| Prorok větru |
|
|
Stefano Biavaschi |
Ročník 34 - číslo 36 |
Nátan, prorok Svítání
Nátan, který hrával lidem na flétnu, byl toho dne posmutnělý.Všechny
melodie, které znal, měl dávno obehrané, a na žádnou novou ne a ne přijít.Sedl
si tedy jako obvykle na mořský břeh a zahleděl se k obzoru.Po paměti našel
místo, v němž se z vody pomalu a majestátně vynoří Slunce.
"Za chvilku se zvedne Vítr," řekl si Nátan.
A opravdu, jakmile se první zlatavý srpeček rozběhl po hladině, rozcuchal
mu vlasy silný závan Větru.
Bylo to tak pokaždé: hned jak začalo vycházet Slunce, zvedl se Vítr a dul
stále mocněji, dokud se Slunce neodlepilo od obzoru. Potom ustal.
"Jako by vál přímo od Slunce," pomyslel si Nátan. Zhluboka se
nadechl a opřel se zády o útes. Rákosovou flétnu stále svíral v prstech.
Když Slunce vystoupilo tak vysoko, že vytvořilo půlkruh, Vítr zesílil
natolik, že mu bičoval obličej.
"Dnes se mi nechce hrát," řekl si.
Přejel flétnu pohledem a žertem ji nastavil Větru.
"Zkus to ty, jestli chceš."
Vzduch vnikl do flétny, rozechvěl ji a vyšel všemi otvory najednou. Nátan
ke svému překvapení uslyšel jakýsi zvuk. Zkusmo tedy zakryl několik otvorů
a Vítr zapískal jinak. Nátan se tedy pokusil namířit flétnu přesněji
proti Větru, ale nepodařilo se mu najít správnou polohu.
Chvilku se o to neúspěšně snažil.
Už ztrácel trpělivost, když ho napadlo namířit flétnu přímo na Slunce.
Vzápětí se rozezněla krásná melodie.
"No vida, tak opravdu umíš hrát!" zasmál se. "Uvidíme, co umíš.
Já budu hýbat prsty a ty budeš skládat hudbu."
Vítr melodicky přecházel z tónu do tónu, měnil sílu a hrál melodii,
kterou Nátan v životě neslyšel.
Nestačil se divit, jak jednotlivé zvuky spolu ladily, nebo zase zněly jako šepot,
výkřiky, volání či šuškání.
Až jeden z nich jasně rozeznal. Tam, kde bylo jen moře a skaliska, uslyšel
Hlas, který volal: "Nátane!"
Vítr
Vzpomínka na onen Hlas na mořském břehu vrtala Nátanovi hlavou celý den.
Opravdu zaslechl své vlastní jméno?
Raději by o tom pochyboval, ale onen Hlas neslyšel jen ušima. Jakoby mu
pronikal celým tělem. V úleku stáhl flétnu a cestou domů si opakoval:
"Zítra už k moři nejdu. Inspiraci mohu stejně dobře najít i v lese
nebo v horách."
Celou noc ani oka nezamhouřil, a když červánky rozjasnily noční oblohu,
byl už na nohou.
Vzal flétnu a vyšel ven. Svěží ranní vzduch mu dodal pocit bezpečí.
"Čeho se vlastně bojím?" přemýšlel cestou k moři. "Větru?
I kdyby mi na flétnu hrál Vítr, co by na tom bylo divného? Vždyť moře
mezi útesy také vydává zvuky a co písek, když si s ním pohrávají
vlny?"
Ale když Nátan došel na břeh a pohlédl na obzor, pocítil neklid. Zdálo se
mu, jako by si ho někdo bedlivě prohlížel.
První světlý bod mu dal znamení, že Vítr už přichází.
Nátan natáhl ruku a namířil flétnu.
Vítr vál čím dál silněji. Prudce vlétl do náústku, rozechvěl celý nástroj
a zapískal.
Nátan sevřel flétnu pevněji, aby ji udržel ve správném směru, a snažil
se uvolnit.
Po chvilce vzduchem zazněly první tóny.
"Některé jako by mi opravdu pronikaly do těla," pomyslel si.
Spatřil v dálce hejno racků, kteří se zvedli z mořské hladiny a letěli výš
a výš.
Bylo mu příjemně. Poezii přírody měl vždycky rád, právě v ní pokaždé
nacházel pokoj.
Zavřel oči a tiše se jí oddával.
"Nátane!"
Nátan měl v mžiku oči dokořán.
"Kdo jsi?" zakřičel v duchu a rychle přitáhl flétnu k sobě. Flétna
ihned zmlkla.
Nátanovi se honily myšlenky v hlavě jedna přes druhou, ale v srdci přesto cítil
jakýsi pokoj. Onen Hlas i ta hudba měly v sobě cosi z krásy věcí. Přestože
je nikdy předtím neslyšel, připomínaly mu pocity, s nimiž skládal své
nejlepší melodie.
Pomalu natáhl ruku s flétnou a s důvěrou ji opět nastavil Větru.
"Nátane! Neboj se. Proč máš strach, že uslyšíš nové melodie, když
si stěžuješ, že tě samotného nic nenapadá?"
Nátan strnul bez hlesu.
"Jestli chceš, můžeš i dál hrát co, co doposud. Ale jsi si jistý, že
nechceš dát lidem víc?"
Nátan nevěděl, co si má myslet. Co tím Hlas myslel? Hrál přece všechno,
co dokázal složit. Jaké jiné zvuky by ještě ze své flétny dokázal
vyloudit?
"Nejkrásnější hudbu jsi dosud nepoznal, Nátane. Nevidíš, co všechno
lidem schází? Nevidíš, kolik lidí žije bez toho, že by znali své
bohatství? Ale jestli jim budeš hrát, můžeš jim dát život."
"Vždyť já umím jenom hrát na flétnu," vypravil ze sebe Nátan.
"Jak mohu dávat lidem život?"
"Každý tvůj čin, Nátane, každé tvé slovo a každá melodie, kterou
skládáš, promlouvá o smyslu věcí tou měrou, jako se blíží dokonalosti.
Jestli budeš lidem zprostředkovávat svou hudbou smysl věcí, budeš jim tak
dávat život. Ale jestli tvé melodie nebudou mít žádný smysl, nepřinesou
život těm, které máš rád. Měj to na paměti, Nátane, protože nedávat
jim život je stejné jako přinášet jim smrt. Každý člověk potřebuje k
životu nějaký smysl. A jestli je máš rád, neodsuzuj je k bytí beze
smyslu."
"Ale já to neumím," namítl Nátan. "Neumím mluvit. Znám
jenom pár melodií a jiné hrát neumím. Určitě se najdou lidé, co hrají lépe
než já."
"Je to tvoje poslání, Nátane. Nemůžeš je převést na někoho jiného.
Neboj se, slova, která máš říct, ti vložím do úst. Tvým prostřednictvím
budu hrát hudbu, pro kterou žiješ. Stačí, když se poddáš tónům, které
uslyšíš, když tu melodii vpustíš do svého nitra. Pak v sobě uchováš každé
mé slovo a nikdy na ně nezapomeneš, Nátane, a ony tóny budou navždy tvoje.
Až do konce života je budeš cítit v prstech. A až budeš hrát, bude to
moje melodie, ale tobě bude připadat, jako bys ji složil ty sám, protože v
tu chvíli budeme spojeni v jedno. Pokaždé, když sem za Svítání přijdeš,
budu promlouvat v tvém srdci, Nátane. A ty budeš všemu rozumět, protože
to, co prochází srdcem, je také světlem mysli. Budu k tobě mluvit po dvanáct
dní a ty poznáš sedm kroků růstu k Dokonalosti. Pak půjdeš k lidem a budeš
hrát."