| Fejetony z Vídně |
|
|
Věra Menclová |
Ročník 34 - číslo 40 |
"Nevím, jak bude jednou naše potomstvo souditi o nás a naší době. Bojím
se, že vynese strašný soud. Jsme my - a to eufemisticky řečeno - národ plný
paradoxů. Řečníme a bojujeme za ideální statky národa, za svobodu,
samostatnost, volnost myšlénky a slova - v praxi však bijeme každého, kdo
se v rámci nynějších poměrů jako člověk snaží býti samostatným a
svobodným v slově… Máme nivelizující morálku stáda, a běda každé
hlavě, jež se vznese nad normál, běda každé individualitě, jež vyrazí
vpřed.
Morálku máme v krvi. Dlouholetým zvykem, dlouholetou praxí.
Vzpomínám si na starý aforismus: "Vydejte dnes heslo, ať každý
kamenuje toho, koho má za hodna smrti, - a rázem ukamenujeme své nejlepší
hlavy." Nemáme dnes středověkých hranic, mučíren, žalářů - ale máme
přece něco: veřejné mínění. Je to popraviště, kde se odsuzuje i
orteluje, je to pranýř, kde celé roky odsouzenec stojí s tabulkou na prsou:
zrádce národa. To je ovoce našeho demokratismu. Odsuzujeme ne jménem Jeho
Veličenstva - ale jménem národa. A v tom ohledu jsme smutnou kuriozitou mezi
všemi národy evropskými…"
Nemrazí vás trochu z toho, že slova napsaná zhruba před sto lety by mohl
vyslovit současník? Nepřekvapuje vás hořkost a sarkasmus, namířený do
vlastních řad v dobách, kdy bylo zvykem mít plná ústa velkých vlasteneckých
hesel? Asi nepřekvapuje, pokud lépe znáte postavu Josefa Svatopluka Machara a
jeho fejetonistickou tvorbu.
Machar žije v povědomí kulturní veřejnosti jako soustavný společenský
kritik a nespokojenec, jako výsostný individualista a rebel. Víme, že
koncipoval Manifest české moderny v polovině 90. let, že napsal velký počet
básnických sbírek za svého pobytu ve Vídni - některé z nich bychom
dokonce dovedli jmenovat - víme, že patřil k dlouholetým přátelům Aloise
Jiráska a T. G .Masaryka atd. Mnoho o něm víme, ale málo ho čteme. Vždyť
Macharovy verše nenajdeme ani v čítankách - zatímco básně jeho předchůdce
a obdivovaného mistra Jana Nerudy zná každý školák.
Machar měl přitom s Nerudou mnoho společného, nejen umělecky, ale i lidsky.
Tak jako Neruda pocházel i Machar z poměrů velmi skromných - narodil se roku
1864 v Kolíně v rodině mlynářského stárka. I jeho poslali rodiče
studovat do pražského Akademického gymnázia. A stejně jako Neruda plnil
fejetonistickou rubriku jednoho časopisu po mnoho let. Ostatně svoji básnickou
dráhu Machar zahájil verši nazvanými příznačně Zimní kosmická píseň.
A když v roce 1894 publikoval v Naší době svůj proslulý odsudek poezie Vítězslava
Hálka, Jana Nerudu naopak vyzdvihl jako básníka, jehož význam a velikost
dobou jen vzroste.
Zatímco však Neruda opouštěl Prahu jen zřídka a na krátký čas, Machar
ji opustil skoro na celý aktivní život. Původně zamýšlel zůstat natrvalo
na vojně, ale brzy se oženil a přijal nabídku, aby pracoval jako úředník
úvěrové banky ve Vídni. Roku 1889 se přestěhoval a z Vídně se vrátil až
po dlouhých třiceti letech, na začátku roku 1918.
Přestěhování do Vídně bral Machar zpočátku jako záležitost přechodnou.
Stále hledal v Praze místo, kde by mohl zajistit své rodině existenci. Měl
už dvě dcery a nemohl riskovat. Nabídky dostával, ale nic vhodného. Například
Východoindická společnost mu nabízela místo na Formose - dnešním Tajvanu.
Machar to v dopise komentuje: "...3000 zlatých ročně, byt, po pěti
letech dva roky dovolené, s podmínkou naučit se do roka čínsky. Odřekl
jsem to, je to trochu z ruky. Komické je přitom jen to, že český poet by
dostal spíš na Formose existenci než v Čechách."
Macharův pobyt ve Vídni nikterak neznamenal odloučení od českého kulturního
dění. V té době už měl za sebou vydání básnické sbírky Confiteor. Básník
udržoval těsný kontakt s časopisy, pravidelně začal posílat fejetony do
Herbenova Času, přispíval do Masarykovy Naší doby pod značkou Sursum, o niž
se dělil právě s Masarykem. Později dokonce s Jindřichem Vodákem a F. X.
Šaldou redigoval na dálku časopis Novina.
Mnohakilometrová Macharova vzdálenost od Prahy měla i svou nepopiratelnou výhodu.
Machar se mohl s odstupem, s vnější i vnitřní nezávislostí vyjadřovat
svobodně k ožehavým problémům doby. Mohl vyhrotit svá politická i umělecká
stanoviska a to také bez výjimky činil. Soustavnou publicistickou činností
přispěl k zásadnějšímu kritickému postoji vůči dosavadní tradiční
literatuře. V Manifestu české moderny pojmenoval a prosazoval právo na otevřený
kritický názor, na tvůrčí originalitu jedince. Hlavní kritérium pro
hodnocení uměleckého díla viděl v autorově vnitřní pravdě.
S postulátem reality a pravdivosti přinesl Machar do jazyka umění každodennost,
záměrnou prostotu, slova z hovorového jazyka, hantýrku mládeže, ve
fejetonu občas i vulgarismy. F. X. Šalda konstatoval na sklonku života:
"Machar se vyzul z koturnu a rád chodil v obyčejných střevících
prachem silnice nebo ulice jako kterýkoli jiný obyčejný chodec. Byla to nutná,
a proto zdravá reakce, kterou ospravedlnil další vývoj. Ale jak to pobuřovalo
ve své době usedlé literární měštěníny!"
Veřejnost si jen pomalu zvykala na básníka, který porušoval dosavadní
zvyklosti a normy. Už první básnická sbírka byla pro většinu čtenářstva
šokem. A šoková terapie pokračovala jak v poezii, tak v politických a
kulturních fejetonech. Články publikované ve spolupráci s realistickou
skupinou kolem Herbena a Masaryka, podepisované až, aligátor, E-dda, vyvolávaly
polemiky, osobní útoky a řevnivost. Autor byl znevažován a ostouzen.
Machar měl talent znepřátelit si většinu mocných v Čechách, dělal to v
próze i v poezii. Útočil na literární odpůrce České moderny stejně jako
na politické mladočeské protivníky, na nacionalisty stejně jako na klerikály.
Svým pojetím antiky a Říma se dostal do ostrých konfliktů s církevními
kruhy. Úvahové fejetony na toto téma můžeme číst v knize z roku 1919
nazvané Antika a Řím.
Své fejetony, podobně jako Neruda, vydával i knižně. Na rozdíl od Nerudy však
nevybíral k publikování jen některé, ale tiskl je všechny. Většinou je
řadil tak, jak šly časově za sebou, ačkoli některé z nich měly platnost
opravdu efemérní. Poznáte to třeba na Knihách fejetonů I a II, vydaných
na přelomu století. Zato Kniha fejetonů III přinesla do české literatury
text s nadčasovou platností. Byly to Konfese literáta, v nichž Machar vydal
jedinečné svědectví o sobě a svých kořenech, stejně jako o literatuře a
době.
V jednom dopise z roku 1906 Machar píše: "Slyším z několika stran, že
mi chtějí dát v Praze místo - ale už se tomu jen usmívám. Je pozdě. Už
jsem z té touhy po vlasti vykurýrován tak důkladně, že by mě tam ani párem
volů nepřetáhli." Nakonec ho nikdo ani přetahovat nemusel. Vrátil se až
v květnu 1918, těsně před vznikem republiky. Píše o tom ve vzpomínkové
knize Třicet roků: "Půda mi hořela pod nohama. Čas můj nastával, já
to cítil, a cítil jsem, že musím být doma. Hodinka Rakouska se blížila."
A tehdy přišel čas, kdy se bořitel a rebel Machar proměnil ve státotvorného
hlasatele republikových ideálů. Smířil se s odpůrci, revidoval své zápasy
a dokonce se podílel na budování československé armády, když přijal
vysokou oficiální funkci generálního inspektora. Krátký čas působil jako
poslanec Národního shromáždění. Za této takříkajíc budovatelské životní
etapy vznikla sbírka fejetonů nazvaná Časové kapitoly, publikovaná v roce
1920. Ani tady se neztratilo nic z dřívější jízlivosti a ostrosti, jenomže
tentokrát stojí ve službách budování, nikoli boření:
"Republika, svoboda... Za ně jsme dávali všanc své životy, nad ně nemáme
nic dražšího. A teď tu kritikové a kverulanti. Náš stát trvá již tři
měsíce - a stále ještě není hotov. Bída, nouze nepořádek... Ruce v kapsách,
kritické oči na všem a při všem a reptá se. Přátelé, ruce z kapes a
dejte odpočívat jazykům! Víc práce! Pouze Minerva vyskočila hotova z hlavy
Jovovy, my vybíráme svůj stát z třistaletého středověku rakouského...Dostali
jsme svobodu, ale je, chudinka, nahá, hladová, vysílená, zima je jí a málo
krve má v těle..."
Pozitivní naladění Macharovi dlouho nevydrželo. Jako se kdysi pro věci
obecné rozešel se svým přítelem Vrchlickým, tak se už v polovině 20. let
názorově víc a víc vzdaluje oficiální politice, oboustranně se ochlazují
vztahy s Masarykem. Názorově se víc a víc blíží krajní pravici.
Po svých šedesátinách Machar odešel z politického života, o to pilněji
se ale věnoval literatuře. Pokračoval ve vydávání sbírek zařazených do
cyklu Svědomím věků, ještě intenzivněji se věnoval psaní vzpomínkových
fejetonů. Publikoval například dva svazky nazvané Oni a já, Pět roků v
kasárnách a další. V posledně jmenované knize vyjádřil pregnantně svůj
celoživotní zápas:
"Vrátil jsem se do Čech s pravicí nataženou k smíru a podanou k
stisknutí každé ruky, která ji uchopí. Předpokládal jsem, že takový úžasný
obrat v osudech našeho lidu musí zatřást duší jeho, zburcovat všecko dobré
v ní a proměnit celý charakter našeho národa. Zapomněl jsem a smazal všecky
osobní účty, přišel jsem člověk nový k lidem novým. Snil jsem velký
sen o novém kulturním českém člověku. - Procitl jsem, stáhl ruku zpět a
vyhled