| Osmdesátka - čas k zamyšlení? |
|
|
Venda Šebrlová |
Ročník 34 - číslo 36 |
Prof.
PhDr. Zdeněk Matějček, Csc. se narodil 16. srpna 1922 v Chlumci nad
Cidlinou. Oženil se v roce 1951 s Jaroslavou Žižkovou, se kterou má tři děti.
Jarmila je psycholožkou, Jana sociální pracovnicí a Zdeněk počítačovým
expertem. Zdeněk Matějček vystudoval psychologii na UK v Praze, nyní pracuje
v Psychiatrickém centru Praha. Jeho koníčkem je cestování, příroda a
myslivost, rybaření, zahrádka a včely. Přednášel především v USA,
Kanadě a Austrálii, napsal stovky článků a odborných publikací,
spolupracuje s filmem, televizí a rozhlasem. Zabývá se především problémy
dyslektiků a psychologickým poradenstvím. Jeho nejpřekládanějším dílem
je studie Psychická deprivace v dětství.
x Jako psycholog jste vstoupil "do služby" na podzim 1949. Jak se od
té doby změnila česká rodina?
Některé věci jsou od věků do věků stejné - např. rodiny s postiženými
dětmi mají pořád stejné potíže. A naopak: některé věci se změnily výrazně.
X Jak stará je rodina, jakou známe dnes - dvě stě let?
Rodina se do toho 19. století měnila podle toho, jaké bylo její společenské
postavení. Byla rodiny královské, šlechtické měšťanské, venkovské - a
vždycky byl vztah dospělých a dětí jiný. Podívejte se, jaké trpké dětství
měl Karel IV.! … To, co jsme sledovali u dětí s citovou deprivací, vychovávaných
v dětských domovech, bychom našli u mnoha královských dětí, které vyrůstaly
bez mateřské péče. Co třeba Václav II. jako vězeň na Bezdězi? Děti
vychovávaly chůvy nebo babičky, ale pro děti to nebyly poměry nijak idylické.
Tradiční rodina (otec jako živitel a reprezentant na veřejnosti, matka jako
rodička a pečovatelka o teplo domova) opravdu vznikla až počátkem 19.
století a dodnes přetrvává.
X Přežije rodina i tohle století?
Jistě. Mění se kulisy a situace, ale jen částečně jsou jiné vnitřní
vztahy. Já jsem za své praxe zaznamenal změnu otcovské role - otec už není
jediným, kdo zajišťuje rodině hmotné statky a víc se od něj žádají
spolehlivost a citovost… Rodinu nedrží pohromadě sex, ten je pomíjivý,
ale vřelé a stálé citové prostředí. Přátelství je víc než láska a dává
manželství největší hodnotu.
X A projevují otcové víc citu?
Kdyby za mého dětství vyrukoval otec s kočárkem na náves, tak by ho všechny
báby pomluvily a chlapi v hospodě by se mu vysmáli! Dneska je to běžné. Všude
vidíte rodiny: na horách, na plážích, při výletech, na nákupech…
rodina dnes stojí a padá s citovými vztahy, zatímco dřív ji držela
pohromadě existenční závislost.
X Pomůže rodině návrat ke společnému večernímu stolování
- i kdybychom jedli jen míchaná vajíčka?
Jistě, abychom společně trávili víc času. Dřív se večer povídalo a četlo,
dnes sedíme vedle sebe a koukáme na televizi. To ovšem není společná činnost.
V rodině je už i slovník ochuzený - méně se vypravuje (nebo čte) a hlavně
se oznamuje a rozkazuje. Efekt má jen společná práce, zábava, legrace,
blbnutí, sport, muzika…
X Už jsme se rozkoukali a poznali, že peníze nejsou všechno?
To vždycky bylo, nejen po revoluci. Otec dřív chodíval na melouchy (a já už
padesát let neslyším nic jiného, než že lidé jsou na peníze). Zvláštní
je, že teď rodiče podnikají a děti o nich víc vědí. Můžou za nimi do
práce (už žádné Nezaměstnaným vstup zakázán!). Doma se o práci mluví
(hlavně o té matčině, ta víc vykládá a stěžuje si) a děti se i víc
zapojují do pracovní aktivity rodičů.
X Jak dalece si různé sociální skupiny uvědomují
nutnost rodinné soudržnosti?
Rodiny lidí se základním vzdělání jsou konzervativnější; většinou mají
pravidelný výdělek z manuální činnosti a funkce otce a matky je striktně
zachovávaná. Rodiče středoškoláci mají zase největší nároky na vzdělání
svých dětí - zvláště, když je možné si zaplatit soukromou školu. Ale v
této vrstvě byly vždycky poněkud častější rozpory mezi zájmy rodičů a
a strukturou schopností dítěte, které se mělo stát třeba lékařem nebo
herečkou.
X Dokázal jste se jako teoretik vyvarovat vlastních otcovských
chyb?
Jistě ne! Ale naše děti měly při volbě svého povolání plnou svobodu (i
když je trošku vždycky tlačíte určitým směrem a dáváte najevo, co by vám
udělalo radost a co vás zlobí). Starší dcera Jarmila se potatila: je
psycholožkou v poradenské službě a někdy se divím, co všechno si ode mne
vzala, i když jsem ji neučil. Jana je sociální pracovnicí a Zdeněk pracuje
s počítači.
X To by se psychoanalytik zaradoval, že se vzepřel rodinné
tradici…
To určitě, ale asi to nebyl odpor proti dominantnímu otci. Já totiž ve své
rodině nejsem tou dominantní silou - alespoň si to myslím!
X A vnoučata?
Máme tři holky a tři kluky a na nich vidím, jak některé věci jsou dědičně
zakotveny a čím jsem starší, tím víc na to dám. I když je jejich krev
"naředěná" a každé je trochu jiné. Matějčkovi jsou tím, že
jsou po mně tvrdohlaví - já si taky v něčem nedám říct! Tak se to aspoň
o mně v rodině říká.
X Je důležitější doktor těla nebo duše?
Já sám jsem na svém těle zažil spoustu lékařských zákroků - mám
vrozenou luxaci kyčlí, přišly různé nemoce a pěkně jsem si je vychutnal.
Ale psychologie je pomáhající profesí stejně jako například sociální práce.
Zpětná vazba nám dává jistotu, že tu k něčemu jsme, máme dojem, že něco
dobrého se dá udělat…
X Ale váš pacient si nemusí uvědomit, že jste mu pomohl
- zatímco vyoperované ledvinové kameny jsou vidět!
Ale přesto se ke mně hlásí lidé třeba po dvaceti nebo třiceti letech.
Hlavně děti, jejichž rodičům jsme doporučili, aby byli míň přísní!
X Máte ve své osmdesátce příležitost se zamyslet nad svým
životem… Udělal byste hodně věcí jinak?
Těch příležitostí k zamyšlení už bylo! I nepříjemné vzpomínky jsou
nutné, i když doufám, že jsem se velkých hříchů nedopustil. Spíš mi připomínají,
co jsem nedotáhl nebo kde jsem nebyl dost statečný.
X Takže máte sám se sebou ještě hodně práce?
Vždycky máte co napravovat a co ještě udělat.
X Takže se zeptám za deset let… Jménem celé redakce a všech
čtenářů Naší rodiny přeji hodně zdraví do dalších let a upřímně děkuji
za všechno, co jste pro náš národ udělal!