Pozor - dítě v nebezpečí!

Prof. MUDr. Petr Havránek: Pozor - dítě v nebezpečí!
Venda Šebrlová	Ročník 34 - číslo 37

Houkající sanitka ze mne dokáže udělat Lotovu ženu. Strnu, jestli s tím nešťastníkem uvnitř dojede včas do nemocnici. A to naštěstí nevidím dovnitř - nedovedu si představit nic horšího, než zakrvácené a křičící dítě. Hodně se na mých pocitech podepsaly americké seriály a představa organizovaného zmatku, který při vjezdu vozíku s poraněným na pohotovost zavládne. Nic z toho jsem však na Centru dětské traumatologie Fakultní Thomayerovy nemocnice neviděla. "Jen" chodbu čekajících rodičů s dětmi před dveřmi ambulance.

Prof. MUDr. Petr Havránek, Csc. s námi sešel do suterénu, kde má pracovnu. Místnost mi připomněla tatínka - ten měl na klinice svůj kamrlík z šatny pro pacienty, bez okna, ale zato s dvěma dveřmi.
X Takže něco se za ty desítky let ve zdravotnictví nezměnilo…
V porovnání s nemocnicemi, které jsem poznal v Evropě i Americe opravdu nemáme tak dobrý park budov; například Thomayerova nemocnice je stavbou z první republiky. Jsou však i mladší nemocnice, například motolská, kterou jsou podstatně mladší a rozpadají se. Ale stavějí se nové…
x Vám nevadí suterénní místnost?
Ne, proč by měla? Hlavně, že máme čím dál lepší přístrojové vybavení!

Na dětské traumatologii je špičkové vybavení nezbytné. Je drahé, proto se soustřeďuje do šesti traumacenter, do kterých svážejí děti z celé republiky. Co je to traumatologie? Obor, který se zabývá léčením úrazů. Dětských úrazů přibývá a s nimi se zákonitě zvyšuje počet specializovaných pracovišť. Zanedlouho jich budeme mít osm.
S jakými úrazy se v nich lékaři nejčastěji setkávají? Především s těmi, které ohrožují život: úrazy hlavy, dutiny hrudní, dutiny břišní, kostí i kůže (například při opaření horkým nápojem). Hlavní příčinou vícečetných zranění jsou dopravní nehody, pády z kola a pády u výšek. O prázdninách se na lůžkách objevují děti, kterým se nepovedl skok ze střechy nebo ze stromu…

"Nejhorší jsou úrazy z koupání. Zrovna teď tady máme dvanáctiletého chlapce, který si poranil krční páteř. Skočil šipku do mělké vody," doplňuje moje znalosti prof. Havránek. Vyjeli jsme výtahem o dvě patra výš, ve všech jsou otevřené dveře na chodbu (venku je skoro třicet stupňů), je vidět postele plné dětí. Zdravíme a vcházíme k děvčatům. S námi dvě sestřičky. Domlouváme se na fotografování a já si píšu, co se které stalo. Například osmiletá Míša skočila ze střechy. "Fakt to bylo jen tak dva a půl metru, víc ne!" ujišťuje mě. Leží s nožičkou na dlaze, připoutaná k šibenici. Je tady už měsíc a další týdny ji čekají. Holčička, ležící pod červeným krokodýlem, je na tom líp - má "jen" pohmožděné prsty, které si přivřela do dveří. U okna ležící devítiletá Klárka je spoutaná korzetem. Strom, ze kterého spadla, byl příliš vysoký a země moc tvrdá…
Pokoj holek je plný plyšových hraček. Skoro na každém stolku je mobil, magnetofon se sluchátky, nad dveřmi hraje televize. Určitě to není špitál, jaký z dětství znám já.
U kluků to vypadá jinak. Žádné hračky - jsou to přece tvrdí chlapi! O poznání víc věcí na stolcích: jídlo, lahve s vodou, telefony, digitální hry. Nevidím tu žádné knížky ani časopisy. Dvanáctiletý Jarda má poraněné koleno a navíc zánět. Nohu má upoutanou na motorové dlaze, která s ním popojíždí dopředu-dozadu. Jako laik v tom vidím jen pěkné "udělátko" za spoustu peněz. Ale dává Jardovi jistotu, že na zkažené prázdniny nebude mít v budoucnu trvalou památku v podobě ztuhlé nohy.
"Ty mobilní telefony, to je problém!" zchlazuje moje nadšení nad spojením dětí s domovem prof. Havránek. "Takový desetiletý kluk se nepřizná, že se mu stýská a je mu do breku. Tak volá ve tři ráno rodičům, jak ho ta ruka bolí! A ti zburcují nás…"

Jdeme na jednotku intenzivní péče. Jen nakouknout, nerušit a vypadnout… Na lůžku spí holčička po operaci slepého střeva. Vedle ní chlapeček, který pobrekává, když mu pan doktor sáhne na bříško. Dva lékaři a sestra se domlouvají na další léčbě. Sestřička dítě přikrývá a brouká útěšná slovíčka " Už je to dobrý, už to nebolí…"
Zastavili jsme se na chodbě. Kolem nás svítí na všech skleněných výplních obrázky, namalované jednou z maminek. Nevěděla, jak se odvděčit za péči o syna - a tak udělala radost ostatním nemocným dětem. I ti patnáctiletí se rádi podívají na Rákosníčka, medvídka Pú, Ferdu s Beruškou nebo Dášenku. Nikdy by to nepřiznali, ale taky se jim stýská a mají strach z bolesti.
X Je opravdu potřeba, aby na lékařské přístroje sbírali lidé po korunkách v rámci dobročinných akcí? Neměl by se o lidi v ohrožení života postarat stát?
"To je problém financování zdravotnictví. Já jako lékař bych si samozřejmě představoval, že stát by se měl postarat. Jenže - co je to stát? My všichni platíme zdravotní pojištění, mezi pojišťovnami a zdravotnickými zařízeními jsou komerční vztahy a stát by měl dotovat zařízení urgentní péče.
X Tedy zdravotnické programy např. kardiovaskulární nebo onkologické a traumatologické?
Pokud se má v nějakém užším oboru (pediatrie je část medicíny a traumatologická pediatrie je zase její součástí) poskytovat špičková péče, musejí mít lékaři za sebou určité množství operací a případů léčených dětí. S pomocí špičkové techniky.
X Jste spokojený s vybavením tohoto centra?
Viděla jste už spokojeného lékaře? My jsme díky Kontu Bariéry Charty 77 (a jeho Ostrovům života) dostali milion korun na pojízdné rentgenové pracoviště (které stojí dva a půl milionu). Pracuje jako rentgenová televize a využívá se například při léčbě zlomenin. Prosvítíme si ručičku a zlomky kostičky milimetr po milimetru srovnáme - bez řezání. Pak můžeme kost provrtat titanovými hřeby a zafixovat.
X Co to přináší dětem?
Děti mají menší pooperační trauma, menší bolesti a neleží u nás tak dlouho. Teď už nemusíme mít strach z dlouhých řezů, velké krevní ztráty, zničení mnoha jemných struktur svalů, kloubních pouzder…
X Ostrovy života jsou výjimečnou akcí díky Lucii Bílé…
Protože ona má k dětem krásný vztah a bez ní by se asi tolik peněz (přes výrobce např. jogurtů) nevybralo. Letošní akce byla ve prospěch všech šesti traumacenter v republice. Ostrovy života mají naprosto průhledné finance a lidé jistotu, že se (po výběrovém řízení) všechny peníze dostanou na určenou věc. Všechno se průběžně kontroluje.

Lékaři v traumatologických centrech se často setkávají s poraněním malého dítěte. O slunečných prázdninách už byla řeč. Když je venku ošklivo, děti doma řádí a padají ze židlí a rozrážejí si hlavičky o ústřední topení. To však není tak zlé, jako když se v ambulanci objeví týrané dítě. Přiznala jsem se prof. Havránkovi, že já bych nedokázala zůstat klidná.
X Jak se dokážete oprostit od emocí?
To je velmi obtížné. Dokonce i mnoho chirurgů, kteří provádějí složité mnohahodinové operace, téměř omdlívají při představě, že by měli sáhnout na měsíční dítě. Do určité míry nám to usnadňuje zvyk a vědomí, že to udělat musíme.
X Chápu, že nemůžu zároveň operovat a plakat… Ale co s těmi, kteří týrají?
To je práce policie a na vyřizování trestně právních a sociálních problémů jsou jiné orgány. My nemůžeme reagovat emocionálně, protože bychom situaci dítěte mohli ještě zhoršit. Většinou totiž děti týrají nevlastní otcové a matky, které jsou na ně citově fixovány, kolísají v přízni mezi mužem a svým dítětem. Pokud bychom reagovali emocionálně jako teď vy, ublížili bychom.
X Mohou poranění vést až k smrti dítěte?
Bohužel a jejich utrpení je strašné. Jsou to děti z určitých sociálních prostředí, kde nejsou vítány. Naštěstí se s takovými tragédiemi nepotkáváme často. Spíše s následky pádů z výšky nebo jízdy na skateboardech, snowboardech a v poslední době také pádů z koní.

(P. S. To, že čtete tuto reportáž z Centra dětské traumatologie Fakultní Thomayerovy nemocnice svědčí o tom, že v ten den nepřivezla sanitka žádné týrané dítě. V tak vyhraněných situacích reaguji spontánně a šla bych trestat viníka (a samozřejmě dostala nakládačku). To ovšem není řešení. Můžeme pomoci tím, že budeme podporovat charitativní činnost, která je cílená a průhledná. To pomůže víc, než mých pár facek!)