| Kousek
cesty s... Mons.ThDr. Karlem Simandlem |
|
|
Ročník 34 - číslo 38 |
Vrátil jsem se z Kazachstánu, kde se ve dnech 11. - 15.
srpna uskutečnilo na místech bývalých sovětských lágrů mezinárodní
modlitební setkání, kterého jsem se zúčastnil jako zástupce České
biskupské konference. Biskupové Kazachstánu ve svém pozvání psali:
"Kazachstán se stal pro milióny lidí zemí deportace a utrpení. Tito
lidé pocházeli z mnoha zemí celého světa. Oběti stalinského teroru připomněl
světu papež Jan Pavel II. během své návštěvy Kazachstánu v roce 2001. V
duchu papežova poselství chceme i my pamatovat na všechny oběti nenávisti a
násilí…"
Ještě před 12 roky byla tato země součástí Sovětského svazu. Žijí v ní
převážně muslimové, pravoslavní a asi 300.000 katolíků. Překvapujícím
pro nás bylo prostředí vzájemné tolerance a přátelství, které pojí v této
zemi věřící rozličných náboženských denominací.
Když jsme putovali k velkému kříži, který byl postaven na malém kopci
uprostřed stepi, aby připomínal utrpení nesčetných obětí stalinského
teroru, hrála muslimská vojenská kapela píseň "Kristus vítězí,
Kristus kraluje, Kristus vládne všem."
Navštívili jsme bývalý koncentrační tábor pro ženy v Malinovce nedaleko
nového hlavního města Astany, kam byly od 30. let deportovány tisíce žen,
jejichž muži byli prohlášeni za nepřátele režimu a většinou zabiti.
Tyto ženy se nesměly po dva roky ani písemně kontaktovat se svými dětmi,
se svými drahými. 8 000 žen gulag nepřežilo… U památníku, který na
kraji gulagu postavili křesťané a muslimové, jsme se společně modlili
nejen za oběti, ale také za ty, kteří se podíleli na utrpení nevinných žen.
Další naše putování směřovalo do gulagu Karlag v blízkosti Karagandy. Na
hřbitově v osadě Spassk se konal pietní akt, který vedl ukrajinský kardinál
Husar. Pamatovali jsme v modlitbě na deportované vězně i válečné zajatce,
kteří zde byli na těžkých pracích až do roku 1956. Mnoho národů zde
postavilo památník svým obětem, těm českým však stále chybí.
V Karagandě jsme slavili mši svatou v katedrále, která byla postavena ještě
v době komunistického režimu. Katoličtí horníci, většinou Němci, si ji
přes zákaz místních autorit vymohli na tehdejším kremelském vládci
Andropovovi v Moskvě. Navenek nesměla vypadat jinak než obytný dům, proto
museli vyhloubit podzemní prostory, aby dostala alespoň uvnitř podobu chrámu.
Byl to opravdový zázrak, že si sami ze svých zdrojů a vlastníma rukama
postavili dům Boží a s láskou o něj pečovali v době, kdy bylo u nás nemožné,
aby režim něco podobného povolil. Cesta za poznáním života katolíků v
Kazachstánu je cestou mučedníků a vyznavačů 20. století, ale i radostné
víry a optimismu v důvěře v Pána v novém tisíciletí.