Otec Camillo a jeho svět

Otec Camillo a jeho svět
Giovanni Guareschi	Ročník 34 - číslo 40

Otec Camillo přišel na svět s vrozenou vlastností nazývat věci pravým jménem. Jeho farníci vzpomínají na dobu před hezkou řádkou let, kdy rozvířil v městečku skandál, do něhož byly namočeny mladé městské slečny a pár statkářů. V neděli nato zahájil své kázání prostými a velice mírnými slovy, když tu zblýskl v jedné z předních lavic kteréhosi z provinilců. Jen co přehodil pokrývku přes krucifix nad hlavním oltářem, aby Kristus neslyšel, co bude následovat, obrátil se ke shromáždění a se zaťatými pěstmi spustil kázání hlasem tak mocným a slovy tak nevybíranými, že se kostelík otřásal v základech.
To se rozumí, jak se blížily volby, byly narážky otce Camilla na místní levičáky velice průhledné. Nikoho tedy nepřekvapí, co se přihodilo: jednoho krásného večera, když se kněz vracel domů, vyskočil z křoví chlapík zahalený do pláště a využiv toho, že otec Camillo byl v nevýhodě sedě na kole, s košíkem vajec zavěšeným na řídítkách, párkrát kněze důkladně přetáhl tlustou holí a hned zmizel, jako by se do země propadl.
Otec Camillo si myslel svoje. Dojel na faru a když uklidil vejce do bezpečí, zašel do kostela, aby si o tom pohovořil s Kristem, jak to dělal vždy ve chvílích, kdy si nevěděl rady.
"Co mám udělat?" zeptal se ote Camillo.
"Namazat si hřbet trochou oleje ušlehaného s vodou a být zticha," odpověděl Kristus od hlavního oltáře. "Těm, kdo nás urážejí, musíme odpouštět."
"To je věru pravda, Pane, ale tady běží o rány, nikoli o urážky."
"A co tím chceš říci? Otče Camillo, přece si nemyslíš, že urážky učiněné tělu jsou bolestivější než urážky duše?"
"Vím, kam míříš, Pane. Ale měl bys mít na zřeteli, že násilí na mně, tvém knězi, je také násilím proti tobě. Myslím přitom daleko víc na tebe než na sebe."
"A nebyl jsem já důležitějším služebníkem Božím než jsi ty? A neodpustil jsem těm, kdo mne přibíjeli na kříž?"
"S tebou se vůbec nikdo nemůže přít," zvolal otec Camillo. "Ty máš vždycky pravdu. Buď vůle tvá. Odpustím, ale pamatuj si, že až mi ti rabijáti, povzbuzení mým mlčením, roztřískají palici, bude to na tvou zodpovědnost. Mohl bych ti citovat některé odstavce ze Starého zákona..."
"Otče Camillo, snad mi nechceš udílet lekce ze Starého zákona! Pokud jde o tvou záležitost, beru na sebe plnou odpovědnost. A jen tak mezi námi, ten malý výprask z dnešního odpoledne ti docela prospěl. Může ti být poučením, abys v mém domě politiku vynechal."
V srdci otec Camillo odpustil, ale jedna věc mu vrtala hlavou a nedala mu spát - kdo byl tím útočníkem.
Uběhl nějaký čas. Tu jednou pozdě večer, když otec Camillo seděl ve zpovědnici, rozpoznal skrz mřížku obličej vůdce extrémní levice, Peppona.
Že se Peppone vůbec někdy dostavil ke zpovědi, byla senzační událost a otec Camillo byl jaksepatří potěšen.
"Bůh s vámi, bratře. S vámi, jenž máte zapotřebí jeho svatého požehnání víc než kdo jiný. Kdy jste byl u zpovědi naposled?"
"V roce 1918," odpověděl Peppone.
"Za tolik let jste musel nadělat spoustu hříchů, když máte hlavu tak zakrámovanou těmi bláznivými představami..."
"Pár jsem jich, bohužel, udělal."
"Co například?"
"Například jsem vám před dvěma měsíci namlátil."
"To je moc vážné," odpověděl otec Camillo, "neboť když jste přepadl kněze Božího, urazil jste samého Pána Boha."
"Ach, to mě ale mrzí," zvolal Peppone. "Jenomže já jsem vás rozhodně nemlátil jakožto kněze Božího, ale jakožto svého politického nepřítele. Nicméně, udělal jsem to ve slabé chvilce."
"Krom tohohle a vaší činnosti v té ďáblově straně - máte se zpovídat ještě z dalších hříchů?"
Peppone je vysypal, ale celkem v tom otec Camillo nic tak zvlášť těžkého neshledal a tak ho propustil s dvaceti Otčenáši a dvaceti Zdrávasy. Zatímco Peppone klečel u oltářní mříže a odříkával své pokání, otec Camillo šel a padl na kolena před krucifixem.
"Pane," řekl, "odpusť mi, ale já ho musím zmlátit za tebe."
"Nic takového neuděláš," odpověděl Kristus. "Já jsem mu odpustil a tak ty musíš také. Koneckonců, jeho duše není tak docela zlá."
"Pane, těm rudým nemůžeš věřit! Jsou živi ze lži. Jen se podívej na ten obličej - vtělený Barabáš!"
"Jedna tvář jako druhá. Jde o tvé srdce, otče Camillo, jež je plné jedu!"
"Pane, byl-li jsem vždy tvůj dobrý služebník, udělej mi jednu malou laskavost. Dovol aspoň, ať ho přetáhnu touhle svící. Nakonec, co záleží na jedné svíčce, Pane?"
"Ne," odmítl Kristus. "Tvé ruce byly stvořeny k žehnání."
Otec Camillo utrápeně vzdychl. Poklekl a opustil oltář. Když se obrátil, aby se ještě nakonec pokřižoval, všiml si, že stojí zrovna za Pepponem, který tu ještě klečel u oltářní mříže a zdálo se, že je pohřížen v modlení.
"Pane!" zaúpěl otec Camillo spínaje ruce a vzhlížeje ke krucifixu, "mé ruce byly stvořeny k žehnání, ale ne moje nohy."
"Na tom něco je," odpověděl Kristus, "ale upozorňuji tě, jen jednou!"
Kopanec zasáhl jako blesk. Peppone ani nemrknul. Asi za minutku povstal a oddychl si.
"Čekal jsem na to už celých deset minut," poznamenal věcně. "Je mi teď mnohem líp."
"Mně taky," zvolal otec Camillo, jehož srdce bylo teď lehké a radostné jako májové jitro.
Kristus neřekl ani slovo, ale bylo na něm zřetelně vidět, že ho to taky těší.

Giovanni Guareschi - italský spisovatel a žurnalista - se narodil v roce 1908. Řadu let pracoval jako novinář a editor v několika týdenících. V roce 1950 začal psát příběhy s Donem Camillem, které ho proslavili doslova po celém světě. Zemřel v roce 1968.