| Moje cesta k Matce |
|
|
Ročník 34 - číslo 35 |
Od
mého útlého dětství byli poutě nedělitelnou součástí mého
"duchovního života". Na mou první pouť mě rodiče vzali, když
jsem dosáhl věku jednoho roku. Tehdy jsme nocovali ve stodole na seně. Kolem
půlnoci mi v tom seně někde zapadl dudlík, což jsem dal najevo hlasitým
nesouhlasem, dlouze opakovaným. Někde tam začíná vyjadřování mých potřeb,
úzkostí a tužeb, skrze přítomnost na mariánském poutním místě, obracení
se k matce, ponenáhlu také k Matce Boží. Již jako dítě jsem tam každý
rok svěřoval svou nejistotu, úzkost a všechny důležité úkoly, které na
mě v ten další rok čekaly.
Dny prožité na mariánských poutních místech byly pro mě jakoby exercicie
v malém. Bylo to určité vytržení z běžného života, ale také uvědomění
si skutečnosti, že zde, v této chvíli, je mi Bůh, Matka Boží, nějak blíž.
Nepamatuji si na žádné kázání, já jsem spíše vnímal posvátnost místa
a s dojetím, někdy i se slzami v očích, sledoval sochu Panny Marie, která
se také dívala na mě. Myslím, že nebylo žádného většího rozhodnutí v
mém životě, které by se neřešilo právě tam. Zvlášť okamžiky, když
se začali objevovat otázky kolem mého duchovního povolání. Měl jsem
strach svěřit se nějakému člověku ať přátelům, příbuzným, nebo knězi.
Všechnu tu tíhu jsem nosil pouze ve svém srdci (což dnes nevnímám jako
nejlepší řešení), ale o to víc jsem navštěvoval z dětství mně známá
mariánská poutní místa, abych zde pokládal do rukou Matky, toto srdce obtížené
velikými starostmi.
Dnes, když sám přebývám na mariánském poutním místě, cítím, jak
bolestné důsledky v mém životě má zevšednění, zevšednění právě těch
nejvzácnějších věcí. Jak je bolestné, když člověk časem přestává
vnímat krásu, něhu, posvátnost, jak velikým nebezpečím je to právě pro
ty, kteří jsou v přemíře zahrnuti vzácnou pozorností Té, jejíž rukama
obdrželi všechno, co má v jejich životě opravdovou hodnotu.