Přítelkyně velikánů

Přítelkyně velikánů
Věra Menclová	Ročník 34 - číslo 36

Rehabilitačním a satisfakčním vydáním bylo nazváno úplné vydání pamětí Olgy Scheinpflugové. Byla jsem na světě. Pamětí úplných co do publikování textu, který autorka sama napsala, ale bohužel značně neúplných v tom, že neměla dost času a možná, při svém křehkém zdraví, ani dost sil, aby paměti psala až do konce svých dnů. Text pamětí začíná trochu jako román obrazem vnitřního světa osmileté holčičky, které zemřela matka. Od tohoto momentu se pak odvíjí sugestivní vyprávění o dětství a dalších osudech autorky. Paměti, zpočátku kompaktní, dostávají stále více podobu volně řazených epizod a portrétů.

Proč právě rehabilitační vydání? Životní pouť Olgy Scheinpflugové je charakteristická rychlými výstupy do výšin popularity, stejně jako ústupy ze slávy do ústraní a zapomínání. Dnes jen ti nejstarší z nás vzpomenou na její herecké koncerty v Národním divadle, jehož členkou byla až do své smrti v roce l968. Naštěstí alespoň televizní archiv uchovává její výkon v Dietlově seriálu Eliška a její rod.

Jinak už jen divadelní fotografie podávají svědectví o desítkách rolí, které sehrála na jevišti Vinohradského divadla. A nebyly to role ledajaké - byla Julií, Annou Kareninovou, paní Bovaryovou, Kassandrou, Medeou i lady Macbeth. Scheinpflugová o svém tehdejším herectví v pamětech píše: "Studovala jsem ročně pět i sedm her, rozpálená síť mých nervů nikdy nevychladla, paměť i fantazie pracovaly na plné obrátky, city se zabydlovaly v rozmanitých lidských osudech, procházely zmatkem dívčích i ženských konfliktů, a zkušenostem i duši přibývalo na váze, což se stává každému herci."

To bylo v dobách nebývalého rozkvětu Vinohradského divadla ve 3O. letech, které tehdy předčilo v mnoha směrech Národní. Na úspěchu divadla se podíleli i lidé Scheinpflugové velmi blízcí - nám známý František Langer jako autor a dramaturg, a pozdější spisovatelčin manžel Karel Čapek.

Ani značná divadelní zátěž nebránila Olze Scheinpflugové v další tvůrčí a opět velmi intenzivní práci spisovatelky. Hektický způsob života popsala značně sugestivně: "A ještě jsem psala, každý rok jednu dvě knížky, verše, hry, neuvědomovala jsem si, že je na světě soukromý čas. Všechno, co jsem v těch dobách žila, bylo závislé na mém herectví a psaní a tato dvě povolání zase na tom, co jsem prožívala. Bylo to únavné, hrůzné a velkolepé...Letěla jsem dopředu a vracela jsem se zpátky, každý odžitý rok měl svou minulost, z které se dalo usuzovat a čerpat… Tak vlastně čas existoval jen v diářích a datech premiér a o prázdninách se kupily představy o hrách, které jsem si vozila v zavazadlech."

Olga Scheinpflugová začala publikovat velmi brzy. Už v roce l924, tj. ve svých dvaadvaceti letech, uveřejnila knihu pohádek. Snad měla to spisovatelství v genech po svém otci, novináři Karlu Scheinpflugovi, autoru řady dobových populárních románů. Její spisovatelská dráha neměla tak strmé vrcholy jako dráha herecká, ale jak divadelní hry, tak romány měly velmi slušný kritický ohlas. Byly oblíbeny hlavně u ženské populace, neboť většinou zobrazovaly osudy žen nikdy nepokořených, byť těžce zkoušených.

Některé prózy a divadelní hry byly zfilmovány a staly se součástí základního filmového fondu. Uvědomte si, kolikrát jste v poslední době viděli filmy Andula vyhrála, Madla z cihelny nebo Okénko, jejichž podkladem je právě text Scheinpflugové.

V pěti jejích filmech hrál nepřekonatelný Hugo Haas, její častý divadelní partner a blízký, dlouholetý přítel. V pamětech autorka vytvořila Haasovu skvělou charakteristiku, jaká může vzniknout jen z dlouholetých kontaktů. "Hugo Haas byl prostořekým mluvčím současnosti, prostředníkem výborné zábavy a dobráckého výsměchu upachtěné erotičnosti, zatuchlému maloměšťáctví, papírové neznalosti života..Všem komediím přinesl roztomilost v ironických milovnících i šmaťhavých dědcích, kde přeskakoval ze smokingů do fotrovských sáček, z hedvábných cylindrů pod krempu buřinek. Točil jeden film za druhým a divadlo mu neochotně poskytovalo úlevy. Přišel na menší počet zkoušek, zaplatil klidně pokuty... o premiéře byl přesný v textu a výborný v interpretaci. Kdyby se s ním rozešlo jedno divadlo, přijalo by ho s otevřenou náručí druhé, i s vědomím, že budou na zkouškách jeho partnerky objímat místo něho židle, jako jsem to často musela dělat já. Jeden čas trpěl vazomotorickou neurózou - Čapek jí říkal "házomotorická" - a bojoval bezmocně o udržení štíhlosti. Podroboval se odtučňovacím kúrám v Dolní Lipové, ale přitloukal si do skříně pod věšák celé roury salámu jako výpomoc proti dietě, až mu na to doktoři přišli a rozestavěli hlídky i v okolních hospodách, aby se nepřikrmoval. Vrátil se z toho martýria stejně silný, ale Čapek ho potěšil prohlášením, že tam nějak ,zhugnul´".

Na podtisk: Smrtí Karla Čapka a okupací se v osudech autorky mnohé proměnilo. Zažila výslechy na gestapu, potupné prohlídky domu, konfiskování rukopisů, pokoušení charakterů za heydrichiády.Díky své vypravěčské erudici dovede Scheinpflugová sugestivně vylíčit okupační atmosféru, atmosféru strachu a podezřívání, ponižování a ztrát. Vedle hereckých medailonů patří pasáže z okupace k těm nejpřesvědčivějším.

Po válce se sice herečka na scénu Vinohradského a Národního vrátila, ale doba jí nebyla příznivě nakloněna. V roce l946 vydala svou nejznámější knihu Český román, v němž zobrazila svůj život s Karlem Čapkem. Kniha vyvolala diskusi mezi čtenáři i kritiky a dodnes existují její obhájci i zavrhovatelé. Zmiňuji se o Českém románu proto, že tady někde, až po smrti Čapkově, začala vidět veřejnost v Olze Scheinpflugové hlavně Čapkovu manželku, nikoli zajímavou samostatnou intelektuálku a významnou herečku. Co bylo někdy mezi řádky v meziválečných kritikách naznačováno, to po válce propuklo naplno. Editor a dokončovatel vzpomínek Byla jsem na světě dr. František Krčma zaznamenává povzdech autorky, že se po stu letech bude říkat - Karel Čapek prej měl za ženu nějakou herečku.

Skutečností je, že s odmítáním Karla Čapka po roce l948 se svezlo i odmítání Scheinpflugové jako herečky i jako spisovatelky. V pamětech o tom mimo jiné stojí: "Věděla jsem, že budu draze platit svou citovou věrnost. Není čestné zapírat přátelství s těmi, kteří byli odmítnuti revolucí, byli přece také členové tohoto národa...Měla jsem v těch přátelích uložen kus svého nejlepšího a nejbolestnějšího života, patřili k mému mládí a ke Karlu Čapkovi. Bylo ze mne uděláno politikum, ačkoli jsem nenapsala v životě jediný politický článek. Nedovedla jsem potlačit své city a vztahy k lidem, kteří byli jak v kultuře, tak v historii hozeni na smetiště."

Na podtisk: Olga Scheipflugová dále hrála, ale rolí bylo čím dál méně a z knih vydávala pouze tituly určené mládeži. Dlouze na ta období vzpomíná, bez hořkosti, bez výčitek, spíš s údivem nad nepoučitelností lidí. Tady teprve můžeme odpovědět na otázku, položenou na počátku dnešního povídání.

Proč jsou to paměti satisfakční a rehabilitační? Protože teprve tady herečka vyslovila naplno, co cítila, co prožívala, co si myslela o lidech kolem sebe. Její paměť jí vyvolává klíčové okamžiky, jakési dějové uzlové body určitých období, na něž potom navazují úvahy a zobecňující sentence. "Život v Čechách nebyl nikdy lehký a v kultuře teprve ne, nelibosti politických stran či osobních zaujatců se vybíjely nejen v tisku, ale i ve skupinách a společenských kruzích. Mít rád jednoho umělce znamenalo často nebo skoro pravidelně nesnášet druhého, neuvažovalo se o tom, že je to malost srdce. Znala jsem to už od školních let, kdy si čtenáři říkali buď Vrchlický, nebo Machar, později jsem často slyšela Vančura, nebo Čapek. Tito vyznavači onoho - buď, anebo - si neuvědomovali, že každý národ je tím větší, čím víc má velkých osobností a uměleckých hodnot. Tři zralí muži, s nimiž jsem se stýkala na začátku svého vývoje, mi byli příkladem objektivnosti. Šrámek respektoval i toho, kdo ho neměl rád, Langer se s odpůrci vypořádal svou rozšafností a Čapek neuznával důvody nepřátelství mezi slušnými lidmi."

Jistě jste si už v ukázkách povšimli obrazného, jaksi vzníceného způsobu vyprávění. Jak emocionálně vypjaté jsou scény, kde autorka líčí své životní zápasy, zápasy o Čapka, o své působení v divadle a stále častěji zápasy o zdraví! To, co jí v románech, často autobiograficky laděných, tak úplně nevěříte, co vám leckdy připadalo příliš vykonstruované, vrací se v pamětech jako skutečný, prožitý a napodiv úplně věrohodný fakt.

V několika svých pracích například popsala Olga Scheinpflugová srdeční záchvaty hrdinek, pocity úzkosti a pomalého odcházení. Naleznete to třeba v románu Poslední kapitola. V pamětech zjistíte, že to byl vlastní, krutý, opakující se stav. I tím je pro nás kniha Byla jsem na světě zajímavá. Kolik ze skutečného prožitku se mění v literární fikci, jak inspirativní může být pro umělce vlastní život.

Podle dosavadního mého tónu byste si mohli myslet, že Scheinplugová není schopna nadlehčení, že vzpomíná až na malé výjimky jen na věci zásadní a světoborné. Křivdili bychom jí já i vy! V portrétech svých kolegů dovedla předvést malé humoresky. Už jste slyšeli o Haasovi, patří sem také třeba vzpomínání na kanadské žertíky Saši Rašilova. " V plné slávě svého jména si dovedl stoupnout ráno před divadlo a vyvolávat, že prodá štěňata, čistokrevné teriéry, které na rohu bez úspěchu nabízela chudá babka. Ujišťoval každého zájemce, že ti bastardi jsou psíčci čistokrevní z jeho domácího chovu, a proto šli na dračku a byli prodáni v několika minutách. Pak vysypal stržené korunky šťastné babce do peněženky a odešel před zraky udivených a uražených kupců do vrat divadla. Dovedl simulovat nemoc tak dokonale, že spletl všechny lékaře. Režisér Hilar stokrát prokoukl jeho uličnictví, ale stokrát mu znovu nalítl, když mu vracel roli pro zánět okostice, srdeční záchvat, angínu nebo ischias. Saša odešel vždycky od šéfa nejen bez role, kterou se mu nechtělo hrát, ale i s přáním brzkého uzdravení a se slibem lepšího uměleckého úkolu. ,Tentokrát Rašilov nehraje, je mu opravdu zle´ ujišťovali jsme jeden druhého plni soucitu, když se choulil do sebe před divadlem, zplihlý, zpocený a zhroucený, se zničenou tváří a vyhaslým pohledem. Za chvilku jsme s úžasem pozorovali, že se vypravil v kostýmu anglického protestantského pátera do automatu proti divadlu, kde si objednal rum a pil ho k pobouření věřících s hlasitými rouhavými poznámkami. Rád si pak přečetl důtku a řekl smrtelně vážně, že už to nikdy neudělá."

Je pravda, že autorčino usmívání bývá trochu posmutnělé, protože většina těch, jejichž portréty tak barvitě kreslila, už odešli.