| David Torkington: Vnitřní život |
|
|
Ročník 34 - číslo 37 |
Průvodce modlitbou pro spolupoutníky
David Torkington je anglický autor duchovních textů. Publikuje v Anglii,
Americe a Kanadě.
Pozdrav z "Města hraček"
Vyrostl jsem s rádiem neboli, jak jsme mu říkali, s bezdráťákem. Nemohl
jsem se dočkat vysílání pro děti; vždycky mě přeneslo do jiného světa.
Jedním z mých oblíbených světů bylo "Město hraček" a moje oblíbená
postava byl Beránek Larry. Neustále se dostával do potíží, a přitom byl
dobře vychovaný a zdvořilý. Pořád říkal: "Prosím, pane strážníku",
a "Prosím, pane starosto". Nevím, kdo napsal scénář, ale rozhodně
věděl hodně o dětech a o tom, že je víc zajímá, co kdo dělá, než co
je kdo zač. Když některá postava pořád bručela, byl to "pan Bručlavý".
Kdo uměl dělat kouzla, byl "pan Čaroděj", a kdo něco vyráběl,
byl "pan Vynálezce".
Mívali jsme doma obraz Nejsvětějšího Srdce Páně a vzpomínám si, že když
mi matka vysvětlila, kdo to je a co znamenají plameny kolem jeho srdce, ukázal
jsem na něj a řekl jsem: "To je pan Milující!" Nemohlo mi tehdy být
víc než pět nebo šest. Byl to první teologický výrok, který jsem kdy
pronesl, a všechny to rozesmálo. Ale pan farář se nesmál, řekl, že mám
pravdu, a zeptal se mých rodičů, kdo mě naučil říkat, že Ježíš je
"pan Milující". Byli ve velikých rozpacích a řekli, že nemají
tušení. "Kde jsi slyšel, že Ježíš je Pan Milující?" zeptal se
pater Wilkin. "Kdo ti řekl, že mu tak máš říkat?" Jen jsem se díval
před sebe na zem a nic jsem neodpověděl. Bylo to moje tajemství a v žádném
případě jsem ho nechtěl zklamat a říct, že jsem o tom slyšel ve "Městě
hraček", a už vůbec jsem nechtěl, aby se mi zase všichni smáli.
Po letech, když jsem začal studovat Písmo, jsem se dozvěděl, že Židé
byli na rozdíl od Řeků existencialisté. Byli jako děti: nezajímalo je
tolik, co je kdo zač, ale co kdo dělá. Bůh je nejen láska, ale je i milující,
a miluje neustále, takže Beránek Larry a já jsme měli skutečně pravdu.
Nejsvětější Srdce je "pan Milující" a právě z toho důvodu začalo
být uctíváno hlavně v době, kdy převládala představa Boha jako
"pana Policajta". Sochy, kdysi běžné ve všech našich kostelích,
a obrazy ve většině katolických domácností měly být neustálou připomínkou
té nejdůležitější pravdy naší víry - že Bůh je láska a miluje,
miluje nás stále.
Musím se přiznat, že když jsem v době Druhého vatikánského koncilu začal
studovat novou teologii, stal se ze mě duchovní snob a začal jsem se dívat
svrchu na prostou víru, ve které jsem byl vychován, na pobožnosti, z nichž
jsem kdysi čerpal vzpruhu.
Můj umělecký jemnocit urážely ty hrozné sádrové sochy Nejsvětějšího
Srdce Páně a jiné strašné obrazy, kterými se dřív pyšnily domovy většiny
katolíků.
Mnoho let jsem studoval počátky Liturgického hnutí a velikonoční tajemství
se stalo středem nové spirituality, z níž jsem čerpal. Začal jsem chápat
význam a důležitost vzkříšení jako nikdy předtím: není to jen velká
historická událost, která se stala před dvěma tisíci lety, je to událost,
která se děje teď. Ježíš je vzkříšený! Žije nyní, a táž síla, táž
láska, která ho vzkřísila z mrtvých, jsou teď dostupné pro všechny, kdo
je chtějí přijmout, aby v nich způsobily to, co už se odehrálo u Ježíše.
Trvalo mi další dlouhá léta, než jsem si uvědomil skutečnost, kterou
zaznamenal T .S. Eliot: "Po veškerém svém putování staneme na místě,
z něhož jsme vyšli, a ponejprv toto místo poznáme." Ty úžasné
pravdy, kterým jsem se naučil při studiu nové teologie, nebyly vůbec nové.
Byl jsem v nich vychován stejně jako moji rodiče a před nimi jejich rodiče.
Sádrová socha "pana Milujícího" může být podle dnešních měřítek
trochu staromódní a obrazy, které byly kdysi tak obvyklé v našich domácnostech,
jsou dnes asi méně přijatelné, ale pravda skrytá za úctou k Nejsvětějšímu
Srdci Páně je ta nejdůležitější pravda naší víry a je věčná. Kdo
jiný je Nejsvětější Srdce než Ježíš vzkříšený z mrtvých? Znázorňuje
se nejen jako Vtělená láska, ale jako Vtělené milování. Je to "pan
Milující."
Myslím, že jsem se tak snadno ztotožnil se svým kamarádem z "Města
hraček" proto, že vždycky bečel: "Já jsem jenom malý beránek!"
A byl jsem jenom malý chlapec! Možná jsem se nemohl obracet o pomoc k panu
Policajtovi, panu Vynálezci nebo panu Čaroději, mohl jsem se ale zato vždycky
obrátit na pana Milujícího, který byl víc než ti tři dohromady.
Když beránci vyrostou, stanou se někdy příliš samostatnými a nedělá jim
to dobře, a malí chlapci zrovna tak. A proto se nestydím přiznat, že všechno
mé putování mě přivedlo zpátky na místo, kde jsem začínal, a teď to místo
ponejprv poznávám. Ani se nestydím přiznat, že moje první duchovní
inspirace vzešla od beránka, Beránka Larryho z "Města hraček."