Putuji od světla ke světlu

Věra Křesadlová: Putuji od světla ke světlu
Miroslava Picková	Ročník 34 - číslo 38

Věra Křesadlová, provdaná Formanová, se narodila 28. února 1944. Povolání? Herečka, zpěvačka a výtvarnice. Vystudovala střední umělecko - průmyslovou školu, víc než pětadvacet let byla členkou Semaforu. Má tři dospělé syny: dvojčata Matěje a Petra, mladšího Radima, vnoučata a práci, která ji uspokojuje.

"Nikdy jsem se za herečku a zpěvačku v pravém slova smyslu nepokládala," říká Věra, kterou dnes vnímáme především jako výtvarnici. Její lampy a stínidla okouzlí snad každého. Práce po způsobu vitráže je náročná, vyžaduje přesnost, pevnou ruku a především nesmírnou trpělivost…

X Byla jste první, kdo s takovou technikou začal…
Tak bych to neřekla. Spíš se o tom hodně mluvilo, protože mě lidi znali ještě ze Semaforu a popularita z dřívějších dob hodně pomohla.

X Co vás k lampám přivedlo?
Vlastně New York, tam jsem je viděla prvně. Moc se mi líbily -Tifanky. Říká se jim tak po výtvarníkovi Loisu Comfortovi Tiffanym. Rozhodla jsem se, že si jednu takovou Tifanku vyrobím sama. Při tom rozhodnutí jsem si ale také uvědomila, že to je právě to, co chci jako výtvarnice dělat…

(Pozn.: Lois Comfort Tiffany /l848-l933/, americký výtvarník, syn Charlese Tiffanyho, zakladatele firmy Tiffany&Co, newyorského klenotnictví známého svými šperky a hodinkami po celém světě. Lois C.Tiffany tvořil svá díla (lampy, skleničky, vitráže, mozaiky, favrilové umělecké sklo tzv. favril glass - ručně foukané umělecké sklo s měňavým povrche) převážně ve stylu secese. V r. l879 založil návrhářskou firmu pro interiéry se zaměřením nejen na nábytek,látky a tapety. Navrhoval i nádherné šperky.)

X Před tím jste to nevěděla?
Až tak moc jsem o tom nepřemýšlela. Hned po škole jsem zakotvila v Semaforu, pak jsem se vdala, přišly děti a bylo. Výtvarná práce šla vlastně už od samého začátku stranou. Ale je pravda, že se mi po ní čas od času zastesklo, i když jsem se jí nikdy neživila. Nejvíc v době, kdy jsem mohla pozorovat Bělu Suchou, jak vymýšlí nové vzory pro své koberce. Obdivovala jsem její výtvarnou představivost a přiznávám, že někdy jsem jí i záviděla. Děti byly tehdy ještě malé - naše dvojčata a Kubík Suchých spolu vyrůstali, takže jsme se s Bělou vídaly dost často.

X Jak si vymýšlíte vzory na lampy?
Občas mě nějaký vzor napadne, ale že bych je sypala z rukávu - to ne. Víc než vymýšlení mě baví realizace: ta manuální stránka věci, která má vysoké nároky na přesnost. A u takové lampy obzvlášť! Vždycky vycházím ze základního střihu, který si po případě upravuju. Protože mám ráda rukodělnou činnost, tak jsem se v těch lampách našla.

X Pamatujete se na svou první lampu?
Jak pak by ne! Ještě ji mám doma na stole. Je příšerná, ale nedokážu se jí zbavit. Dělala jsem ji tři měsíce, bylo to hrozné, ale vydržela jsem! Tenkrát tady ještě nic nebylo: žádné střihy, žádný materiál, dokonce ani v Evropě. Nakonec jsem však přece jen v Německu, kam jsem s Ferdou Havlíkem jezdila zpívat, objevila obchod se střihy a jeden (pro mě tehdy za velký peníz) zakoupila. A pak jsem začala.

X Kdo byli první zákazníci?
Nejdřív jsem dělala pro kamarády, pak pro známé, například skleničky na kytky. Především jsem se naučila řezat sklo. Některé sklo je totiž velice drahé, například to opálové, takže když nechcete vyhazovat peníze oknem, tak se to musíte dobře naučit. A tady se projeví ta náročnost na přesnost, protože jednotlivé kousky musí do sebe zapadnout. Ať už jde o vzory geometrické nebo květinové motivy, k tomu je zapotřebí celá řada řezáků a různých přípravků a všechno je moc drahé. Musíte mít zásobu materiálu. Sbírám i střepy, teď už dokonce i pro vnučky, které dělají květináčky, talířky i vitráže a docela je to baví. Dovedou polepit i starou desku stolu.

X Necháte se zviklat k jiné práci?
Kdepak, mě drží lampy! Každá taková lampa má svou zvláštní atmosféru… svůj život. Občas bych chtěla vědět, komu slouží, jakým lidem pomáhá, co všechno se v jejím světle odehrává. Nedávno putovala jedna do Japonska. Vlastně jich je po celém světě už dost, ale jejich další osudy neznám.

X Teď už máte trochu konkurenci…
Těch, co u tohoto řemesla zůstanou, je moc málo, protože je to piplačka. Naštěstí přesnost a trpělivost - to mám.

X Vzpomínala jste na zpívání v Německu - chtěla byste se k němu vrátit?
Zastávám názor, že všechno (aby to bylo k něčemu) se musí cvičit. Denně. Nemůžete přestat. A hlasivky obzvlášť. Jednou mě Eva Pilarová pozvala, abych s ní zpívala o Vánočním koncertu a dopadlo to výborně. Za dva, tři roky jsme si to měly zopakovat, ale to už jsem si nebyla tak jistá. Řekla jsem, že už zpívat nebudu. Nakonec jsem šla, ale musely jsme tu písničku o něco snížit, jinak bych ji nevyzpívala. Vždycky je dobré dělat jen to, v čem si člověk věří.

X Na začátku rozhovoru jste se zmínila o dvojčatech Petrovi a Matějovi. Jak se vůbec dá taková dvojka zvládnout? Zdá se, že to byli hošíci s velkou dávkou energie, nakonec filmy o Homolkových něco napovídají… Byly potíže s jejich rozeznáváním?
Jako s klasickými dvojčaty. Jeden pravák, druhý levák… Úrazy mívali vždycky v jednom krátkém období. Vzpomínám si, že si jeden rozsekl hlavu, když upadl čelem na radiátor. Když jsme se vzpamatovali ze šoku a zjistili, že o nic nebezpečného nejde a že mu zůstane jenom drobná jizva, tak jsme si s troškou černého humoru řekli, že je snáz rozeznáme. Druhý den jsme šli k Suchým - Kubíček si vzal plechovku (nebo to byl kyblíček?), rozmáchnul se a bacil druhého do hlavy. Takže taky jizva…

X Čím se dají takové věci vysvětlit?
To se asi nedá. Nepřemýšlím o tom.

X Teď už jsou dospělí, nadaní, drží při sobě a dají se od sebe rozeznat. Myslíte, že se dřív jeden za druhého schovávali?
Divila bych se, kdyby to nezkusili. Já jsem je vždycky rozeznala, ale je fakt, že na některých fotografiích si tím už tak docela jistá nejsem. Ti, co je neznali blíž, s rozlišováním určitě potíže měli.
Jsou nějak propojení a když jeden něco začne, tak druhý přesně ví, co chce brácha říct. Takže se i v práci dobře doplňují…

X Natočila jste dvanáct filmů, jedním z vašich režisérů byl i Jiří Krejčík. Říká se o něm, že své herce škrtí…
Mě nikdy neškrtil, ani na mne nekřičel, ani se nevztekal. Já ho miluju. Je pravda, že občas bouchne, ale řekla bych, že se tím spíš baví.

X Jaké filmy máte nejraději?
Především filmy o lidech, lidské příběhy. Nemám ráda sci-fi.

X Dneska jste především výtvarnice: umíte aranžovat, svářet, pracovat se světlem, spojovat dřevo. Co by vás ještě bavilo?
Možná, že bych byla dobrá divadelní režisérka (to můžu říkat, protože jsem to nikdy nezkusila. Ale třeba takový muzikálek…).

X Čtvrt století v Semaforu se všemi jeho peripetiemi je samozřejmě neodmyslitelnou částí vašeho života. Pokuste se o nemožné a zkuste říci: co pro vás znamenalo?
Hraní v tomto divadle byla oáza… Vždycky jsme si mohli říct svoje názory a když jsme je řekli, tak se opáčilo "Nekecejte do toho!". Jak říkal pan Hrabánek: "Příliš mnoho demokracie škodí".
Miroslav Plzák jednou prohlásil, že Semafor měl (kromě svých herců) i velké štěstí, že v té době byli v Praze diváci schopní a ochotní ho okamžitě přijmout a dát se jím okouzlit. Nic podobného tu nebylo, jen se něco takového čekalo…Také řekl, že tam zažil "… okamžiky zrození onoho zázračného fluida, které vás u vchodu divadla lapilo a způsobilo, že se člověk smál všemu, co jeviště vyprodukovalo."