| Živočichové se (na rozdíl od člověka) jedy pouze brání |
|
|
Rudolf Baudis |
Ročník 34 - číslo 37 |
Využití přírodních jedů jako zbraně dovedli někteří živočichové k dokonalosti, o jakou (naštěstí) marně usilují tajné vojenské laboratoře. Tajné proto, že mezinárodní smlouvy už víc než sto let zakazují použití jedů pro válečné účely.
Živočišný jed si obvykle představujeme jako útočnou zbraň, ale mnohem častěji je zbraní obrannou. Měkké tělo housenek se přímo nabízí jako snadná a výživná potrava pro hmyzožravce i ptáky. A přece jich přežívá vždy dost, aby to zaručilo pokračování rodu. Např. američtí motýli monarchové kladou svá vajíčka záměrně na listy jedovatých rostlin. To jim poskytuje hned několikerou výhodu. Jednak mají jejich larvy (housenky) dostatek potravy, protože jiní živočichové se těmto rostlinám vyhýbají, jednak se jed v těle housenek hromadí, takže jsou samy jedovaté a to jim poskytuje ochranu před dravými živočichy. Jed zůstává účinný dokonce i po přeměně housenky v dospělého motýla.
Jiné housenky používají dokonce něco jako plynovou masku, jen s tím rozdílem, že tato maska před jedy nechrání, ale naopak je produkuje. Třeba otakárci mají na hřbetní straně předohrudi tzv. osmeterium. Je-li housenka v klidu, je orgán zatažen dovnitř jako prsty svlečené rukavice. Při podráždění se osmeterium vychlípí a nevinná housenka se promění ve strašidýlko s rohatou maskou. Ta nemá jen odstrašující účinek. Je vybavena žlázami vylučujícími páchnoucí jedovatou látku.
Hranostajník vrbový nebo bekyně mohou ze svých žláz jejich palčivý obsah dokonce vystřikovat. Bekyním, bourovčíkům a martináčům ani to nestačí. Pořídili si další chemickou ochranu v podobě žahavých chloupků. Jemnou kapilárou chloupku se do rány neopatrného lovce vlévá jed, takže si napříště nechá zajít chuť.
Synonymem pro odporný zápach, který si spojujeme s plynovým útokem, jsou především skunci a tchoři. Když je zvíře ohroženo i mnohem větším útočníkem, skunk se postaví na přední nohy a se zdviženým ocasem nastaví zadek proti nepříteli. Anální žlázy, stažené silnými svaly, vystříknou ostře páchnoucí chemickou látku (merkapton) s poměrně velkou přesností na vzdálenost až pěti metrů. Přímý zásah způsobí lovci, ať už čtyřnohému nebo dvounohému, zvracení, a když látka vnikne do očí, i dočasnou slepotu. Šaty nebo srst neopatrného lovce si odporný zápach podrží často déle než rok.
Chemickými "zbraněmi" je vybavena řada mořských živočichů, ale kupodivu i někteří příslušníci ptačí říše.
Mořští ptáci buřňáci dovedou k účinné obraně svého potomstva použít vlastní žaludeční šťávy produkované v mimořádném množství svalnatým zvrásněným žaludkem. Při ohrožení hnízda plivou buřňáci na útočníka odporně páchnoucí olejovitou tekutinu. Tato sprška může být některým velkým dravcům dokonce osudná. Ve Skotsku byl zaznamenán případ úhynu orla mořského, jenž buřňáky považoval za snadnou kořist. Chemický protiútok buřňáků mu slepil letky a narušil izolační vlastnost peří, takže nemohl létat a nedokázal si opatřit potravu. Chemická zbraň malého ptáka tak byla účinnější než pařáty a ostrý zobák.
I u nás se najde příklad takové chemické ptačí zbraně.
Dudek chocholatý používá chemickou ochranu především proti savcům řídícím
se hlavně čichem. Samice i mláďata tohoto ptáka v době hnízdění aktivují
svou kostrční žlázu produkující ostře páchnoucí hnědavou tekutinu. Dokáží
její výstřik usměrnit a zasáhnout slídící šelmu, takže ji přejde chuť
na vejce či ptáčata. Pokud má dudek pověst smraďocha, není to tedy z toho
důvodu, že je špindíra, ale protože je starostlivý rodič. Na příhody,
které to dokazují, si necháme někdy místo věnované jen dudkovi.