak je dobré, že i v naší zemi fungují humanitární organizace, že je skvělé, že již fungují delší dobu a je za nimi vidět práce. Proto jim na jejich činnost lidé ochotněji přispívají. Je již také zřejmé, že tyto organizace jsou schopné reagovat rychle a účelně. Jedním z největších poskytovatelů pomoci je v naší republice Česká katolická charita. Jejím generálním sekretářem je od roku 2000 Jaroslav Kopřiva.

Když jsem Vás sledovala při tiskové konferenci po návštěvě Čečenské republiky, tak bylo vidět, že vás ta práce baví. Co vás přivedlo k práci v Charitě?

V tu chvíli to byla nabídka a mě přitahovala možností kreativity a ne takovou úřední svázanosti, které jsem si za deset předchozích let užil dost. Tady byl prostor pro otevírání nových projektů a cest. Ředitele diecézních charit jsem znal a přitahovalo mě dělat i s nimi.

Jasně. Člověk chce za sebou něco vidět. Nějaký výsledek a je rozdíl, když vidíte jako výsledek svého snažení dobře napsaný zákon, nebo jestli jste pomohli konkrétním lidem a tím pádem vidíte za sebou konkrétní práci. To je pro mne motivace.

A co práce Charity v Čečensku? Když jste mluvil na tiskové konferenci o své návštěvě v Čečně, tak jste měl takovou jiskru v oku…

Na naši práci v Čečensku jsem opravdu hrdý. Ze 180 mezinárodních charit jsme jednou z patnácti, kterým byla svěřena koordinace mezinárodní pomoci. Jsme tím pověřeni právě v Čečensku, přesněji v oblasti severního Kavkazu. Pro práci tam jsme od května 2001 tzv. "Liaison Agency", což v praxi znamená, že dostáváme prostředky od ostatních charit a že na místě koordinujeme veškerou činnost. Dostali jsme tímto obrovskou důvěru.

Známe jazyk, trochu mentalitu. Všichni jsme četli Puškina, kultura je nám přece jen bližší. Pracovníci ostatních charit ruštinu neznají, prostředí je pro ně velice komplikované, pro nás je srozumitelnější. Z ostatních charit jsou zase velmi dobří v jiných částech světa. Například francouzská charita v Africe, to jsou dlouholeté zkušenosti, které nic nedokáže nahradit. My jsme myslím dobří pro práci v postkomunistické zemi. Pracujeme hodně i v Moldávii, na Ukrajině.

Byl jsem tam asi pětkrát. V listopadu 2000 jsem přebíral celý projekt. Jezdím tam, když je potřeba vyřídit něco na místě. Je důležité udržovat určitou kontinuitu celého projektu, protože lidé se pochopitelně střídají. Také je dobré vidět situaci a na místě rozhodnout, o co jde a jak co řešit. Zrovna tak je potřeba uvést tam nové lidi. Jezdím tam asi tak každých 5 - 6 měsíců.

(tady generální sekretář Charity lehce zaváhal)
No snáší to, snáší. Někdy to asi není úplně jednoduché.
Když jsem jí vloni na podzim posílal sms zprávu, tak jsem psal "jsem živ", ale už jsem nedodal jsem zdráv, protože jsme byli zrovna po autonehodě. Měl jsem takový větší šrám na čele.
Myslím, že od té doby už tak klidná není. Možná to, jak se tam divoce jezdí auty, představuje větší nebezpečí, než samotná tamní vypjatá situace. My se jinak držíme daných bezpečnostních pravidel, ale autem jezdit musíte a havárie jsou tam pořád.

Tady bych skutečně mluvil spíše o severním Kavkaze. Jsou to tři hlavní směry.
Jedná se o mateřské školky v Grozném, pomoc uprchlíkům v táborech v Ingušsku dodávkami potravin a vitamínů a nákup budovy pro Caritas Vladikavkaz v Osetii.
Co se týče tzv. "sadiků" v Grozném - jsme jediná organizace, která se zabývá podporou dětí.
Snažíme se zajistit program pro děti od 3 do 7 let šest dní v týdnu, děti tam dostanou pětkrát denně jídlo, je tam teplo. To je v těch podmínkách ojedinělé. Zajišťujeme pro ně i lékařskou péči a psychologickou pomoc. Koncem roku 2001 jsme se starali o 250 dětí.

Máte dojem, že situace na severním Kavkaze je dostatečně známá ve světě?

Myslím, že je to, jak se tomu na západě říká, zapomenutá krize, kterou překrývají jiné události. Určitě na to má vliv i politická rovina, ve které se svět nachází i v souvislosti s Bin Ládinem. Myslím, že Česká republika je v tom trochu výjimka. Díky novinářce Petře Procházkové jsme měli hodně informací a vytvářel se jakýsi vztah k tomu koutu země.

Myslím, že se nemůžeme vyhnout povodním. Mě osobně přijde, že situace pomáhajících organizací je jiná, než před několika lety. Mají skutečně důvěru lidí a je za nimi vidět spousta práce…

Vnímám to taky tak. A hlavně vidím naši charitní zkušenost po Moravě a východních Čechách. Protože spousta našich lidí prošla povodní v roce 1997. Takže máme nejen technické zázemí - např. vysoušeče, ale máme i lidi, kteří dokážou poradit.
Každá zaplavená diecéze měla jako partnerskou diecézi nezaplavenou a ta měla lidi, techniku, auta. Pomoc se rozběhla ze den na den. Určitě jsme se mnohem rychleji dostali k lidem a nemuseli jsme moc dlouho přemýšlet co dělat, protože jsme to již věděli.

Při těchto povodních se čím dál víc mluví o psychice. Mám pocit, že dřív tomu tak nebylo. Je to i proto, že dopad na psychickou stránku byl v roce 1997 tak velký?

Určitě. Naše forma pomoci spočívá v tom, že obcházíme jednotlivé domácnosti, zjišťujeme situaci přímo na místě a snažíme se lidem dát to, co konkrétně potřebují. Můžeme jim poskytnout vysoušeč, přinést ledničku, pračku, zaplatit nějakou fakturu za opravu, nabídnout náhradní bydlení. Při této práci vidíte, že si chtějí popovídat. I zkušenost z domácí péče v naší organizaci je silná. Protože ta první fáze, kdy je člověk pod tlakem, něco se děje v domě, pomáhají mu dobrovolníci, tak to je ještě dobré. Ale když pak všichni odejdou a on zůstane sám v poloprázdném bytě nebo někde u příbuzných, kde je jakoby navíc, to jsou všechno problémy, které se nevynoří první týden. Ze začátku jsou lidé rádi, že to přežili a postupně zjišťují, co všechno se jim stalo a musí o tom s někým mluvit.
Teď je jedna povodňová linka pomoci, kam si kdokoli může zavolat, ale zároveň se snažíme mít i místní linky, aby byla pomoc i na místě a v případě potřeby mohl někdo i přijet.

Ano, jestli osobně vidím před sebou ještě něco, co se nedaří, tak je to prezentace naší práce v médiích. My jsme dokázali sestavit poměrně rychle konkrétní plán. Jmenuje se "Odpověď charity na povodně", kde je velice jasně a konkrétně řečeno, co děláme, co budeme dělat a vyčísleno, na co konkrétně budou peníze využity. Plán je dostupný na internetu, na našich webových stránkách, ale jinde se o něm nemluví. Informace jsou k dispozici, ale to je už věcí novinářů, jestli je budou prezentovat.
Naše konto skutečně není anonymní. Já jsem osobně zodpovědný za jeho využití. Máme ambici sehnat 160 mil. korun. V době, kdy rozhovor vyjde, tak myslím, že budeme mít již něco přes 100 milionů. Díky zahraničním partnerům, díky kostelním sbírkám.
Zrovna tak se lidé mohou dozvědět, kde nás mohou najít, kde jsou humanitární sklady . Ambice je být u lidí a pomáhat na místě. Nyní probíhají debaty, že by bohatí měli víc přispět na povodně, ale bohatí lidé dávají velké peníze. Já mohu potvrdit, že na naše konto přicházejí desetitisícové dary a nevím, zda takováhle politika nepovede k tomu, že se trochu omezí chuť dobrovolně přispívat.

Spolupracujete se státem? Charita zrovna teď vydala prohlášení, ve kterém protestuje proti novele zákona o sociálním zabezpečení.

V kontextu povodní hodlá Ministerstvo práce a sociálních věcí odebrat rovné postavení poskytovatelům sociálních služeb, což je zákon, který platí dva měsíce a poprvé stavěl obce, kraje a nevládní organizace na stejnou úroveň.
Připadá mi paradoxní, že v době, kdy my sháníme finance, mobilizujeme prostředky, které stát mobilizovat neumí, posíláme své lidi tam, kam jeho sociální pracovníci nedosáhnou, tak se přijde na to, že je potřeba provést škrty v téhle oblasti a že je potřeba i tady šetřit. To mě připadá, abych to řekl mírně, jako těžko pochopitelné.

Nemám z toho radost, ale musím se ovládat. Víte, my tu práci neděláme proto, abychom uspokojili nějaké ministerské úředníky. Jsou lidé, kterým stačí pomyšlení, že na konci pracovního dne složí papíry a ani jeden jim nepřečuhuje. A jsou lidé, kteří potřebují jiný pocit. Těm, kteří pracují v charitních organizacích, rovnání papírů nestačí.

Jaroslav Kopřiva
se narodil v roce 1961 v Šumperku, kde vyrůstal a dokončil gymnázium. V Praze vystudoval stavební fakultu ČVUT, po studiu pracoval jako projektant v Šumperku, po listopadu 1989 začal působit v politice. Byl přednostou okresního úřadu, náměstek ministra vnitra. Od poloviny roku 2000 pracuje jako generální sekretář České katolické charity. V této funkci má na starosti věci celostátního významu a styky se zahraničím, humanitární pomoc, jedná na ministerstvech, snaží se o spolupráci s medii kvůli prezentaci práce Charity. Již v souvislosti s funkcí náměstka vnitra se přestěhoval i s rodinou do Prahy. S manželkou Janou má 4 děti.