Bůh mi pomohl zůstat člověkem

Bůh mi pomohl zůstat člověkem
Lenka Petrášová	Ročník 34 - číslo 35

Ještě před čtyřmi lety byl Pavel Kružela z Přerova lidskou troskou, kterou na ulici každý překročí. Bezdomovec, alkoholik a násilník, který vlastní vinou přišel o všechno - o práci, rodinu, děti i střechu nad hlavou. Až vážná nemoc, při níž přišel o hlas, mu pomohla odrazit se ode dna.

Na svých šestatřicet let Pavel Kružela rozhodně nevypadá. Alkohol, cigarety a život na ulici mu přidávají deset let navíc. S tím už sice moc neudělá, ale jinak je tento drobný muž ztělesněním hesla "Když člověk chce, dokáže všechno!" A jemu se podařilo vyškrábat se z hodně hluboké jámy. Dnes má znovu práci, byt a našel i smysl života. "Samotnému by se mi to nepovedlo. Pomohl mi Bůh, nemoc a taky lidé, kteří mi věřili," říká vyučený klempíř, narozený v Uherském Brodu.
Začátek jeho příběhu s dobrým koncem, je někde na vojně. "Předtím jsem nekouřil, nepil a vlastně ani nikam nechodil. Jenže když jsem přišel na vojnu, kamarádi říkali: Neblázni, dej si cigaretu. Jdeme do hospody, pojď taky...
A já šel. A dal si nejen cigaretu, ale i pivo a něco tvrdšího. Jsi přece chlap - říkali kamarádi…"

Nový život - a bez alkoholu?!
Po návratu z vojny se oženil a myslel, že jej čekají růžové zítřky. "Jenže nic skvělého nějak nepřicházelo. Všechno šlo ve starých kolejích, jak jsem se to naučil na vojně - z práce do hospody a pak domů najíst se a vyspat. Postupně jsem zjistil, že si život bez alkoholu nedokážu představit. Nedivím se ženě, že nevydržela mé agresivní nálady. Nejdřív se mi snažila pomoct a rodiče taky. Když zjistili, že se nezměním, nabraly věci rychlý spád: rozvod, vyhazov z práce, stěhování k sestře, hádka a pak už jen ulice," otevřeně popisuje svůj život bývalý bezdomovec.
Aby život na ulici nebyl nudný, cestovali načerno vlakem spolu s kamarádem po republice. Otrokovice, Havířov, Ostrava. "Byli jsme rádi, když jsme čas od času mohli přespat v azylovém domě. O ničem jiném jsme nepřemýšleli." S penězi naštěstí neměl žádné starosti. Kvůli nemoci štítné žlázy dostal plný invalidní důchod, takže pravidelný příjem měl zajištěný. Dokonce z něj dokázal sem tam živit i kamaráda.

Ostuda nepomohla
Jenže neléčená nemoc se však brzy naplno ozvala. "Samozřejmě jsem kašlal na to, abych chodil na prohlídky. Byl jsem už v takovém stadiu, že jsem hned po probuzení myslel jedině na pití a na to, kde si koupím láhev. Musel jsem pít už od rána, abych přežil den."
Zlom v jeho životě přišel na poslední chvíli. Spát na ulici není nic příjemného, proto se Pavel Kružela ze všech sil snažil mít střechu nad hlavou a zůstat v ubytovně pro bezdomovce. Podmínka pro to, aby ho nevyhodili, byla
tvrdá: žádný alkohol. "Hodně mi pomohlo setkání s vedoucím azylového domu v Havířově Jožkou Knoflíčkem. Ten viděl, kam se řítím a jako bývalý bezdomovec o tom věděl své. Sám si tím vším prošel a teď se snažil zachraňovat druhé," vzpomíná na dobu před čtyřmi lety Pavel Kružela. Jožka Knoflíček mu domluvil schůzku u psychiatra a věřil, že jedině ten dokáže alkoholikovi pomoci. "Právě u psychiatra jsem dostal ten největší kopanec. Chtěl jsem začít nový život, jenže sestra mi už v čekárně řekla, že je ze mě cítit alkohol a před všemi těmi lidmi vytáhla balónek a dala mi dýchnout. Bylo mi hrozně. Nic tak ponižujícího jsem nikdy nezažil. Já už tou dobou totiž týden nepil, abych splnil podmínku azylového domu a mohl tam zůstat!"

Nemoc jako záchrana
To byl tedy okamžik, kdy si řekl: "Dost, podobnou ostudu už nechci zažít." Chvíle, kdy si Pavel Kružera sáhl až na úplné dno, však přišla ještě později. "Neléčená nemoc se zhoršila a já musel do nemocnice na operaci. Když jsem se probudil, měl jsem pryč štítnou žlázu a kromě toho i jednu hlasivku. Kdo to nezažil nepochopí, co to je pro člověka, který je zvyklý všechno řešit křikem, když přijde o hlas". Nemohl mluvit, nemohl nikoho požádat o pomoc. Nevěděl, jestli ještě vůbec někdy promluví. Směl jen ležet, dívat se okolo sebe a přemýšlet. A paradoxně právě to mu zachránilo život.
"Byl jsem odkázaný jen na své myšlenky. Bylo to hrozné. Měl jsem najednou čas se otočit zpátky a zděsil jsem se. Chtěl jsem utéct z nemocnice a jít se opít. Prosil jsem Boha: Bože, jestli jsi, tak to nedovol… Byla to dobrá lekce, ztratit hlas. Nikomu nic podobného nepřeju, ale bylo by hodně zajímavé, kdyby Bůh rozdělil lidstvo na dvě poloviny a tu jednu zbavil hlasu. Člověk začne věci vnímat jinak, chce křičet, ale nemůže a je naopak směšný, když se o to pokouší. Najednou jsem viděl, jak se k sobě vlastně chováme. Tam, v té nemocnici, jsem uvěřil v Boha."

Dobrý konec, všechno dobré?
V nemocnici zůstal přes čtvrt roku a Jožka Knoflíček tam za ním chodil den co den. Díky němu Pavel Kružera pochopil, že existuje vyšší síla a přes něj se také dostal k Armádě spásy. Vstoupil mezi bratry a sestry do sboru a před pár měsíci začal pracovat jako vedoucí romské dílny Armády spásy v Přerově. Denně tu dohlíží na chod miniposilovny a učí partu dívek od devíti do dvanácti let, jak se zachází se dřevem nebo co se dá vyrobit z plechu. Mluvit sice už může, ale ví, že křičet ani zpívat nikdy nebude. Život bohužel není pohádka s dobrým koncem. Vztahy s rodinou se dodnes nepodařily úplně napravit. Sestře se sice omluvil a chystá se na oslavu jejích čtyřicátin, rodiče poprosil za odpuštění a povedlo se mu s nimi navázat ztracenou nit, ale žena i děti jsou pro něj zřejmě navždycky ztraceni.

Ustavičný boj s pokušením
Pavel Kružela otevřeně přiznává, že s pokušením stále musí bojovat. Teprve před měsícem se mu podařilo přestat kouřit a má z toho obrovskou radost. Jestli je to napořád, to si poctivě netroufá odhadnout. "Nevím, opravdu nevím. Co my víme o tom, co nás ještě má potkat? Člověk uklouzne strašně lehce. Znám bohužel spoustu lidí, kteří právě proto museli odevzdat uniformu Armády spásy," říká. Neskrývá, že i na něj přišly krize, kdy měl chuť se vším praštit a opít se. "Zatím jsem je všechny přestál. Zklamal bych totiž spoustu lidí, kteří mi věří. Proto to nechci udělat. Teď jsem konečně šťastný a svobodný. Přes tři roky jsem se nenapil. To neznamená, že nemůžu jít občas s někým hospody. Dokážu už ale říct: Ne, opravdu nebudu pít."

Jsou Romové jeho osudem?
Za to, že žil na ulici, se nestydí. "Byla to dobrá lekce a navíc bych bez toho nebyl tam, kde jsem teď," říká. "Bůh mi pomohl pochopil, že za své problémy si každý může sám. A jedině sám je taky může napravit. Už neříkám, že za to může vláda, škola, manželka, nedostatek peněz nebo zlí úředníci. Není to pravda."
Práce, kterou teď dělá, souvisí s někdejší klempířinou jen vzdáleně. Přesto je podle svých slov šťastný a neměnil by. Svých romských kamarádů se dokonce zastává tak moc, až mu je někdy líto, že nemůže zvýšit hlas. "Nedávno jsem měl chuť křičet na jednoho člověka, který hulvátsky nadával na cigány. Jistě, oni jsou jiní, je to jiná mentalita. Ale dá se jim rozumět, dá se s nimi dobře vycházet tak, že člověka respektují. Nakonec jsem tedy jen řekl: Podívej, kdybys ležel na ulici a právě tě porazilo auto, ještě rád bys přijal ruku, kterou ti Rom podá, aby ti pomohl!"
Na rozloučenou nám Pavel cituje z Bible, kterou má pořád na poličce v dílně. Čte část verše, který se mu vryl do paměti. Jeho slova jsou totiž zároveň slibem, který skládal při vstupu do Armády spásy. "Děkuji našemu Pánu, že mi dal sílu, že mě uznal za spolehlivého, ačkoliv jsem byl předtím povaleč, pronásledovatel a násilník..."