|
Martin Zounar: Už je čas mít rozum |
|
|
Venda Šebrlová |
Ročník 34 - číslo 37 |
První schůzku jsme zrušili, protože se kvůli povodni nebylo možné dostat z jednoho břehu Vltavy na druhý - tedy od nás z Ostrovní na Smíchov. Druhou schůzku jsem si napsala na jiný den, než bylo domluveno. Takže Martin Zounar čekal před domem, Mirek Martinovský vystupoval z tramvaje na Arbesově náměstí - a já v blaženém klidu dělala korektury. Třetí schůzka padla, protože se Martin zasekl na dálnici před Prahou, která byla v prvních dnech povodně a po ní totálně neprůjezdná. Sešli jsme se až napočtvrté a oba jsme měli strach, že budeme mluvit jen o neštěstí, které postihlo tolik lidí kolem nás. Věřte, že jsme na ně nezapomněli - jen doufáme, že vám těchto pár řádek povídání dovolí na chvilku zapomenout na tu hrůzu kolem.
X Jste ve věku, kdy už by měl člověk mít rozum - a taky
jste toho už hodně prožil…
Poslední léta nás dost vyzkoušela. Já jsem si například ověřil, že
jsem jako podnikatel naprosto neschopný. Není problém věc vymyslet, ale
potom jí dát správný směr, uhlídat ji a řídit! To v mém naturelu prostě
není.
X Jenže vy jste si (pro jistotu) natloukl čumák dvakrát?!
To máte tak tvrdou hlavu?
Jenže pokaždé to bylo jiné. Nejdřív jsem založil dabingové studio Ořechovka.
To moc nešlo… Pak jsem (nepoučen!) vymyslel a za pomocí dvou společníků
postavil restauraci Cartouche. Přeju jí šťastná léta, i když beze mne.
Když máte třicet představení do měsíce, tak už na nic jiného není čas.
A jak se říká: Jeden je málo, dva jsou moc a tři jsou smrt. Tak jsem odešel,
ale byl jsem rád u jejího zrodu.
X Takže máte stejně trpkou hospodskou zkušenost jako
Martin Dejdar nebo Roman Skamene!
Jediný, o kom vím, že má obchodního ducha a šlape mu to, je herec Tomáš
Töpfer. Někdy bych se s ním rád sešel. Ale můj život je složitý už od
narození…
X Narodil jste se nevhod?
To jistě ne, ale nemocný. Vypadalo to, že kvůli nožičkám budu na vozíku.
Já si to nepamatuji, ale vím, že jsem dlouho nechodil. Proto nemám brášku
ani sestřičku. Naštěstí to není dědičné… Léčil mne pan profesor
Josef Houštěk a kdyby naše rodina tenkrát nefungovala tak, jak to má být,
tak bych nikdy nehrál - a možná ani nechodil.
X Vašim snem byla a je velká rodina u velkého kuchyňského
stolu…
Ano, taková rodina z amerického filmu, kde se občas každý s každým pohádá,
ale když se něco děje, tak se z ní stane armáda. Ale my jsme naštěstí
byli armáda i ve třech!
X Jaká a kdy?
Když byl tatínek nemocný. Začalo to v jeho padesátce: měl čtyři
infarkty, do toho přišla cukrovka (čtyřikrát denně si píchal inzulín) a
další nemoci. Pro maminku (která je dětskou gynekoložkou v Motole) skončil
život, protože bez její péče by táta umřel - a já před ní klekám. Já
už jsem byl pryč, žil jsem vlastní život, ale pořád jsem za ním jezdil.
A když se na mě táta naposledy podíval, tak jsem ho měl v náručí.
X O možnosti spolehnout se na druhého je i partnerský
vztah.
Přesně vím, o čem mluvíte. Deset, třináct let - copak je můžete
vymazat? Připomínají vám je fotky, budete je trhat napůl? Takže sice můžete
potkat něco nového a krásného - rozum a cit, čemu dát přednost? To je
strašlivé dilema a já z vlastní zkušenosti vím, že i láskou se dá ublížit.
X Jste známým hercem a také dobrým dabérem. Známe vás
jako hrdinného detektiva Nicka Slaughtera ze seriálu Vražedné pobřeží.
Chtěl byste být jako on - opálený playboy s přesnou muškou, životem plným
vzrušujících událostí a krásných žen?
A víte, že byly doby, kdy jsme skoro takhle žili?! Ne že bychom stříleli,
ale v době studií i po škole jsme my, seriáloví hrdinové, opravdu žili
jako bohémové. Byli jsme známí a hodně jsme natáčeli. Občas jsem z toho
měl hodně zamotanou hlavu.
X Žádná dobře míněná rada nepomohla?
Táta mi tenkrát řekl, že nemá cenu se mnou mluvit, protože nevnímám, jen
letím - ale že si mám dát pozor, abych ten knipl přitáhnul včas a
nerozbil si držku. Protože každý let musí skončit.
X A rozbil jste si ji?
Samozřejmě. V sedmnácti letech, osmnácti, devatenácti nebo dvaceti se neukočírujete.
Já jsem leccos mohl, měl jsem protekci, hodně lidí mě znalo, měl jsem peníze
a bony…
Když si rozbijete hubu do dvacítky, tak vám lidi ledacos prominou. V pětačtyřiceti
by to bylo hrozné, na to mám ještě čas.
X Pár let po listopadu ale sláva herců pominula…
Ano, to jsme třeba v roce 1993 hráli v Divadle na Palmovce báječná představení
pro dvacet lidí! Teď hraju v divadelním spolku Háta, na repertoáru máme šest
her - šest komedií a pořád plno! Lidi chodí na Mahulenu Bočanovou, Ivanu
Andrlovou, Václava Postráneckého, Lucku Zedníčkovou, Vladimíra Čecha, Adélu
Gondíkovou, Zbyška Pantůčka, Martina Sobotku, Martinu Menšíkovou, Zdeňka
Mahdala, Danu Syslovou, Pepíčka Zímu, moji lásku Ludmilu Molínovou… i na
mě.
Stojím vedle nich a pořád se učím - po třech, čtyřech letech odmlky už
zase umím po tom jevišti trošku šlapat! Děláme za měsíc pětadvacet představení,
a jezdíme. Všichni: garderobiérka, vlásenkářka… jsme profesionální
divadlo, i když na kolech.
X Jaká je vaše ředitelka Olga Želenská?
Fenomén! V jejím rodě je ředitelování divadla v krvi. A to říkám v dobrém:
je roztomile krásně hysterická. A tady vlastně funguje moje další rodina:
jsme spolu třeba čtrnáct dní, spíme v jednom hotelu, jíme, hrajeme, hádáme
se.
X Ale stačí jeden člověk, aby to bylo jinak!
Protože si každý s sebou přinese z jiného divadla jiné manýry, jiný způsob
zkoušení. Musíte ho respektovat a vědět, že jestli má být výsledek dobrý,
musíte být jen jeden ze střípků!
X V televizním studiu je při natáčení Prima vařečky
taky rodina?
No jé! Mňam moderuji od dubna a se štábem jsme perfektně sehraní. Tam si užívám
- musím být o krok napřed, než můj host. Když se na něco zeptám, tak už
během odpovědi musím mít zformulovanou další otázku. A to ani jeden z nás
přitom nezavře pusu!
X Měl jste nějakého hosta "nerad"?
"Zpěváka" Richarda Sachra. Ten přišel a nechtěl vařit. Že ho to
nebaví a ani mu to nejde, a že přišel zpívat. Nakonec si nechal říct -
protože u nás nezpívali ani opravdoví zpěváci! Natož nějaký Sacher! Třeba
zrovna v tomhle případě se projevila síla lidí ve studiu, že jsme to natočili.
X S kým byste vařil nejraději?
Sám se sebou! (smích) Já neučím vaření… já chci, aby lidi pochopili,
že s dobrým jídlem jim u rodinného stolu může být dobře. Občas se mi
taky něco nepovede - spálil jsem palačinku - komu se to nestalo? Tak ji zahodím!
Víte, kolikrát už jsem se před kamerou říznul? Pcha! Zalepím to a jedu
normálně dál.
X Vy nejen rád vaříte, ale také ochutnáváte a jíte.
Jak to, že ještě nemáte metrák?
Nikdy v životě ho mít nebudu! Člověk, který moderuje pořad o vaření,
nemusí přece být tlustý. Kdybyste věděla, jak málo toho sním, ani
neochutnávám - když točíme třeba čtyři pořady najednou, tak mi stačí
ty vůně. Pro mě je jídlo způsobem odpočinku, zdrojem fantazie. To byste
nevěřila, jak se dá prezentovat obyčejná svíčková, kam se hrabe biftek!
X No dovolte - svíčková přece není obyčejná!!
To máte pravdu, že není, a taky není obyčejný moravský vrabec a guláš!
Já vařím rád i doma a Lenka to komentuje slovy: "Ty kdybys nevařil,
tak bys nedělal vůbec nic!" A taky říká tento slogan: "Já nenávidím
žehlení tak, jak ty miluješ vaření!"
X Tu mušketýrskou jizvu na tváři máte od meče nebo
porcovacího nože?
Rád bych si vymyslel nějakou krásnou historku, která by vás chytla za
srdce, ale ne - je z bobování. Vlítnul jsem na ostnatý drát pod sněhem a
roztrhnul si kůži na půlce hlavy. Ve vlasech to vidět není, ale na tváří
mi jizva praskla, protože jsem závodně plaval a to svorky nevydržely. Stejné
má na čele kamarádka Mahulena Bočanová.
X Co se jí stalo?
Při natáčení slavné komedie Bohouš se jí ten bernardýn zakousnul do čela.
Jsme cejchnutí… a jsme dobří parťáci. Teď budeme slavit první
narozeniny její dcery Mariny velkým mejdanem - samozřejmě s grilováním.
Proto s sebou dneska nosím ty pytlíčky s kořením. Naložil jsem spoustu svíčkové
a budeme udit klobásky.
X Obyčejně se novináři ptají, jakou roli by zpovídaný
herec chtěl hrát. Co byste vy naopak hrát nechtěl?
Na to nedokážu odpovědět. Zahrát se dá všechno.
X Jste komediant se smyslem pro legraci a absurditu. Dokážete
se na jevišti ukáznit a převálcovat kolegy?
Já i kolegové dokážeme vycítit, kam který fór musí jít, jak ho
posadit… a nebýt jen sám pro sebe. Občas jsme si navzájem služebníky.
X V tomto rozhovoru nemůže být zdaleka všechno, o čem
jsme si povídali - a přitom vypravěč jste dokonalý. Dokázal byste napsat
divadelní hru?
Dokázal bych sedět a vyprávět. Vymyslet ano, ale ne ji napsat. Na to jsem
moc prudký a roztěkaný. A jak rychle mluvím, tak pomalu píšu. Ale nemohl
bych vám diktovat? Témat je dost!
X Občas o sobě řeknete, že jste velkým dítětem. Dokázalo
by dítě Zounar vychovávat miminko Zounara?
Myslím, že dítětem už nejsem. A jestli on nebo ona mají přijít, tak přijdou.
A věřte, že je dokážu ochránit. Mám na to energii i léta.
Těším se s vámi, čtenáři Naší rodiny, na shledání v Branickém
divadle a předem děkuji za potlesk.