Kořeny českého fejetonu

Kořeny českého fejetonu
Věra Menclová	Ročník 34 - číslo 38

Když v Čechách řekneme fejeton, ozve se Jan Neruda a Karel Čapek. A přitom bychom tento proměnný a těžko přesně vymezitelný útvar našli už mnohem dříve - ve 20. a 30. letech 19. století v Pražských novinách, Květech a České včele. Už tam byste mohli číst zábavné a samozřejmě výchovné fejetony o věcech obecně lidských a přitom nadmíru aktuálních. Mezi fejetonisty té doby vynikal Josef Kajetán Tyl a Václav Bolemír Nebeský. Oba pohotově reagovali na politické poměry, doma i ve Vídni, byť s velkou, dnes už těžko únosnou mírou výchovy k vlastenectví.

Původním domovem fejetonu je ovšem Francie. Tam někdy na přelomu 18. a 19. století začal psát jeden pařížský divadelní kritik zábavnou, lehkou formou postřehy o divadelních představeních, kultuře a politice vůbec do renomovaného časopisu Journal des débats. Během času se tyto úvahy či pojednání staly trvalou součástí listu a graficky byly oddělovány od běžných komentářů a zpráv tlustou čárou. Z tohoto úzu vzniklo i české pojmenování fejetonu - podčárník.

Když mluvíme o novinách, nemůžeme pominout Karla Havlíčka Borovského, který psal fejetony do svých Národních novin - mimochodem prvního česky psaného deníku - už od jejich vzniku v dubnu 1848, ale teprve od března l849 přímo zařazuje rubriku pojmenovanou fejeton. O nevyhraněnosti rubriky a o hledání definitivní podoby žánru mluví fakt, že právě v této části novin otiskuje Havlíček svůj překlad Gogolových Mrtvých duší.

Na podobě fejetonu, tak jak jej známe dnes, měl ale skutečně lví podíl novinář Jan Neruda. On sám sice do dopisu jednomu příteli napsal: "Fejeton je u mne to, o čem se neví, co to je", ale navzdory tomuto aforistickému konstatování vytvořil podobu fejetonu, jak jej pěstujeme dodnes. Neruda uměl vyvolat nezaměnitelnou atmosféru intimity, kontaktu mezi autorem a čtenářem, jemu vděčíme za to, že nic není dost malé a dost nepatrné, aby se nemohlo stát centrem fejetonistovy pozornosti. A naopak, že žádné téma není tak velké a ohromující, aby se nemohlo stát terčem fejetonistova ostrovtipu.

Neruda nás naučil, že o švestkových knedlíkách, starém slamníku nebo českých příjmeních lze psát se stejným zápalem jako o zasedání sněmovny a že lze přes tyto malicherné každodennosti dospět ke stejným, ne-li závažnějším poznáním. To Jan Neruda pašoval do fejetonu v Času, v Hlasu a později v Národních listech poznání, která by čtenář v jiných rubrikách možná jen těžko strávil. Bolesti doby dovedl pojmenoval zřetelně a stručně, zejména v mladých letech. Ironický skeptik heinovského ražení uměl dokonale vystihnout přetvářku světa.

Neruda od roku 1860 publikoval nejméně jednou týdně fejeton se značkou trojúhelníku nebo obrázkem štíra. K tomu psal zásadní články o umění a kultuře, divadelní kritiku, vytvářel portréty uměleckých osobností. Jeho každodenní novinářská práce trvající přes 30 let z něj učinila pro současníky jakéhosi arbitra společenského života. Není divu, že vlastní umělecká práce stála dlouho ve stínu novinářské popularity a že mnoho literárních historiků nemohlo Nerudovi odpustit marnotratné rozmělňování sil.

Kdo jiný by lépe pojmenoval mnohotvárnost fejetonistovy práce, než právě Neruda. "Fejetonista musí mít do jediného roku aspoň sto obličejů a každý jiný. Jednou nadšený, podruhé uslzený, potřetí dětinský, počtvrté mudrácký, popáté skotačivý atd. On musí bavit, ať již baví pravdou nebo žertem. Ale je-li opravdový, řeknou mu, že nemá vtipu, je-li žertovný, řeknou, že ze všeho jen si tropí smích, - všem nevyhoví nikdy."

Ostatně je velmi těžké rozhodovat, co je a co už není fejeton, ale třeba povídka. Přesvědčuje nás o tom například cyklus fejetonů o trhanech - tedy stavitelích tratí, kteří trhají skály. Tento cyklus Neruda přepisoval, posiloval příběhovou stránku, až se Trhani stali samostatným prozaickým celkem.

Neruda sám po pečlivém výběru připravil ke knižnímu vydání pět svazků fejetonů, ačkoli jich napsal přes dva tisíce. Dva svazky vybraných fejetonů, autorem nazvané Studie krátké a kratší, mají převážně charakter příběhový a poznávací. Do prvního svazku zařadil Neruda cyklus fejetonů Trhani, Pražské obrázky, které psal v 60. letech - v období svého silného zaujetí sociální problematikou, ze 70 . let pak Studie masopustní a Rozjímání postní.

Pražské obrázky představují fejetonistu Nerudu jako objevitele pražského světa žebráků a prostitutek, starých bezmocných lidí, ale také světa fešných služek, domácích pánů a nájemníků. V oddíle Kuchyně na trhu se dozvíte, na čem všem byste si mohli před sto dvaceti lety jen tak na ulici pochutnat. To nebyl jen párek v rohlíku:
"Na jednom pekáči vepřová s dobře vypečenou kůrčičkou a žlutými brambory. Na druhém čtvrtky husy, čekající jen na roztrhání,... na třetím sjímaná vepřová kůže, dušená s kmínem a solí - podává se na kusu chleba. Na čtvrtém hrách a kroupy. Vlípne se vařečkou do natažené ruky, za dva krejcary."
Nebylo to právě podle pravidel zdravé výživy, ale to tenkrát čtenáře ještě nezajímalo. Rozmarná pojednání Pražských obrázků ve spojení s pojednáními o kouření, o bálech, o zabíjačkách nebo o oslech vyvažuje první sociálně vypjatou část a vytváří tak poučený mnohostranný obraz života.

Další svazek fejetonů Neruda pojmenoval Žerty, dravé i hravé. Ještě naléhavěji je tu zdůrazněna dvojlomnost fejetonu, závaznost i zábavnost, třebaže převažují humorné tóny. Do dalších dvou knih fejetonů Neruda zařadil už jen cestopisné fejetony pod názvem Menší cesty a Obrázky z ciziny. Posledně jmenované tady vyšly ve druhém vydání. Nejúplnější vydání Nerudových fejetonů byste našli ve Spisech Jana Nerudy v Knihovně klasiků. Pět svazků řady Česká společnost a šest svazků Drobných klepů by mohlo uspokojit každého fejetonového náruživce.

Jsou, kteří pořád hubují. Pražané nestaví jim dost krásně, po náměstích a ulicích nemáme prý dost pěkných děl plastických, ba vůbec prý se k výtvarnému umění nehledí tu nijak. Ano i sám nebožtík Hálek - odpusť mu pánbůh sám ten těžký hřích!- posmíval se v jednom z fejetonů svých všem náměstím pražským a hlavně kašnám na nich. Stojí prý uprostřed náměstí a vypadají jako bečky. Copak mají viset na zdi a vypadat jako hodinky? Děkuju nebi, že nepatřím mezi hubující. V Praze je toho dost a dost, povídám, co svědčí o milé snaze po umělecké okrase. Jen oko a mysl a srdce naše vlastní musí být vnímavé. Rád se procházím městem a studuju umělecká díla, po ulicích roztroušená...

Míním předně obchodní štíty a jiné výtvarné ozdoby krámské. Obchodník hledí připomenout obecenstvu své zboží a připomíná je slovem i obrazem. Těmi četnými obrazy pak nabývají ulice pražské rázu veselého, polychromatického, řeknu pompejanského. K důkladnému poznání tohoto s lidem srostlého, tedy již národního umění patří dobré studium, věřte mi. Dlouho jsem chodil Karlínem, viděl tu pytle s knoflíky a nevěděl, oknoflíkovaný pytel že je vlastně kabát. Dlouho jsem hleděl na obrazy u kožešníků a myslil, že představují kus majetku obezřelé obce vídeňské, totiž kus prasklé roury, a ony jsou to zatím ženské štucle. Jistý obraz v Mariánské ulici a jiný v ulici Ovocné měl jsem po léta za dvojčata. Denně jsem šel kolem a vždy jsem na každý mrknul, jako na pozdravení od toho druhého. A pak se dozvím, že jeden je armara a druhý smeták. Někdy jsou zrovna laškovným rébusem. Takž v Biskupské ulici - je tam namalována panna a pod ní stojí psáno "pravá samožitná".

V bouřlivém životě velkoměstském zvlášť působí přelíbezně obrazy ze zátiší. Šunka, věnec buřtů, řada uzenek na špejlu, naříznutý špekový bachor, talíř s klobásy - idyla! A těch milých obrazů je po Praze jak naseto. Neříkám, že jsou všechny malovány zrovna reálním uměním, zvláště ty klobásy bývají tvarem a barvou často velmi dvojsmyslné, a věřím rád, že uvnitř v krámě vypadá všechno mnohem chutněji, ale výmluvnou okrasou jsou všechny. Když z Prahy nekape mléko a med, špek z ní kape přec. Někdy podávají jedlé ty předměty příčinu k celým rozkošným žánrům. Podívejte se na Smíchově na obraz toho uzenáře, který sedí za bílým pultem. Nad ním je nebe plno šunek, spojených girlandami vuřtů. Pohlédněte mu do těch lesklých očí pod zelenou čepičkou, na ty tučné, mastné tváře a zvoláte radostně: Ano, ještě sídlí spokojenost mezi lidmi! Nebo, jste-li zažraní politikové, jděte do Karlína a zastavte se před obrazem u Slovana. Na rameni nese Slovan šunku jako zvon, v ruce nese salám jako kládu a tak obtížen kráčí širým polem. Kam? Cesty Slovanstva jsou nevyzpytatelné...