Rey Koranteng:
  Prožil jsem obě povodně

Venda Šebrlová

   Ročník 34 - číslo 39   

Foto: Miroslav Martinovský, archiv R. Korantenga

Reynolds Koranteng je Čech jako poleno. A taky je trpělivý, vlídný a mohl by si vydělávat jako reklama na dobrou náladu. Chtěla bych ho vidět, když se vzteká a blýskají mu oči. Ale mám dojem, že takové chvíle jsou velmi vzácné a tak, jak známe Reye z televizní obrazovky, je milý pořád. Teď, týden po nejhorších povodních v našich moderních dějinách, byl navíc pěkně utahaný.

X Sloužil jste s kolegyní Lucií Borhyovou o povodních?
První tři dny, pak nás vystřídala Mirka Čejková s Pavlem Zunou a zvláštní zpravodajství měl celou dobu Karel Voříšek. Možná tím, že sedíme tady na barrandovském kopci, jsme tu hrůzu viděli větší než ostatní. Byli jsme v bezpečí - a trochu jsme měli výčitky svědomí.

X Co vám odnesly (nebo přinesly) povodně?
Přinesly vědomí bezmoci: nebylo proti komu obrátit hněv. Jako například proti nepříteli ve válce. Odnesly pocit, že krásné místo k bydlení je totožné s bezpečným místem k bydlení. To je velké poučení, i když mě se osobně netýká. Ještě v neděli, když už opravdu bylo zle, za námi chodili lidé a utěšovali nás i sebe: "Máme Orlík, máme Slapy, to nás zachrání…

X Prožil jste v televizi obě povodně…
Ty první jako moderátor počasí, druhou jako moderátor zpráv. To bylo ještě horší.

X Jak je přežila vaše dcerka Vanesa?
V roce 1997 byla malinká a tehdy v létě byly s manželkou Monikou u babičky v Čechách - a teď naopak byla u druhé babičky na severní Moravě. Vždycky odjela z nebezpečného místa pár hodin před tím, než začalo být zle. Teď jí hlavně bylo divné, že se známými ulicemi jezdí na lodičkách a ptala se, jestli pro ni přijedeme autem nebo lodí.

X Pro šestileté dítě je to dobrodružství…
Neuvědomuje si rozsah toho neštěstí a za deset let bude jen vědět, že nějaké povodně byly. Zatímco my víme, že někteří lidé je nepřežili.

X Kde jste byl vy, když vám bylo šest let?
Já jsem se narodil v Praze, mým otcem je ghanský lékař. Byla to taková velká studentská láska, ale já se narodil až po dvou letech. Pak jsme odjeli na chvíli do Afriky, do Akry. Odtamtud si moc nepamatuji, mám nafocený náš dům, služebnictvo (to bylo v té době běžné), chůvu a pak mladého chůváka… Moje maminka měla a dosud má náročnou práci a tak se o mě hodně starala babička (o tu se na oplátku teď starám já).

X Vaše dcera takové zázemí nemá. Máte náročnou práci, náročné koníčky (fotbal, nohejbal, squash, létání) - máte na Vanesu čas?
Dokážu si ho udělat, protože rodina a dítě je to nejdůležitější. Mnohem víc než koníčky a taky víc než práce. Takže volno mám jen tehdy, když mi to rodina dovolí. Je to složitější ještě proto, že moje žena teď pracuje v televizi Prima a taky se má co otáčet.

X Tak co kdybyste je vzal sebou do letadla?
No to nejde, protože žena se lítání bojí a je jí špatně i na letišti. Já už dlouho přemýšlím, kde se ve mně láska k lítání vzala a přišel jsem na tohle: u nás v domě bydlel pán, bývalý letec, a občas mě hlídal (když maminka nebyla doma, tehdy pracovala ve Vojenských stavbách - není to tajné?). S tím jsem si lepil papírové ponorky a letadla, vystříhané z ABC, a hlavně si o nich povídal. A pak jsem si zamiloval francouzský seriál Báječní muži na létajících strojích o průkopnících létaní. Později jsem jako starší kluk jsem lepil plastové modely a nakonec modely řízené rádiem. Ty mám dodneška na chalupě.

X Už máte pilotní průkaz?
Dělám ho už tři měsíce na letišti v Roudnici nad Labem.

X Krásně vám svítí oči, když máte radost. Nikdy vás nenapadlo přivydělávat si jako manekýn?
To ne. Ale dostal jsem několik nabídek na filmování a odmítl je. Mám k této profesi respekt a vím, že to není jednoduchá práce. Nesměli by ode mne čekat výkon hodný Bartošky.

X Co vás baví a co vás naopak na televizní práci stresuje?
Profese moderátora mi vyhovuje od A do Z. Stresujících momentů je dost: už třeba čas 19,30 - ráno vychází slunce a večer televizní noviny. Tam musím být, i kdybych měl přijít nejen v nedopnuté košili, ale třeba bez kalhot. Některé šoty se dodělávají až během vysílání a s režií se komplikovaně domlouváme… Ve zpravodajství se stále něco děje…

X …a nebo se může stát! Nikdy jste neměl chuť dělat zpravodajce - se zvukařem, s kameramanem?
Se štábem čas od času jezdím, domluvím se s redaktorem, jestli mu nebudu vadit a projdu s ním celodenní kolečko. Od ranní porady až k sestříhání a odvysílání. Takovou práci nemůže dělat každý, přináší s sebou určitý životní styl a obdivuji, že ji dělá spousta žen! Je ovšem pravda, že naše reportérky jsou sice vdané, ale žádná nemá dítě. Například Žaneta Kroupová byla v Izraeli v době, kdy se na ulicích střílelo.

X Každý z nás si ulehčuje život určitými rituály a pověrami. Co vy?
Někdy jsem až moc pověrčivý. Z bytu vykračuji už patnáct let pravou nohou. Vlastně ani nevím, jestli to funguje, protože levou se neodvážím - proč to pokoušet. Černá kočka přes cestu, kominík - toho jsem viděl zrovna dneska…

X Potkal jste se někdy s netolerancí vůči lidem, kteří vypadají jinak? Vás se to asi netýká, protože jste známá osobnost… ale jste jediný, koho se můžu zeptat a nenatluče mi.
Obecně si myslím, že Češi rasisti nejsou. Já jsem v jiné situaci, protože mě tady zná každý Čech. Ale ani ve škole se ke mně nikdo nechoval ošklivě. Hodně jsem cestoval a tak vím, že ve Francii a Německu to je hodně podobné. Národ není takový nebo makový, to jsou jen lidé v tom národě. Takže vím, že Češi nejsou rasisti - ale taky nejsou holubičí povahy!

X Co si myslíte o pozitivní diskriminaci?
Ta napáchala vždycky a všude víc zla než dobra. I když Češi jsou vůči cizincům shovívaví, neplatí to vůči Romům. Ti jsou považování za větší cizince než ti, kteří se sem přistěhovali. Ale myslím si, že ani někteří Romové nejsou žádní svatoušci - a pozitivní diskriminace jen v lidech posílí názor, že se jim nadržuje. Ale zase: nesmíme zapomínat, že i mezi bílými je spousta těch, kteří například zneužívají sociálních dávek!

X A pozitivní diskriminace žen?
Někdy ženy chtějí stejná práva jako muži, ale pak se brání stejným povinnostem! Ovšem já mám nadřízenou ženu a všichni ji respektují. Takže já dělím lidi na hodné a zlé a jak říkal můj ghanský děda a dodneška říká moje česká babička: "Hodný a hajzlové žijou v každým národě!"

X Stýkáte se svými ghanskými příbuznými?
Dědeček a babička už nežijí, jedna sestřenice žije v Holandsku a jeden bratranec ve Francii. Setkali jsme se jen náhodou.

X Jste Čech i podle papírů?
Když jsem si přišel pro první občanku, tak se divili, že jsem vyplnil: národnost česká. A znovu se dívali na rodný list…
Naopak, když jsem seděl s přítelem na ulici v Paříži, povídali jsme a pili kolu, tak přišli turisti, kteří tam v Pigalle zabloudili. Složitě anglicko-německy se nás ptali, jak se dostanou ke svému autobusu. Když to dovysvětlili, tak jsem jim řekl česky: Půjdete asi dvě stě metrů, pak dvakrát doprava a rovně… V životě jsem neviděl tak udiveného Ostraváka.

X Líbí se vám tady?
Rád chodím na houby, procházím se lesem, jezdím na kole. Mám rád muziku - jen nemusím poslouchat dechovku a jazz. Jsem tu rád, stejně jako každý jiný Čech.

 4_7.jpg (23462 bytes)  4_5.jpg (54552 bytes)  4_1.jpg (39695 bytes)  4_6.jpg (36402 bytes)


Titulní strana - Archiv - Komentáře - RozhovoryReportáže - Zamyšlení - Fejetony - Spolky a řemesla - Rodinky - Kultura - Cestujeme - Příroda - Technika - KostelyPišme, slyšmeŽivot ve víře
Vydává JUDr. František Talián - "FORTUNA", Jungmannova 7, 110 00 Praha 1
ve spolupráci s Karmelitánským nakladatelstvím, Kostelní Vydří

Redakce
Ostrovní 30, 110 00 Praha 1
e-mail rodina@rodinaonline.cz  telefon, fax 224 932 034
Rozšiřuje a objednávky přijímá 
Česká pošta. s.p., Olšanská 38/9, 225 99 Praha 3, bezplatná telefonní linka 800 104 410

 Od 6. 10. 2002 jste 

 návštěvníkem našich stránek