| Jedni druhým břemena neste |
|
|
Ivana Benešová |
Ročník 34 - číslo 37 |
Diakonie (z řeckého diakonein - sloužit) je křesťanská charitativní organizace, která poskytuje sociální, zdravotnické, duchovní a pastorační služby člověku v nouzi. Motivaci ke službě čerpá z víry, že Bůh má zájem o každého člověka.
Česká evangelická diakonie měla být navždy zapomenuta.
Nestalo se tak a na činnost České diakonie, která vznikla v roce 1903 a působila
do roku 1952, kdy byla nařízena likvidace všech spolků, navázala 1. června
1989 diakonie Českobratrské církve evangelické.
Čas vzniku ukazuje na odvahu zakladatelů a schopnost odhadnout situaci v době,
kdy se většina lidí bála represí.
Na rastr:
Diakonie je nestátní neziskovou organizaci Českobratrské církve evangelické
působí ve 29 střediscích na celém území České republiky. Zaměřuje se
zejména na péči o starší občany, dlouhodobě nemocné a lidi s postižením.
Pomáhá rodinám, které se o své nesoběstačné členy chtějí starat.
Poskytuje sociální vzdělání a péči dětem s kombinovanými vadami. Dává
dočasné zázemí dětem zanedbávaným, někdy i opuštěným svými rodiči,
věnuje se i ohroženým mladým lidem. Mohou se na ni obrátit lidé v těžkých
životních situacích, s problémy v oblasti duchovní, psychické či sociální,
jednotlivci i rodiny v krizi.
Diakonie se rozvíjí také do hloubky - zkvalitňováním služeb, důrazem na odbornost, akcentem na duchovnost. Bez nadsázky se dá říci, že Diakonie nalezla optimální modus vivendi i modus operandi v sekularizované společnosti, je otevřená ekumenicky.
Péče o propuštěné trestance
Roku 1826 založil farář luterské církve Theodor Fliender (1800 - 1864) v
Kaiserwerthu nad Rýnem Rýnsko-vestfálskou společnost vězeňskou, která měla
stanovovat duchovní ve věznicích a pečovat o propuštěné trestance, a mateřskou
školu spojenou s výchovou učitelek vůbec. Hlavní myšlenkou byla výchova křesťanských
ošetřovatelek. Při pobytu v Holandsku poznal službu diakonek, jež se tam
udržela z dob reformačních. A tak 30. 5. 1836 založil v Düseldorfu Rýnsko-vestfálský
spolek pro diakonii a ještě téhož roku otevřel v Kaiserswerthu malou
nemocnici. Ta byla východiskem diakonek moderní doby.
Flienderovo dílo rostlo a v roce 1903 vznikla celá řada ústavů, kde pracovalo již na 15 000 diakonek.Tam také byla po dlouhé výchovné práci vysvěcena na první českou diakonku (11. 9. 1865) Marie Karafiátová z Jimramova, sestra spisovatele populárních Broučků evangelického faráře Jana Karafiáta. Marie brzy zemřela, ale snaha o vybudování české diakonie už nezapadla. Mezi českými evangelickými dívkami, které se vrátily do Čech, vynikla Zdenka Císařová. Se svým manželem farářem Kozákem založila roku 1889 v Čáslavi dobročinný spolek paní a dívek "Marta", který se staral o chudé a potřebné.
Z Německa do Prahy
Počátkem minulého století se konečně naplnilo přání zapojit do práce
celou církev. Objevuje se myšlenka zřídit církevní ústředí v Husově
domě, zakládají se literní spolky, volá se po zřízení české
bohoslovecké fakulty a po spojení církví augsburského a helvetského vyznání
v jednu církev, vychází mnoho časopisů. Dochází také k založení České
evangelické Diakonie.
Učitelka Anna Kučerová na vlastní náklady odchází do diakonického zařízení
v Německu, kde získává ošetřovatelské vzdělání, aby mohla organizovat
doma ženskou Diakonii. V září 1903 se vrací a v Praze se schází přípravný
výbor, který 1.listopadu přijímá Annu Kučerovou za první diakonku. Ta
sama začala vyhledávat nemocné, chudé a zanedbané příslušníky pražských
evangelických sborů a sloužila jim.
V České Diakonii byla přijata zásada, že diakonie nemá být výdělečná - má jít o službu křesťanské lásky všem trpícím. Proto se přirozeně počítalo s příspěvky všech lidí dobré vůle. Tak se Česká Diakonie mohla ustavit pouze jako spolek, jehož členové budou práci řídit skrze výbor a udržovat chod svými příspěvky. Podle stanov měla organizace "Česká Diakonie, spolek evanjelický pro ošetřování nemocných a chudých" sídlo v Praze. První valná hromada se konala 29. 2. 1904 v modlitebně reformovaného sboru na Královských Vinohradech. V témž roce se přihlásily další dvě sestry: Barbora Heltová a Anna Vávrová. Obě se vzdělávaly v Lipsku.
Dětské nemoci České Diakonie
Rok 1905 skončila Diakonie své hospodaření deficitem. O rok později byl
zvolen předsedou výboru ing. Adolf Novotný, který řídil Diakonii 23 let. A
to byla dobrá volba. Nový výbor se začal starat o propagaci, práce diakonek
byla dosud veřejnosti neznámá. Anna Kučerová ještě v roce 1912 píše:
"Mnozí nevědí, kolik nás je, jiní se diví, že bydlíme všechny
pohromadě, někteří žasnou, že naše práce trvá již devátý rok a že i
oni se mohou hlásit o sestru k ošetřování v Nerudově ulici č. 34".
K velké popularitě sester přispěla válka jihoslovanských národů a Řeků proti Turkům na Balkáně. Tento boj byl u nás velmi sledován, pořádaly se výpravy českých zdravotníků na balkánská bojiště. I Česká Diakonie vyslala v říjnu 1912 dvě dobrovolnice. Marie Písková a Eliška Křížová strávily šest týdnů na bojištích, v těžké službě obstály a vrátily se v pořádku domů. Diakonie doznala velkého uznání a stávala se známější. Všem žádostem nemocnic o diakonky již nebylo možno vyhovět. Práce sester byla lékaři velmi ceněna, např. v Praze na Bulovce, v infekční nemocnici, sestry obětavě ošetřovaly nemocné stižené nejtěžšími a nejnebezpečnějšími chorobami.
Evanjelický spolek pro ošetřování
Roku 1918, kdy evangelické církve augsburského a helvetského vyznání
splynuly v Českobratrskou církev evangelickou, ztratila také Česká Diakonie
svůj interdenominační ráz, a změnila svůj podtitul na "Evanjelický
spolek pro ošetřování nemocných a sociální péče". V roce 1920 se výbor
zaobíral změnou stanov. Nejdůležitější změna se týkala poměru sester
ke spolku. Až dosud byly sestry zaměstnankyněmi České Diakonie, to se zdálo
neudržitelné, protože sestry byly jádrem spolkové činnosti a nositelkami
diakonské ideje. Proto bylo ustanoveno, že jsou řádnými, činnými členkami
spolku a že mají být zastoupeny ve výboru České Diakonie.
Sbor sester se utěšeně rozrůstal. V mateřském domě České Diakonie pro ně
byly, počínaje lednem 1922, zavedeny několikaměsíční kurzy, které se každý
rok opakovaly. Kurz sestával z části odborné a duchovní. Ten tvořil úvod
do Bible, kapitoly z křesťanské etiky, přehled církevních dějin, přehled
křesťanské diakonie. Poněvadž se sestry mohly stát i správkyněmi sirotčinců,
dostávaly také výklady o vychovatelství. V odborném směru se učily tělovědě,
zdravotnictví, ošetřovatelství, o dětských a jiných nemocech, rodinné právo,
sociální zdravotnictví a sociální péči vůbec. Po kurzu odcházely k
praktickému výcviku do nemocnic.
Po válce jen nakrátko
Po ukončení druhé světové války se zdálo, že nastal slibný čas i pro
Českou Diakonii. Dostala svoji nemocnici, otevřela internát pro ošetřovatelský
dorost. Získala do správy dům německé diakonie v Doběticích, který
upravila na dětskou ozdravovnu. Pak ale přišel rok 1948 a tažení proti církvím.
České Diakonii byla zakázána práce s mládeží, Dobětice se proměnily na
domov důchodců. Vedení nemocnic naléhá, aby sestry odložily svůj
stejnokroj, nutí je, aby vstoupily do právního zaměstnaneckého poměru.
Posléze byla nařízena likvidace České Diakonie. Staré sestry diakonky byly
vykázány ze své vily v Kostelci a převezeny do domova důchodců. Dům byl
nuceně prodán za směšnou částku státu.
Nad Českou Diakonií se měly definitivně zavřít vody.
Ideál diakonky v jednoduchých tmavomodrých šatech s bílým čepečkem měl
být trvale zapomenut…
(S použitím práce Dějiny české diakonické práce)
foto:archiv Diakonie