Marina Domašenko - hvězda ze Sibiře

Marina Domašenko - hvězda ze Sibiře
Karel Petr	Ročník 34 - číslo 36

Kdo viděl Dagmar Peckovou na prknech Národního divadla v roli Carmen, oslňující zážitek od alternace českému publiku málo známé Mariny Domašenko ve stejné inscenaci nečekal. Jenomže Marina je stejně dobrá pěvkyně jako Pecková a ještě lepší Carmen. Přesvědčit se o tom můžete až napřesrok. Ze Spojených států, kam odjela na turné, se do Čech vrátí zase až na vánoce.
V klubu českého Národního divadla jsme se sešli den před odletem manželů Domašenkových do San Franciska. Den poté, co jsem Marinu viděl na jevišti jako v roli Carmen. Ačkoli na sobě neměla divadelní kostým a po celou dobu našeho povídání jsme seděli u nevzhledného, neosobního klubového stolku, ohníčky v jejích očích stejně prozrazovaly, že temperament hrát na jevišti rozhodně nemusí. Nebo ano?

V normálním životě jsem docela kliďas. Při práci ne. To ani nejde, hrát a zpívat bez emocí postav, které ztvárňujete. Nemám ráda, když operní zpěváci vypadají na jevišti jako panáci z papíru, co sice umí dobře zpívat, ale kloudně se nepohnou. Vždycky se snažím o to, aby moje Carmen (a nejen ona) byla plnokrevná ženská plná emocí. Tak to má být.

X Narodila jste se na Sibiři a vystudovala tam konzervatoř. Upřímně řečeno, lidé si tady Sibiř spojují buď s romantickými představami o panenské přírodě, s dlouhými mrazivými zimami nebo děsivou vzpomínkou na komunistické gulagy. Jak se vám tam koncem sedmdesátých let a v letech osmdesátých dařilo?
Jen tak mimochodem - já se narodila v Kuzbasu, kde se těžilo uhlí. To je něco jako vaše Ostrava: hezká příroda provrtaná skrz naskrz.
Dětství jsem měla krásné. Moji blízcí mne milovali a když jsme se se sestrami zrovna nepraly, rozuměly jsme si - všechny jsme tíhly k muzice. Otec dokonce každé z nás "přidělil" po hudebním nástroji: cello, housle, klavír… Dokážete si představit naše domácí koncerty? Úžasné kvarteto: moje tři mladší sestry - trojčata - a já. Čajkovskému i Mozartovi, které jsme hráli nejčastěji, bychom se určitě líbily.
Taky si vzpomínám na nedělní rodinné obědy a následující společné procházky. Měla jsem to ráda. Jsme docela velká rodina a je moc příjemné vědět, že kdyby se cokoli přihodilo, mám za kým jít.
Konzervatoř jsem už studovala v Jekatěrinburku (tehdy Sverdlovsk - pozn. red.), a to rozhodně nebyla žádná malá zapadlá sibiřská díra, ale slušně velké město s více než milionem obyvatel, dvěma divadly, operetou a vlastní filharmonií.

X Dnes dobýváte svět jako operní diva, ale začínala jste u klavíru a dirigování. Je vám přitom necelých 28 let - jak jste to dokázala stihnout?
To už dneska nevím, ale já takhle žiju. Tady a teď. Nikdy nevím, co bude zítra.
Přechod od klavíru ke zpěvu byl dílem náhody. Slyšel mě zpívat jeden sbormistr a řekl mi: "Ty musíš zpívat. Máš hlas". Jenže já už studovala dirigování a hru na klavír a obojí mě bavilo, i když obojí bývá spíše mužskou koncertní doménou. Když ale dodal, že můj hlas je dar, kterým dokážu dělat lidem radost, bylo rozhodnuto.

X Jak dlouhá cesta vedla z Kemerova do Prahy?
Žádnou jsem neplánovala, studovala jsem. Klavír, dirigování, zpěv… Když jsem byla ve třetím ročníku, to byl rok 1997, moje profesorka prohlásila, že už jsem připravená a přihlásila mne do soutěže v Karlových Varech. Přiznám se, že jsem odjížděla se strachem. Poprvé jsme měla vystoupit mimo Rusko a ještě k tomu na mezinárodní soutěži. Ale zároveň jsem cítila, že už vážně něco umím, mám co předvést, tak proč ne.

X Ve Varech jste vyhrála šest cen - tedy téměř všechny... Jak jste prožívala vyhlašování výsledků?
Seděli jsme s korepetitorkou vedle sebe v sále a pokaždé, když při závěrečném ceremoniálu zaznělo z pódia "Domašenko", ona řekla nahlas: "To není možné". Když to bylo pošesté, to už jsme se smály... Bylo to krásné a neuvěřitelné jako pohádka.
Jenomže na prožití chuti vítězství nebyl čas. Prakticky okamžitě jsem začala studovat roli Olgy z Evžena Oněgina pro pražskou Operu. Možnost zpívat Olgu byla právě jednou z těch vyhraných cen.

X Život operní pěvkyně je víc ta pohádka nebo spíš tvrdá dřina?
Je to práce, u které musím cítit, že ji dělám dobře. S maximálním nasazením.
Když studujete roli, je to dřina, a zvládáte ji postupně, krůček po krůčku. To ale divák nesmí poznat, musíte působit přirozeně. Největší odměnou je, když si divák řekne: "To přece není žádná práce, ale docela příjemná zábava!"

X Na Karlovarském festivalu vždycky vyhraje nějakou cenu cizinec, ale nevím o nikom kromě vás, kdo se tady pak usadil natrvalo. Nebyla by pro vás, vycházející operní hvězdu, výhodnější Itálie, Francie nebo Amerika?
Musíte si uvědomit, že hodně cestujeme. A Praha je výhodná přinejmenším v tom, že leží ve středu Evropy (smích).
Ale vážně: Praha je jedno z nejkrásnějších měst světa. Kdokoli sem poprvé přijede, užasne. Přitom je třeba oproti New Yorku klidná a dobře se mi tu odpočívá. Našli jsme tu nové přátele. Úřednicky řečeno - máme tady trvalý pobyt. Lidsky - jsme tady doma. Tady a samozřejmě v Rusku, u rodičů.

X A jaké máte občanství?
Ruské. Přemýšlíme s manželem o žádosti o české občanství, ale má to háček. Museli bychom tu být alespoň šest měsíců v roce, a to se asi nepovede.

X Doporučila byste Sibiř českým turistům?
Určitě. Němci už Sibiř objevili a jezdí jich tam celkem hodně. Kolem Altaje najdete opravdu nádhernou přírodu a je tu hodně míst bohatých na ryby. Ale ještě stále chybí dobrý servis, nefunguje ani reklama, ani propagace sibiřské turistiky. Ovšem díky tomu zas nepotřebujete tolik peněz na cestu.

X Živí vás klasická hudba, kterou poslouchá jen několik procent lidí. U opery bude to číslo ještě nižší. Nebojíte se, že vám publikum vymře?
Každá dobrá hudba, je-li dobře interpretována, žije. A je úplně jedno, jaký je to žánr. Kromě toho - na operu lidé ve světě chodí.

X Poznala jste publikum ve Francii, Itálii, Spojených státech, Německu, Rakousku i u nás. Nechodí se na operu často jen ze společenských, snobských důvodů?
Všude občas narazíte na chladnější publikum, zvláště na představeních, které si celé zaplatí firma pro své zaměstnance a hosty. To jistě přijdou i ti, kteří by si nikdy lístek sami nekoupili. Ale stačí deset horoucích diváků, kteří s vámi sdílejí emoce a nezpíváte zbytečně. Diváků, kteří jsou připraveni přijímat i dávat. Takových jsem nejvíc potkala ve Francii a v Rakousku. Také v Japonsku, kde na vás před šatnou čekává nezvyklé množství fanoušků, kteří chtějí autogram nebo vás jen tak pozdravit.

X Považujete se za dítě štěstěny?
Ano. Mám kliku. I když zpívám Carmen.

X Jak vás přijalo české Národní divadlo? Cizinky tu prý příliš v lásce nemají?
Nikdy jsem tady s nikým neměla problém. Vedením divadla počínaje a technickým personálem konče.

X A co na ulici - když venku promluvíte rusky?
Všude ve světě čas od času narazíte na blby. Nemám pocit, že by pražský průměr významně převyšoval jiné.

X Čtete noviny? Nebo vás svět kolem příliš nezajímá, protože většina oper vznikla před desítkami let?
My přece nejsme žádní mimoňové, co si nedokážou namazat rohlík! I kdybych chtěla být "mimo", stejně to nejde. Když jedete zpívat do Izraele, jak se vyhnete tamní realitě, která je všude kolem vás? Dva týdny po 11. září jsem vystupovala v New Yorku. V reálném čase, v reálném světě.

X Působíte vyrovnaně, usmíváte se… Máte vůbec nějakou špatnou vlastnost?
Ale ano. Pracovitost.

X To snad není špatná vlastnost?
Když to přeženete, tak ano. Blízcí lidé si přece vždycky zaslouží, abyste si na ně udělal dost času.

Marina Domašenko (* 1974)
Narodila se v Kemerovu v kuzbašské oblasti, na konzervatoři v Jekatěrinburku vystudovala dirigování a krátkou dobu působila jako sbormistryně. Pak ale "objevila" svůj hlas a v roce 1997 vyhrála v Karlových Varech Dvořákovu pěveckou soutěž - fascinovaná porota jí udělila celkem šest cen. Rolí Olgy v Čajkovského Eugenu Oněginovi započala její strmá a neuvěřitelně rychlá umělecká kariéra dnes už operní hvězdy světového formátu. Carmen hraje v Praze, San Franciscu a Filadelfii, Olgu v Paříži. Ve Falstaffovi okouzluje obecenstvo v Londýně a ve Vídni.