Waldemar Maruška zpívá tak, jak mluví

Waldemar Maruška zpívá tak, jak mluví
Tomáš Pilát	Ročník 34 - číslo 35

Poznáte ho po prvním slově, po první notě… Podmanivým hlasem a způsobem zpěvu si získával fanoušky už od konce 50. let. V roce 1986 odešel do emigrace. Někteří mu to vyčítali, někteří tento krok nepochopili, přesto však Waldemar Matuška zůstal jedním z našich nejoblíbenějších zpěváků (a taky herců - ostatně o tom bude ještě řeč).

Jeho Slavíci z Madridu a Sbohem, lásko se dodnes zpívají u táboráků, Malá zem se stala po sovětské okupaci v roce 1968 jednou z několika malých hymen našeho národa, stejně tak i Píseň za padlé, kterou zpíval s Martou Kubišovou. Tereza se pravděpodobně stala nejpopulárnější písničky z filmu "Kdyby tisíc klarinetů" a song Asi do věží aspiroval na podobnou pozici v Noci na Karlštejně. Vedle Terezy opěvoval i Zuzanu, aby to však nebylo líto ostatním, vzkázal později: Holky, já mám všechny rád. Jenže čas pádí stejně jako koníček z jiné jeho písničky a tak Waldemar Matuška slaví letos sedmdesátku. Přijel ji oslavit vydáním kompaktu s největšími televizními hity, koncertním turné a dvěma koncerty v Lucerně (ze kterých se jeden konal 2. července, přesně v den Matuškových narozenin) - do Česka. Ostatně americké občanství nemá a podle svých slov už asi mít nebude.

X Bylo to programové rozhodnutí, nebo to tak prostě vyšlo?
To bylo docela zajímavé - 17. listopadu to tady prasklo, studenti šli na Národní třídu, a já jsem ten den dostal v Americe zelenou kartu, to znamená oprávnění k neomezenému pobytu a práci v USA. Takže to vlastně ani tak dlouho netrvalo, a už bylo po všem.

X Žijete v USA, ale nemůžete volit prezidenta. Jak jste sledoval ten dramatický boj mezi pány Bushem a Gorem?
Ty volby jsem samozřejmě prožíval. Docela mi bylo líto, že nemůžu volit, určitě bych volil Bushe. Ty volby byly hodně dramatické především u nás na Floridě: Gorovi přičítali hlasy, Bushovi je zalepovali. Až na to přišli novináři. Ovšem média jsou v Americe trochu levá a některá až moc levá, takže fandila spíš demokratům. Ale stejně jim to nevyšlo. Naštěstí.

X Bushovo zvolení jste tedy uvítal …
Ano. Je dobře, že Američané zvolili právě pana Bushe. Copak je Gore nějaká osobnost? Ta parta, co tam byla, nadělala spíš ostudu. A on k nim patřil.

X Když jste emigroval, vašemu synovi Waldemarovi bylo devět let. Cítí se stále Čechem, nebo dnes už spíš Američanem?
Myslím, že Čechem! My doma stále mluvíme česky, on toho využívá a tlumočí na různých úřadech - třeba u soudu nebo na emigračním úřadu. Když je potřeba něco důležitého přeložit, zavolají si jeho.

X Letos mu bude pětadvacet. Má nějakou "americkou" známost, myslím tím, jestli chodí s Američankou?
Momentálně nemá. Moje žena Olinka říká, že ty nejdůležitější roky, tedy mezi osmnácti a dvaadvaceti, kdy se spousta jeho kamarádů oženila, on už má bez následků za sebou. Někteří z těch kamarádů jsou už dnes zase rozvedení, takže on to všechno sleduje a rozhodně nemá zmeškáno. Když se bude ženit ve třiceti, nebude to pozdě.

X Dělalo mu problémy najít si v USA nové kamarády?
Ze začátku ano, ale on vlastně ani tady neměl moc kamarádů - bylo jich opravdu pár. Dnes žije v Americe uprostřed skvělé party. Jeho spolužáci z gymnázia se u nás scházeli a vídají se dodnes.

X Waldemar junior je technicky nadaný. Svého času jste prohlásil, že se technice možná bude věnovat, jen doufáte, že nepoletí na Měsíc. Proč?
Nezdá se mi, že by to byl zrovna výlet po rozkvetlé louce. Za prvé je to dost daleko a za druhé jsme viděli i případy, kdy to lidé nepřežili. Američané - na rozdíl od Rusů - to vždycky ukázali. Mám pocit, že v Sovětském svazu bylo takových případů daleko víc, ale nikdo se to nikdy nedozvěděl. To je můj názor. Ale ten můj tehdejší výrok byla hodně i legrace.

X Po Listopadu se pravidelně vracíte domů do Česka. Jak se na vás v prvních měsících po revoluci dívali známí a bývalí spolupracovníci?
Různě. Své udělali novináři. Řeknu jeden příklad: když Olinka v nějakém rozhovoru říkala, že pro nás v Americe bylo nejmenším problémem sehnat posluchače na koncerty, vyšlo, že to byl největší problém. Když jsme v dobrém úmyslu věnovali nějaké peníze nemocnici v Česku, začali pátrat po kontech, na která peníze odešly. Propírali nás v médiích, ale tehdejší příjemci našich peněz se ani neozvali. Tak jsme raději zase hned odjeli.

X Občas sem jezdíte, ale žijete v USA. Už napořád?
Rok sice dělíme téměř na polovinu, ale je pravda, tu "větší polovinu" trávíme na Floridě. Myslím, že díky přímořskému podnebí ještě můžu dýchat a zpívat. Ale svět je vlastně jen jeden, a je to náš svět. Skvělé je, že když se mi zasteskne třeba po Staroměstském náměstí a po Kodetových, tak druhý den už jsem tady. A nikdo mi neříká: "To nesmíš, tam nechoď, choď sem, s tím nemluv a s tamtím mluvit musíš." To je výborné. A o svém konci nepřemýšlím. To se snad naplánovat nedá.

X Zkusil jste si film i divadlo. Divadlo je vám prý blíž?
Živé představení na divadle je neopakovatelné, zatímco film je šest vteřin záběr, kamera jinam, deset vteřin záběr a tak dál. Dělá se dlouho a pak z toho teprve střihač s režisérem udělají umění. Ve filmu chybí kontakt jeviště s hledištěm.

X Přesto jste měl několik skvělých filmových rolí…
Ano. Člověk má zkusit, co dokáže. A když už si mě režiséři vybrali, proč bych to nezkusil?

X Je pravda, že Vojtěch Jasný vás do snímku Všichni dobří rodáci obsadil podle horoskopu?
On to tak dělá skoro se všemi herci. Věří na to a asi mu to vyhovuje.

X Měl jste raději filmy, ve kterých jste mohl zpívat?
Určitě! Já jsem z gruntu zpěvák!

X Jak to s vámi vlastně je - jste zpěvák, který i hraje nebo herec, který i zpívá?
Kdysi o mě napsali, a já s tím souhlasím, že jsem zpěvák a herec. To "herec" je na druhém místě.

X Které ze "svých" filmů máte nejraději?
Kdyby tisíc klarinetů, Noc na Karlštejně, Všichni dobří rodáci… Mám rád filmy, ve kterých o něco jde. Nemusí se tam zrovna něco řešit, ono ani všechno vyřešit nejde a filmem už vůbec ne, ale musí tam o něco jít.

X V Noci na Karlštejně hrál Karla IV. Vlastimil Brodský. Jak moc se vás dotkla jeho smrt?
Moc! Víte, on nám byl vloni - právě na Karlštejně - gratulovat ke stříbrné svatbě. Vítali jsme ho tam jako Karla IV. Myslel jsem si, že ho ještě uvidíme, … ale už ne. Je mi to líto.

X Vedle filmu vás ovšem byla plná i televize. Zřejmě zvláštní kapitolu tvořily cykly Píseň pro Rudolfa III., Co neodnesl čas a Dobrý večer s Waldemarem.
To byla příjemná práce - tady jsem právě mohl spojit zpívání s rolí, s předlohou, kterou si autoři vymysleli. Mám takové věci rád - ovšem nesmějí trvat dlouho. Seriály jsou příjemné v tom, že se jeden natáčí třeba jen třikrát v roce.

X Takže na Písních pro Rudolfa III. se pracovalo tímto stylem?
V tomto případě ne tak docela. Seriál napsal Jaroslav Dietl, režíroval to Jaromír Vašta a spolupracoval na něm i Darek Vostřel. Tomuhle týmu trvalo vždycky dost dlouho, než něco spáchali, protože chtěli, aby to bylo perfektní. To se pak natočilo, odvysílalo, a pak se zase pracovalo na scénáři. Ovšem samotné natáčení netrvalo nikdy moc dlouho. To se mi právě líbí: mám rád práci, která má nápady a "vodsejpá". Člověk pak není tak unaven. Na filmu strávíte tři až čtyři měsíce. Vždycky jsem obdivoval ty, kteří přes den filmují, pak hurá do divadla, z divadla je vyrvou a jedou zase natáčet.

X Pro televizi jste také nastudovali s Karlem Gottem duet z Prodané nevěsty. Karel Gott vystudoval na konzervatoři operní zpěv - měl jste někdy podobné ambice?
Já jsem nikdy nestudoval žádnou uměleckou školu. Původem jsem sklář, ale zpívání mě bavilo tak, že jsem se mu věnoval víc než řemeslu. Kromě toho jsem byl na skláře moc drobný. Pořád mi někdo říkal, ať toho nechám, nebo že u toho umřu.

X Ale práce se sklem vás bavila …
Moc. To byste musel vidět - sklo je úžasná hmota, se kterou se, než ztvrdne, dá dělat spousta věcí. Třeba uděláte rybu, pak na ní lepíte šupinky a ploutvičky a ona musí být pořád horká a pořád se vám hýbe. Pak ztvrdne a tak už zůstane napořád.

X Ten duet Jeníka a Kecala tenkrát dost lidí překvapil. Připravovali jste se na něj?
Já ano, a pečlivě. Václav Hybš sice kdysi napsal, že ne, ale neměl pravdu. Měl jsem přítele, operního pěvce Vladimíra Jedenáctíka. Požádal jsem ho, aby mi zjistil, co na to říká pan Haken - přece jenom Kecal byla jeho postava. Za tři dny jsem se ohlásil u pana Hakena a řekl jsem mu, že mám zpívat Kecala v duetu s Jeníkem. Eduard Haken se zeptal, kdo dělá Jeníka, já řekl, že Karel Gott. "No tak kdo jiný by to měl zpívat, než vy dva!," opáčil tenkrát Haken. Pak mi dal několik rad a nakonec doporučil, abychom to dělali vážně: "Hlavně si z toho nedělejte legraci. Ta legrace z toho vyjde sama, když vy to vezmete vážně. A nezapomeňte na šátek!"

X Na konci padesátých let jste přišel vy a pár vašich kolegů s tím, že chcete zpívat jinak, než třeba Richard Adam a Rudolf Cortés. Ale oni jistě mají pevné místo v naší populární hudbě, ne?
To mají! Oni ani jinak zpívat nemohli, protože byli vázáni poválečným úspěchem Binga Crosbyho. Crosby byl miláček: měl sametový hlas a líbivé melodie. V Americe už tak populární nebyl, dokonce o něm někteří říkali, že byl dost nudný. Nám se to ale nezdálo, protože to bylo něco nového. Pak jsme ale opravdu chtěli zpívat jinak. První, kdo razil novou cestu, byl Josef Zíma, který najednou zpíval jinak. Druhý byl Karel Hála, který zpíval úplně jinak (a který se mi vždycky líbil) a pak jsme přišli my. Já jsem přitom se svým hlasem nikdy nic nedělal, prostě zpívám tak, jak mluvím. Takže to mám vlastně nejjednodušší. A na Karla Gotta holt padlo to, že musí být tenor.

X Takže o popularitě rozhoduje letopočet?
Každá doba má své zpěváky a svůj vkus, to k ní patří. Oni byli ve své době na svých místech. My jsme přišli s něčím novým a dnešní generace si zpívá zase svoje věci. Sice jim moc nerozumím, ale akceptuji je, protože to je jejich muzika.