|
Bůh mi pomohl zůstat člověkem
|

|
|
Lenka Petrášová |
Ročník 34 - číslo 35 |
Foto: Libor Teichmann
Ještě
před čtyřmi lety byl Pavel Kružela z Přerova lidskou troskou, kterou na
ulici každý překročí. Bezdomovec, alkoholik a násilník, který vlastní
vinou přišel o všechno - o práci, rodinu, děti i střechu nad hlavou. Až vážná
nemoc, při níž přišel o hlas, mu pomohla odrazit se ode dna.
Na svých šestatřicet let Pavel Kružela rozhodně nevypadá.
Alkohol, cigarety a život na ulici mu přidávají deset let navíc. S tím už
sice moc neudělá, ale jinak je tento drobný muž ztělesněním hesla
"Když člověk chce, dokáže všechno!" A jemu se podařilo vyškrábat
se z hodně hluboké jámy. Dnes má znovu práci, byt a našel i smysl života.
"Samotnému by se mi to nepovedlo. Pomohl mi Bůh, nemoc a taky lidé, kteří
mi věřili," říká vyučený klempíř, narozený v Uherském Brodu.
Začátek jeho příběhu s dobrým koncem, je někde na vojně. "Předtím
jsem nekouřil, nepil a vlastně ani nikam nechodil. Jenže když jsem přišel
na vojnu, kamarádi říkali: Neblázni, dej si cigaretu. Jdeme do hospody, pojď
taky...
A já šel. A dal si nejen cigaretu, ale i pivo a něco tvrdšího. Jsi přece
chlap - říkali kamarádi…"
Nový
život - a bez alkoholu?!
Po návratu z vojny se oženil a myslel, že jej čekají růžové zítřky.
"Jenže nic skvělého nějak nepřicházelo. Všechno šlo ve starých
kolejích, jak jsem se to naučil na vojně - z práce do hospody a pak domů
najíst se a vyspat. Postupně jsem zjistil, že si život bez alkoholu nedokážu
představit. Nedivím se ženě, že nevydržela mé agresivní nálady. Nejdřív
se mi snažila pomoct a rodiče taky. Když zjistili, že se nezměním, nabraly
věci rychlý spád: rozvod, vyhazov z práce, stěhování k sestře, hádka a
pak už jen ulice," otevřeně popisuje svůj život bývalý bezdomovec.
Aby život na ulici nebyl nudný, cestovali načerno vlakem spolu s kamarádem
po republice. Otrokovice, Havířov, Ostrava. "Byli jsme rádi, když jsme
čas od času mohli přespat v azylovém domě. O ničem jiném jsme nepřemýšleli."
S penězi naštěstí neměl žádné starosti. Kvůli nemoci štítné žlázy
dostal plný invalidní důchod, takže pravidelný příjem měl zajištěný.
Dokonce z něj dokázal sem tam živit i kamaráda.
Ostuda nepomohla
Jenže neléčená nemoc se však brzy naplno ozvala. "Samozřejmě jsem kašlal
na to, abych chodil na prohlídky. Byl jsem už v takovém stadiu, že jsem hned
po probuzení myslel jedině na pití a na to, kde si koupím láhev. Musel jsem
pít už od rána, abych přežil den."
Zlom v jeho životě přišel na poslední chvíli. Spát na ulici není nic příjemného,
proto se Pavel Kružela ze všech sil snažil mít střechu nad hlavou a zůstat
v ubytovně pro bezdomovce. Podmínka pro to, aby ho nevyhodili, byla
tvrdá: žádný alkohol. "Hodně mi pomohlo setkání s vedoucím azylového
domu v Havířově Jožkou Knoflíčkem. Ten viděl, kam se řítím a jako bývalý
bezdomovec o tom věděl své. Sám si tím vším prošel a teď se snažil
zachraňovat druhé," vzpomíná na dobu před čtyřmi lety Pavel Kružela.
Jožka Knoflíček mu domluvil schůzku u psychiatra a věřil, že jedině ten
dokáže alkoholikovi pomoci. "Právě u psychiatra jsem dostal ten největší
kopanec. Chtěl jsem začít nový život, jenže sestra mi už v čekárně řekla,
že je ze mě cítit alkohol a před všemi těmi lidmi vytáhla balónek a dala
mi dýchnout. Bylo mi hrozně. Nic tak ponižujícího jsem nikdy nezažil. Já
už tou dobou totiž týden nepil, abych splnil podmínku azylového domu a mohl
tam zůstat!"
Nemoc jako záchrana
To byl tedy okamžik, kdy si řekl: "Dost, podobnou ostudu už nechci zažít."
Chvíle, kdy si Pavel Kružera sáhl až na úplné dno, však přišla ještě
později. "Neléčená nemoc se zhoršila a já musel do nemocnice na
operaci. Když jsem se probudil, měl jsem pryč štítnou žlázu a kromě toho
i jednu hlasivku. Kdo to nezažil nepochopí, co to je pro člověka, který je
zvyklý všechno řešit křikem, když přijde o hlas". Nemohl mluvit,
nemohl nikoho požádat o pomoc. Nevěděl, jestli ještě vůbec někdy promluví.
Směl jen ležet, dívat se okolo sebe a přemýšlet. A paradoxně právě to
mu zachránilo život.
"Byl jsem odkázaný jen na své myšlenky. Bylo to hrozné. Měl jsem
najednou čas se otočit zpátky a zděsil jsem se. Chtěl jsem utéct z
nemocnice a jít se opít. Prosil jsem Boha: Bože, jestli jsi, tak to
nedovol… Byla to dobrá lekce, ztratit hlas. Nikomu nic podobného nepřeju,
ale bylo by hodně zajímavé, kdyby Bůh rozdělil lidstvo na dvě poloviny a
tu jednu zbavil hlasu. Člověk začne věci vnímat jinak, chce křičet, ale
nemůže a je naopak směšný, když se o to pokouší. Najednou jsem viděl,
jak se k sobě vlastně chováme. Tam, v té nemocnici, jsem uvěřil v
Boha."
Dobrý konec, všechno dobré?
V nemocnici zůstal přes čtvrt roku a Jožka Knoflíček tam za ním chodil
den co den. Díky němu Pavel Kružera pochopil, že existuje vyšší síla a přes
něj se také dostal k Armádě spásy. Vstoupil mezi bratry a sestry do sboru a
před pár měsíci začal pracovat jako vedoucí romské dílny Armády spásy
v Přerově. Denně tu dohlíží na chod miniposilovny a učí partu dívek od
devíti do dvanácti let, jak se zachází se dřevem nebo co se dá vyrobit z
plechu. Mluvit sice už může, ale ví, že křičet ani zpívat nikdy nebude.
Život bohužel není pohádka s dobrým koncem. Vztahy s rodinou se dodnes
nepodařily úplně napravit. Sestře se sice omluvil a chystá se na oslavu jejích
čtyřicátin, rodiče poprosil za odpuštění a povedlo se mu s nimi navázat
ztracenou nit, ale žena i děti jsou pro něj zřejmě navždycky ztraceni.
Ustavičný boj s pokušením
Pavel Kružela otevřeně přiznává, že s pokušením stále musí bojovat.
Teprve před měsícem se mu podařilo přestat kouřit a má z toho obrovskou
radost. Jestli je to napořád, to si poctivě netroufá odhadnout. "Nevím,
opravdu nevím. Co my víme o tom, co nás ještě má potkat? Člověk uklouzne
strašně lehce. Znám bohužel spoustu lidí, kteří právě proto museli
odevzdat uniformu Armády spásy," říká. Neskrývá, že i na něj přišly
krize, kdy měl chuť se vším praštit a opít se. "Zatím jsem je všechny
přestál. Zklamal bych totiž spoustu lidí, kteří mi věří. Proto to
nechci udělat. Teď jsem konečně šťastný a svobodný. Přes tři roky jsem
se nenapil. To neznamená, že nemůžu jít občas s někým hospody. Dokážu
už ale říct: Ne, opravdu nebudu pít."
Jsou Romové jeho osudem?
Za to, že žil na ulici, se nestydí. "Byla to dobrá lekce a navíc bych
bez toho nebyl tam, kde jsem teď," říká. "Bůh mi pomohl pochopil,
že za své problémy si každý může sám. A jedině sám je taky může
napravit. Už neříkám, že za to může vláda, škola, manželka, nedostatek
peněz nebo zlí úředníci. Není to pravda."
Práce, kterou teď dělá, souvisí s někdejší klempířinou jen vzdáleně.
Přesto je podle svých slov šťastný a neměnil by. Svých romských kamarádů
se dokonce zastává tak moc, až mu je někdy líto, že nemůže zvýšit
hlas. "Nedávno jsem měl chuť křičet na jednoho člověka, který hulvátsky
nadával na cigány. Jistě, oni jsou jiní, je to jiná mentalita. Ale dá se
jim rozumět, dá se s nimi dobře vycházet tak, že člověka respektují.
Nakonec jsem tedy jen řekl: Podívej, kdybys ležel na ulici a právě tě
porazilo auto, ještě rád bys přijal ruku, kterou ti Rom podá, aby ti
pomohl!"
Na rozloučenou nám Pavel cituje z Bible, kterou má pořád na poličce v dílně.
Čte část verše, který se mu vryl do paměti. Jeho slova jsou totiž zároveň
slibem, který skládal při vstupu do Armády spásy. "Děkuji našemu Pánu,
že mi dal sílu, že mě uznal za spolehlivého, ačkoliv jsem byl předtím
povaleč, pronásledovatel a násilník..."
|