Příběhy z Karlína

Příběhy z Karlína
Venda Šebrlová	Ročník 34 - číslo 39

Šla jsem městem, které bylo mrtvé. Odpusťte mi vy všichni v ostatních městech a vesnicích, kteří máte stejné zkušenosti, že vám tu hrůzu připomínám. Jsem křtěná Vltavou a dosud jsem za největší hrůzu svého života považovala střelbu sovětských okupantů na Václavském náměstí v srpnu 1968. Teď jsem zjistila, že existují různé typy hrůz - koncem srpna 2002 jsem poznala hrůzu nekonečné beznaděje. V pražské čtvrti Karlín. V této reportáži nenajdete žádná přesná čísla o škodách na majetku. Snažila jsem se napsat o škodách na duších lidí.

Příběh první: Obrazy
Je středa 28. srpna, pozdní odpoledne. Do Karlína jsme se dostali taxíkem, v rukou připravené novinářské legitimace, abychom prošli policejní uzávěrou. Projeli jsme bez problémů. První fotografie pořizoval Mirek Martinovský v Kaizlových sadech - hromady věcí, které byly vyházeny z bytů - teď už bývalých domovů. To bylo na počátku našeho bloumání vylidněnými ulicemi. Za rohem na nás čekala malířka Josefina Garaiová. Do staré dodávky zrovna několik jejích přátel nakládalo obrazy - některé pokryté plísní, jiné (co visely výš než dva metry nad zemí) "jen" navlhlé. Bylo to, jako když se na venkově vynáší rakev z rodného domu nebožtíka. Josefina maluje obrazy, které nepotřebují výklad - stejně jako lidská duše. V tuto chvíli to vypadalo, že tváře na nich křičí němým zděšením nad tím, co vidí v ulicích. V přízemí protějšího domu vyhazoval starší muž s dívkou oknem zařízení kuchyně. Prásk - do třeskutého ticha zazvonily misky od remosky. Pak letělo smaltované nádobí a barevná stavebnice. Obraz, vyšívaný polštář a balík novin… Nemluví, nedívají se na sebe, nejsou…
"Je tu pořád takové ticho?" ptám se Josefiny. "A ty bys po tolika dnech měla o čem mluvit?" Má pravdu. Lidé jsou jako figuríny, jako stroje vyhazují a vyhazují věcí, které měly minulost a nemají budoucnost. Josefina odešla mezi prvními evakuovanými v úterý 13. srpna v noci. Vzala si s sebou psa, jedny náhradní kalhotky a dvě krabice s barvami. A kozačky. Teď sleduje, jak chlapi vynášejí ze zničeného bytu věci. Většinu na hromadu haraburdí, něco málo do staré dodávky. Sbírá ze země rozmáčený katalog své výstavy v Austrálii a rozpačitě ho obrací v rukou. Už tři dny je bez rukavic, protože všechny jsou potrhané a propocené.
"Nemáš strach z infekce?" Podívala se na mne, jako kdybych se zbláznila.
"Co budeš dělat?" "Nevím! Plátna jsou pryč, lišty na obrazy jsou zkroucené, knihy mokré… Nemám nic. V pračce je bahno, ve friťáku voda…"
Vana v koupelně je plná vody a na umývadle hoří svíčky. Elektřina nepůjde ještě hodně dlouho. Potopu přežila jen kytka na okně do dvora, s listy pokrytými prachem z vyschlého bahna. Ještě nikdy nebyla tak štědře zalitá.

Příběh druhý: Cesta zpátky
Po pár minutách doslova utíkám z bytu na ulici, protože se začínám dusit. Bude do Karlína alergikům "Vstup nadosmrti zakázán"? Všudypřítomný smrad je kombinací plísní a prachu z vysychajícího bahna. Na chodnících stojí v původních obalech lahve s pitnou vodou, které jsou k dispozici všem. Třpytivá průhledná voda vypadá tady v tom binci skoro nepatřičně… Ostré slunce, loučící se s krásným letním dnem, jen zvyšuje pocit hrůzy. Vidíme zatoulaného psa, který mezi shnilým nábytkem hledá něco k jídlu.
V příčné ulici je zdevastovaný bar a pizzerie. Stolky a židličky jsou nepochopitelně propletené v jedné skrumáži, o kousek dál stojí na chodníku hrací automaty, které už nikdy nespolknou ani korunu. Vypadají jako zásobníky na bahno. U vedlejšího domu leží na bíle povlečeno dece švabachem psaná Bible. Myslím, že je to poprvé v životě, kdy jsem odolala pokušení prohlídnout si knížku.
Po dvou hodinách karlínské ulice opouštíme. Jdeme s Mirkem pěšky nekonečně dlouho na Palmovku, kde už

znovu jezdí tramvaje. Vcházíme do první hospody, která nabízí kromě pití taky záchod a umývadlo s tekoucí vodou. Servírka nám do kapky vodky vhazuje obří kus ledu a v tu chvíli nás okrádá asi o dvacku. Jsme opět v normálním světě!

Příběh třetí: Rozloučení
Jeho svědkem byl náš redakční fotograf Mirek Martinovský. Bylo to druhý den poté, co voda zaplavila Prahu. Utahaný a v depresi zapadl večer do hospody na Starém Městě, aby si dal pivo. Vedle něj stál u pultu chlap, který po třetím pivě přiznal svou profesi: psycholog. Vyprávěl o člověku, kterého viděl jen pár minut: "Do hospody přišel starý pán s igelitkou a dal si panáka.Vytáhnul peněženku, velkoryse dal na pult stovku a rozloučil se. "To je všechno, co mi zbylo. Jdu si hodit mašli…" A ten (mnoha lidskými neštěstími omlácený) psycholog věděl, že pro něj nemůže nic udělat… A brečel, když o tom vyprávěl.

Příběh čtvrtý: Viděno oknem
Moje kolegyně bydlí v Karlíně tolik let, že odmítla si připustit jeho zatopení. A i kdyby to nakonec byla pravda - věřila, že v druhém patře bude v bezpečí. V drobném notýsku má malinkými písmeny psané poznámky:
pondělí 12. 8. : Ve 14.30 byla nařízeno vyklizení objektu, kde pracuju. Cestou dvě igelitky s drobným nákupem, doma sledování televize. Z ní jsem se dozvěděla místa, kde budou čekat evakuační autobusy.
úterý 13. 8. : Bydlím až za karlínským tunelem a cítím se v bezpečí. Nejsem ani stará, ani nemocná, za zády mám dvůr vedoucí na trať a za ním vrch Vítkov. Tudy pak chodil manžel do žižkovských hospod nabíjet mobily. V deset hodin vypnuli elektriku - ale ještě jsem stačila upéct v jednom pekáči všechno maso z mrazáku (kuře, řízky, vepřové…) Informace z televize nahrazuje tranzistorové rádio.
V noci na středu se na ulici objevila voda, ne však od řeky, ale od Invalidovny. Potichu stoupala a stoupala. Pak probublaly kanály a potopy se vlila do sklepů. Zanedlouho byly podzemní prostory zatopeny, hluk přetékající vody ustal a nastalo ticho. Voda dál stoupala naprosto potichu.
středa 14. 8.: V domě evakuovali záchranáři paní ze čtvrtého patra. Nechtěla, ale upozornil na ni syn. Tato akce byla k vidění ve všech televizích. Dívala jsem se na to z okna, ukrytá za záclonou. Další partaj byla v 1. patře, ale o nich nevěděl vůbec nikdo. Jen syn, který nosil rodičům potraviny ze Žižkova. K prvnímu odpočívadlu je nezaplavených už jen sedm schodů. Došly nám kyselé okurky, maso se už nedá jíst.

čtvrtek 15. 8.: V šest ráno je voda na úrovni oken v přízemí. Vtéká do bytu, který půl roku rekonstruovala mladinká manželská dvojice. Dva týdny brousili zčernalé parkety, pak přibyly záclony do jednoho i druhého okna, muškát na parapetu. Ve dvě odpoledne se objevují děsivé zprávy o tom, jak začínají padat domy. Utíkám před strachem na dvůr a vymetám z něj bahno a olejové louže.
pátek 16. 8.: Úklid společných prostor. Jsem jediná.
sobota 17. 8.: "Procházka" ulicemi. Padají baráky. Doma není ani kapka alkoholu, jen lepidlo zvané Čokoládový likér, ale přemohli jsme se. Před dvanáctou hodinou začala být kočka hystericky neklidná. Balíme tašky a odjíždíme ke švagrovi.

Příběh pátý: Co s tím?
X Na zabláceném chodníku leží krásně vyřezávaná vrata. Dva muži se je snaží nadzvednout a opřít o zeď, aby je dobrovolníci neodvezli na skládku. Ta vrata znají: původně zavírala vchod domu o tři ulice dál - a přistála v Křižíkově ulici.
X Paní, která se po týdnu přišla podívat do svého bytu, za celou dobu neříkala nic jiného než: "Já chci ten skleněný lustr!" Odmítla i pár kousků suchého ložního prádla, které se zachránilo ve skříňových nástavcích. Z podlahy zvedla promáčený cestovní pas a pak s ním mlčky práskla do rohu pokoje. Odešla v zablácených bílých ponožkách a v náručí držela lustr…
X V přízemním bytě zůstaly suché jen knihy na nejhořejší polici knihovny. Ostatní nábytek byl úhledně naplaven doprostřed místnosti. Starší manželský pár se chvíli díval na tu spoušť - a pak muž poslal ženu ven z domu. Za chvíli se ozval třesk povalené knihovny…

Příběh šestý: Nehoda
V neděli 1. září se v Sokolovské ulici v Karlíně střetla Škoda 120 odbočující vlevo se souběžně jedoucím autobusem. Starší manželé, jedoucí v autě, nehodu nepřežili. Ve zdemolovaném autě byly mj. žluté gumové rukavice a čisticí prostředky.