Afghánské nemocnice jsou peklo

Afghánské nemocnice jsou peklo
Alena Hůlová	Ročník 34 - číslo 39

Motto: "… Kateřina Stejskalová a Jan Fulík, kteří jsou v Afghánistánu od začátku dubna, již rozvezli a rozdělili léky v pěti afghánských nemocnicích…" z tiskové zprávy České katolické charity.

Sdružení Česká katolická charita je členem Caritas Internationalis (CI - mezinárodní společenství národních Charit), která působí na území Afghánistánu a Pákistánu. CI zpracovala plán pomoci na půl roku a vydala tzv. urgentní výzvu. Do jejího rozpočtu přispívají jednotlivé národní Charity. Zásilka 6 tun léků v celkové hodnotě 2,5 milionů korun byla příspěvkem české Charity k mezinárodní pomoci.

X Dostat léky do nejzapadlejších nemocnic vyžaduje dost náročnou přípravu. Měli jste v Afghánistánu partnera?
Spolupracovali jsme s místní organizaci IbnSina. Darovali jsme jí část léků a ona nám za to poskytla pomoc při distribuci zásilek. Zároveň vytipovala nejpotřebnější nemocnice: takže dva balíky byly pro Kábul a šest šlo do nemocnic provinčních. V každé z nich jsme museli najít někoho odpovědného. A protože všichni léky potřebovali, nakonec se takový lékař objevil. S ním jsme podepsali protokoly o předání léků a vysvětlili, že spotřebu budeme kontrolovat. Každý balík tvořil tříměsíční zásobu antibiotik (Ampicilin), dál inzulin, střevní dezinficium (Endiaron) a analgetikum Ibuprofen. Endiaron stačili doktoři rozebrat ještě než jsme odjeli…., průjmy tam trpí všichni.

X Proč do odlehlých oblastí nejezdí také další humanitární organizace?
Většina těch velkých, které pracují v Kábulu, se řídí veškerými bezpečnostními doporučeními jakoby to byly příkazy. Takže když se na jihu země ničila maková pole nebo se rozběhla akce proti bojovníkům Al Kajdy, vydali Američani doporučení, že se do těchto oblastí nemá jezdit. Mezinárodní organizace okamžitě zastavily konvoje.

X Vy jste se nebáli?
Vždycky jsme našli nějakou cestu, jak se tam dostat. A taky jsme používali jiné metody pro přepravu. Velké organizace jedou výhradně uprostřed kolony obrněnců - my jsme si pronajali co nejošklivější místní auto s řidičem a tlumočníkem z IbnSina a ztratili se mezi ostatními Afghánci.

X Jak vypadají afghánské nemocnice?
V každé provincii je alespoň jedna spádová nemocnice; většinou jsou to patrové budovy, zděné a kdysi omítnuté. Nejsou vždy zničené bojem, ale jsou zchátralé a zanedbané. O hygienických standardech se vůbec nedá mluvit. Pro příklad: v nemocnice v Gardezu není tekoucí voda. Nosí ji ze studně a je to vidět - všude je povlak špíny. Podobná je situace v nemocnici v pouštním šestitisícovém městě Lashkarga. Ani ta nemá dostatek vody, není pravidelně zásobována léky, materiálem, nástroji… Nemají nic. Operační sál je většinou malá místnost, kde ze stěn odpadává zčernalá omítka, a uprostřed stojí stůl pokrytý jakýmsi ubrusem. Tak špinavým, že nechápu, jak pacient může operaci přežít. Viděla jsem porodní sál: malinký pokoj s kamny uprostřed, kolem černo od kouře a v koutě malinká postel zakrytá špinavým hadrem. Nemocniční sály se skvrnami krve na zemi, kterou nikdo nemyje.

X Byli jste v bezpečí?
O bezpečnost všech členů mezinárodní charity se stará CRS (Catholic Relief Service), která má určeného styčného důstojníka. Cesty na sever jsou (až na miny) bezpečné a nevyžadovaly žádné zvláštní opatření. Když jsme ale jeli na jih, museli jsme styčného důstojníka několikrát navštívit. Upozornil nás na místa, kde Američané plánují nějaké akce a chtěl znát náš operační plán. Napoprvé jsem vojáky vyděsila - řekla jsem totiž, že žádný takový plán nemáme! Pak jsem pochopila, že máme… Začínal: V 6.30 příprava k odjezdu, v 7.00 odjezd… Pak jsme museli vyřešit, jak se "zbavit" ozbrojeného doprovodu. Se CRS jsme dosáhli kompromisu; dali nám k dispozici satelitní telefon, který uměl zároveň s vytočením čísla označit naši pozici. Za celou dobu jsme ho nemuseli použít, i když konkrétně v Gardézu byla situace hodně nervózní.

X Protože tam jsou američtí vojáci?
Kvůli napětí mezi místními obyvateli a představitelem kábulské vlády, jehož vojáci se skrývají na okolních kopcích. Z nich vládní vojska občas zaútočí na město a snaží se uchopit moc.

X Jak přijímají Afghánci vojenské akce? Vždyť řada z nich byla bojovníky Talibánu či Al Kajdy?
A teď chodí usměvaví po ulicích v turbanech a nijak je nerozeznáte. Například v kanceláři IbnSiny, kde pracuje devět lidí jsou názorově rozděleni zhruba na polovinu: jedna je velice ráda, že se lidé zbavili režimu a jsou pro všechny změny, druhá by naopak uvítala návrat Talibánu. Podobně tomu bude nejspíš v celé populaci. Přívrženci "starých pořádků" v současné době mlčí a nedělají nic. Čekají, jak to dopadne, menšina jich bojuje stále v horách.
Afghánci nám řekli, že jim vojenské akce nyní potíže nepůsobí. A jestli se někde bojuje se zbytky Al Kajdy, je to někde v okolních horách. Hlavně, že ve městě je bezpečno. (Zatímco instrukce CRS nás varovaly před riziky právě ve městech.) Mnohem větší strach mají z takzvané čistící akce.

X Z kampaně na likvidaci makových políček?
Ano, ty probíhají v okolí Kandaháru. Zdejší farmáři jsou rozzlobeni na veškeré mezinárodní instituce, a protože je považují za původce té kampaně, někdy reagují vysloveně nepřátelsky vůči všem cizincům. Kampaně vypadají tak, že čas od času pošlou Američané vrtulníkový výsadek dobrovolníků, Afghánců, kteří jsou ochotni za velké peníze sednout do Američany pronajatých traktorů a vjet do políček. Musí být svým způsobem sebevrazi, slyšela jsem o případech, kdy je zabili. Farmáři sice dostávají kompenzace, ale ta je asi 300 dolarů za jednotku výměry, a oni by na stejné výměře vypěstovali mák alespoň za 3000 dolarů!. Řešení silou není k ničemu - za dva tři roky tam budou mák pěstovat znovu.

X Přišla jste do kontaktu se ženami?
Téměř ne a nejen proto, že nemluvím darjí. Ženy neumí pochopitelně anglicky, ale ony tradičně nechtějí mluvit s muži vůbec, tedy ani s našimi tlumočníky. Projížděli jsme například městem Mazar-e Sharif. Těšila jsem se do mešity, která je ve středu otevřená jenom pro ženy, že si trošku popovídám, třeba jen posunky. Ale dopadlo to úplně jinak. Ženy tam byly strašně zvědavé, vrhaly se na mne, dotýkaly se, strkaly... S jakousi živočišností mi strkaly děti, abych je chovala a samy se na mne tlačily. Bylo mi to nepříjemné, absolutně jsem nerozuměla o co jde - a zbaběle jsem z mešity odešla.

X Několik týdnů jste letos pracovala i v Čečensku, můžete tedy porovnat bezpečnostní situaci?
Je úplně jiná. V Čečensku, když nás někdo zastavil, jsem rozuměla v čem je problém, protože mluvím rusky a byla jsem schopná jednat. V Afghánistánu si všechno řešili Afghánci sami mezi sebou v darjí a od těch našich jsme se zpětně dozvěděli většinou jen, že "problém byl úspěšně vyřešen". Obvykle odněkud z pouště vyběhli Afghánci s kalašnikovy přes rameno a nás, cizince, si jen zvědavě prohlíželi. Na našich řidičích chtěli většinou peníze. Kupodivu slyšeli na to, že jsme humanitární organizace: prohlídli si auto, viděli bedny s léky a nechali nás projet bez placení. Zato v Čečensku jsou vyděšení ruští vojáci, kteří střílí na jakýkoliv podnět.
V Čečensku jsem od nikoho neslyšela, že očekává dobrou budoucnost, lidé si jenom zoufají. V Afghánistánu je přece jen cítit naděje a očekávání, že by snad války mohly opravdu skončit.