| Cesta k nebi |
|
|
František Hobizal |
Ročník 34 - číslo 41 |
Samota
Všechno je za mnou.
Všechno první a začínající.
První kázání, první nedělní mše svatá, první kontakty s farníky, už
i první křest, svatba a pohřeb. Nepopsaný list se začíná zvolna zaplňovat.
Kostelník i jeho žena už mi přišli pomoci uložit těch pár věcí....
Fara je rozlehlá. Dole mám kancelář a kuchyni, kterou užívám málokdy.
Starý archiv dýchá vůní plísně a skryté houby. Ku svému pobývání
jsem si vybral pokojík, poměrně úzký, skromný. Okno je, samozřejmě, obráceno
na horu. Jinak ani nelze.
Mám rád velké, slunné pokoje. Také by tu takový byl, ale nakonec jsem si
vyvolil ten úzký pokojík zahleděný na temeno Boubína.
Zabydluji se a současně se ponořuji v tichou, snad až příliš tichou
samotu. Tuhle přišel za mnou pan lesní zezdola, od jemnostpána, a povídal
mi: "Vy tu žijete, jako poustevník!"
To je pravda. Tohle je poustevna!
Rána jsou tu krásná teď, v létě.
Slunce vstává kdesi vzadu, nad Novohradskými horami a ozařuje celý velký
údol k východu i severu odtud. Stačí, abych odešel do sálu a už to vidím.
Taky se tu nejčastěji modlím.
Pak jdu do kostelíka. Tichá prostůrka s rubínově červenou lampičkou dýchá
ranní pohodou. Stále cítím přítomnost Pána.
Mši svatou sloužívám sám. Zpravidla. Tu a tam však přijde stará hostinská,
matka hospodského, někdy Preybalka z chalupy na druhém konci svatokiliánské
osady, a když je mše sv. za nějakého nebožtíčka, tak i nějaký ten
soused či sousedka z dolních vesnic.
Po mši svaté zajdu na konec ostrohu podívat se do kraje a pozdravit nepříliš
vzdálený,pevný, odtud ne tak pochmurný hrad, který jsem ještě před měsícem
zdravil zezdola.
Pak snídám u okna pokoje a dívám se na blaženou horu.
Boubín zpravidla teprve vstává. Zvolna si mne oči a odfoukává si šešulky
bílých mraků ze svého temene. Nižší Schreiner naň zvědavě kouká.... A
teprve když slunce ve vší slávě a síle obleje celou tu báň, teprve tehdy
hora vstane a rozhledí se po celém kraji.... Její moudré oči otcovsky
pozorně hledí do Čech, do království a ujišťují, že hora, navzdory
politice a válce, se své národní a státní příslušnosti nevzdala. Kolikrát
už vlídně zakývala v odpověď na můj uctivý, vždycky radostný pozdrav.
Pak chodím do škol. I za starého souseda začnu už učit.... A jsou pohřby,
farní agenda.
Po obědě vezmu poutnickou hůl a prochodím svůj kraj. Křížem krážem,
abych jej poznal. A poznávám i lidi.
"Vám je tam nahóře smutno, viďte, velebnej pane," volají na mne z
polí, ale já to odmítám - ne, smutno mi není, ale chci všechno vidět....
Také na nákup chodívám...,
A večer se modlím v kostelíku a pak jdu opět na okraj ostrohu a dívám se
do kraje. Sednu si na mez a pozoruji, jak se začínají rozžehovat hvězdy a dívám
se a dívám, jak jen mohu, zda ještě uvidím starý hrad a zda je vidět ještě
bratříček našeho kostela - svatý Jiljí v Blatnici.
A tak sedím sám a sám a bývá mi hezky.
Tu a tam přisedne někdo ze sousedů, mají-li čas, ale moc se toho stejně
nenamluví. A pak se jde pomalu domů. Nad kraj už padá tmavá noc, z hospody
je slyšet tlumený zpěv a já mimovolně zastavím své kroky, když slyším
měkké, mollové: "Tam v krásné Šumavě, kolébka má stála.... teď už
po dlouhý čas, mnou je opuštěná...." Hartauerova píseň! Vzdychnu,
objedu pohledem oblohu a napadnou mne slova z Ódy na radost v IX. symfonii
Ludwiga van Beethovena: "Nad hvězdnými stany dobrý Otec musí být!"
A s touhle krásnou myšlenkou zavírám vrátka své fary a klíč zaskřípe v
zámku.
Paní řídící přede mne postavila puntíčkatý hrnek mléka, abych se
posilnil na cestu.... Výraz jejího obličeje byl tak pozorně mateřský, že
jsem se těšil na tyhle okamžiky, kdy - po vyučování - usednu na čtvrthodinky
v kuchyni řídících, popiju své mléko, poklábosím o politice s panem řídícím
a vyzpovídám se ze svého poustevničení starostlivé jeho paní.
"Pijte, poustevníku," řekla i dnes, "chcete k tomu kousek
calty? Pekla jsem na neděli.... ráda vám dám."
"Děkuju, paní řídící, ale teď mám jen žízeň."
"Tak vám zabalím, velebný pane, kousek domů. Tam vám přijde k
chuti."
"To neodmítnu."
Pan řídící načal zase z jiného soudku. Cože teď bude, když odvolali
toho Neuratha, co ten Heydrich, že na to jde nějak tvrdě. A pak se trochu rázem
zarazil a pošeptal mi, aby paní neslyšela: "Ale před tím panem farářem
z Husince raději mlčte. Slyšel jsem ledaccos..."
"Ono se toho namluví. Ostatně.... já s ním do styku ani nepřijdu."
Pokrčil rozpačitě rameny: "Inu, povídám jen, co jsem slyšel..."
Stejně jsem mu poděkoval a když zvědavá paní řídící se ptala, co je -
odpověděl jsem žertem, že jsme mluvili o tom mém poustevničení.
Vrtěla hlavou: "Škoda, že nemáte maminku, sestru, nebo někoho jiného,
aby byl s vámi. Jste tam tak sám. I ty chalupy jsou bokem...."
"Nejsem sám, paninko. Kdepak. Hospoda je pár kroků a hlahol náramný.
Teď tam několikrát za týden taky zabloudím a hostinská i její stará
matka na mne hledí, přilepšují mi a s jídlem na mne pamatují. I obědy už
mi nosí nebo nechávají."
"Ale přece jste poustevník," řekl řídící.
"Víte.... Osvald Hoza řekl, že - poustevník přispívá k pospolitosti
lidstva tím, že se ho straní...."
"A v čem, prosím vás, velebný pane," řekl uštěpačně učitel,
"je ten příspěvek?!"
"Že se modlí za svět, za lidi, za ty, kdož se nemohou nebo neumějí
modlit. A modlitba v samotě, je právě posvěcena i obětí. To je vše....
Kdo jen trochu věří v Boha, chápe tuhle potřebu."
Řídící zvážněl: "Tak tohle.... tedy chápu a i beru." Loučil
se, přestávka končila a mne provázely slzy jeho paní. Ta sice ani muk, ale
ty slzy svědčily, že dobře pochopila.
Rozloučil jsem se s Bukem,kde učím místo otce Kabelky, který už nemůže.
Nade mnou se v horkém, denním oparu týčil masiv hory, která už je německá.
Ale jen na papíře. Vesnička se se mnou rozloučila kejháním hus i štěkotem
psů a já se těšil, až příští týden znovu přijdu a taky do sousední Včelné,
která je ještě více vražena do mohutné, lesnaté náruče Boubína.
A zase se plazím cestou k nebi.
To horko!!!! A není divu, že se zadýchávám.... nesu na zádech nákup: dva
bochníky chleba, meltu, něco mouky, cukr, sůl, kousek salámu. Ostatní mám
nahoře: mléko, tvaroh, podmáslí, vejce, máslo, ale tohle musím tahat z
konzumu.
"Tak už ze školy, co???" vítá mne fajfka na pařezu. Heknu, shodím
náklad z ramenou a usednu taky. Je takové horko, že si stáhnu i kolár....
"No dyť, to dá rozum," povídá na to můj starý známý a jeho
fajfka vypustí oblak dýmu, "dneska bude bouřka.... a zářijové bouřky,
ty to dovedou!" Zapálím si cigaretu a nabídnu strýci.
"A. Já se držím svýho," odbroukne on.
"Tuhle taky byla bouřka. Zlá. Já měl strach o kostel, tam to dunělo i
blesk vlítnul dveřmi dovnitř...."
"To nic nebylo, velebníčku! Dneska by to mohlo být horší. A o kostel
strach nemějte, tam nikdy neuhodí a když, tak se nic nestane. To si Kiliánek
chrání.... Horší je to s farou, jojo, tam bych se i já bál!" poučuje
fajfka a hulí a hulí.
"Tak já zas půjdu," vstávám.
Bouře!!!!!
Mraky zvolna vylézají za Javorníkem a nejsou pěkné. Hrozí. Ke čtvrté
jsem šel a zamknul kostel, o ten tedy strach nemám, ale co s farou?!
Moje babička dávala při bouřce do oken peřiny, kdybych se nestyděl, udělal
bych to zrovna tak - a tak jen čekám a čekám, ani modlit se mi nechce,
matriky jsem zavřel, knihu odložil. Useknul jsem na dvoře pár kousků dřeva
a nechal toho. Seběhl jsem dolů se džbánkem ke studánce pro čerstvou vodu,
třeba pak nebudu moci.... Psa jsem pohladil a nakrmil. Ale nic.... Obzor je
zatažený, bouře přichází.
Samota!
Ano, teď - právě TEĎ - ji cítím! A dost ošklivě. Mám chuť jít do
hostince, mezi lidi, ale mám nechat faru jen tak? Co kdyby blesk.... ne, zůstanu
doma, ale po lidech toužím. TEĎ právě ano.
Ach, samota je přece jenom zlá. Řídící měla pravdu....
Blesk rozčísl oblohu!
A také v mysli se mi rozsvítilo.
Samota!
To ale není člověk sám. Samota to je člověk a Bůh!
Podíval jsem se na kostelík, zářící v posledním odrazu rychle se schovávajícího
slunce: samota? Nikoliv. Pán je zde!