| Inženýři
ve věži |
|
|
Rudolf Baudis |
Ročník 34 - číslo 34 |
Středověcí věžníci měli za úkol troubením ohlašovat požár nebo blížícího se nepřítele, případně odrazovat lapky a loupežníky od jejich nekalých rejdů v blízkosti města. Věžník je proto také označení loveckého nebo hlídacího psa. Na středověké věže ovšem nevedly výtahy, voda ani elektřina. Není divu, že dnešní věžníci mají odborné technické vzdělání a na té nejvyšší a nejnovější - pražské žižkovské věži, jsou to inženýři.
Unikátní konstrukční i architektonické řešení žižkovské věže přineslo od počátku jejím konstruktérům nejen uznání, ale i problémy. Architekti Aulický, Kozák a Bém měli tak originální nápady, že získali československý patent. Do výšky 134 metrů dosahují tři trubkové tubusy. Hlavní z nich, přecházející do anténního nástavce, má průměr 6,4 m, zbylé dva jsou tlusté 4,8 m. Dvojité stěny rour jsou vyplněny železobetonem, celková výška věže je 216 metrů! V hlavním tubusu fungují dva rychlovýtahy, ve zbylých dvou je provozní výtah a nouzové požární schodiště.
Na podtisk:
Když zarazíte kolík k plotu, snadno rukou zjistíte, zda je pevně zakotvený.
V případě tak vysoké věže není možné jí zakvedlat. Podkladem jsou výpočty
a v případě žižkovské věže stabilitu zajišťuje čtyři metry tlustá
železobetonová ukotvující deska o průměru 30metrů, uložená patnáct
metrů pod zemí. Výkyv způsobený větrem může podle výpočtů dosáhnout
až 120 cm, ale v běžném provozu se žádná výchylka neprojevuje. Je to díky
speciálnímu mnohatunovému kyvadlu nahoře ve věži, jemuž se v odborném
jazyce říká kyvadlový tlumič kmitů. Když se vrchol věže pod náporem větru
nachyluje, kyvadlo ho v mžiku narovná.
Už samotná stavba věže vyžadovala zvláštní technické řešení. Při stavbě spodní části věže se sice vystačilo s klasickým jeřábem, ale kde byste vzali jeřáb vysoký přes dvě stě metrů? Když se svařovaná konstrukce tubusů zvedla do určité výšky, jeřáb rouru použil jako oporu a šplhal do výšky souběžně s přibývajícími částmi věže.
Z Petřína na Žižkov
V roce 1992 končil svou činnost vysílač z petřínské rozhledny, který od
začátku televizního vysílání zajišťoval šíření televizního signálu,
tedy už od roku 1953. Modernizace šíření TV signálu si ale vyžadovalo nové
řešení, takže od roku 1978 se zvažovalo asi deset variant. Volba nakonec
padla na umístění vysílací věže na Žižkov. Projekt od počátku vyvolával
četné negativní reakce. Ať už z důvodů porušení panoramatu Prahy, z
podezření na negativní vliv vyzařování vysílače na zdraví místních
obyvatel či kvůli zabrání části starého židovského hřbitova.. Podobné
problémy a protesty si ovšem zažila kdysi i pařížská eiffelovka, bez níž
si už dnes nikdo nedovede hlavní město Francie představit.
Zdá se, že se lidé také s nejnovější pražskou dominantou už smířili, zvláště proto, že nejde o mrtvou věž, ale o budovu žijící svým vlastním životem. Při naší návštěvě věže se nás ujali hned dva inženýři: Jaroslav Šejda a Alexander Grajcár. Pan Šejda, ředitel věže, o ní říká: "Kromě technické funkce má věž i své užití společenské. České radiokomunikace na věži zajišťují služby veřejnosti v podobě šíření signálu pro všechny celostátní televizní programy, několik kabelových televizí, šest rozhlasových programů a telefonické spojení pro pevné i mobilní sítě. Kromě toho jsou tu přístroje sledující kvalitu ovzduší a provádějící meteorologická měření a také spojovací systémy záchranné služby, policie a hasičů. Povinností naší společnosti Tower je zajistit bezpečný a plynulý provoz věže z hlediska veřejných a provozních služeb, tedy vyhlídkovou terasu, restaurace a technické zázemí. Z bezpečnostního hlediska jsme, až na tu nohu, která nás spojuje se zemí, vystaveni podobným rizikům jako velkokapacitní dopravní letadla a tomu také odpovídají opatření - se zbraní se do věže nesmí."
Věž je technické zařízení
Už dopravit nahoru vodu představuje technický problém. Vodovodní stoupačky
jsou rozděleny do tří stupňů. V každém stupni je čerpadlo vyhánějící
vodu o patro výš. Představte si, že by už na úpatí věže voda měla tlak
potřebný k tomu, aby se dostala až nahoru. Chtělo by to vysokotlaké potrubí
a pak zase nějakou redukci, aby z kohoutků v nižších patrech voda
netryskala s prudkostí vyrážející sklenici z ruky. I představa hašení požáru,
kterou jste možná získali z filmu Skleněná věž, je už dnes nereálná. Místo
vodních nádrží jsou v jednotlivých patrech zásobníky inertního plynu -
halonu. Pokud by čidla naměřila vyšší koncentraci kouře a teploty, zaplaví
se prostory automaticky tímto plynem, který sice možná ztíží přítomným
osobám dýchání, ale zaručeně uhasí plameny jako když sfouknete svíčku.
Rovněž koberce a obložení stěn a stropů místností musí splňovat požární předpisy, nesmí hořet ani čadit, o to jsou ovšem dražší. A kdyby došlo k výpadku elektrického proudu, naskočí už po třech sekundách náhradní agregáty, takže to vlastně nikdo nepozná. Útroby věže skrývají i strojovnu vzduchotechniky, která zajišťuje stálou teplotu ve všech prostorách - v létě chladí, v zimě hřeje. K hospodářství věže patří také podzemní garáže pro 80 aut.
Bezpečnost je na prvním místě
Ve věži jsou tři výtahy a nouzové schodiště, kde jsou veškerá vedení
opatřena nehořlavou úpravou, v 5. patře ve výšce 65 m je vyhlídková
restaurace a kavárna, v 8. patře ve výšce 94 m je vyhlídková plošina.
Technik Zdeněk Bauer se stará o TZB (technické zabezpečení budovy) čili o
všechny zmíněné stroje a zařízení. Jeho království připomíná některá
zvířata mající dva mozky. I věž má několik řídicích center: technický
velín, strojovna vzduchotechniky, strojovna výtahů, centrum bezpečnosti,
retranslační kabina.
Čirou náhodou jsme měli příležitost, jaká se naskytne sotva párkrát do roka - sledovali jsme, jak pan Bauer během několika minut osvobodil cestující uvízlé ve výtahu. Věž, jejíž životnost je asi sto let, splňuje nejpřísnější mezinárodní standardy, takže se sem jezdí dívat provozovatelé mnohem slavnějších věží, které čeká rekonstrukce.
Sdružení věžníků
Provozovatelé těch věží, na které má přístup veřejnost, se sdružují
ve Světové asociaci velkých věží a každý rok se scházejí za účelem výměny
zkušeností. Jde jim sice také o peníze, ale především o blaho návštěvníků.
Už nestačí nabídnout jim nádhernou vyhlídku, ale věže lákají výzdobou
jako jsou žižkovská mimina sochaře Davida Černého, kulturními programy a
dokonce i možností seběhnout dolů po vnější stěně nebo seskočit na
gumovém laně.
Nenavštívili jsme věžníky z pražské žižkovské věže proto, že je
nejvyšší, ale z toho důvodu, že se na ní nejvíc děje. Věžník už není
jednoduché povolání, ale provoz takové moderní věže vyžaduje sehranou
partu odborníků. Na té žižkovské taková parta je!