| Statečný
kardinál |
|
|
Alena Hůlová |
Ročník 34 - číslo 34 |
4. srpna uplynulo deset let od smrti Františka kardinála Tomáška. Události, které během doby jeho působení nastaly, hluboce ovlivnily celou společnost a přispěly i ke změně postavení katolické církve u nás. Kardinál Tomášek byl svědkem totalitní manipulace s lidmi i vzdoru proti komunistické zvůli. Domníval se, že ve zralém věku nalezl způsob, jak uchránit svou duševní nezávislost a prospívat věřícím. Ale přišla Charta 77 a angažovanost několika katolických kněží v tomto hnutí. Kardinál se musel zamýšlet nad jejich prací v oblasti lidských práv. A k vrcholům jeho pastorační, myšlenkové a lidské stránky patří, že přes počáteční nesouhlas tuto činnost nejen pochopil, ale i schválil.
Tajný biskup
Po nástupu komunistů k moci usoudil tehdejší papež Pius XII., že je třeba
vybudovat stínovou církevní strukturu, utajenou před státem, aby mohl dále
pokračovat život církve v socialistických zemích i pro případ nejtěžšího
pronásledování křesťanů. Jedním z konspirativně vysvěcených biskupů
byl i moravský kněz František Tomášek. V domácí kapli ho 14. října 1949
na světícího biskupa olomouckého konsekroval olomoucký arcibiskup Josef
Matocha. Aby se k internovanému a přísně střeženému arcibiskupovi František
Tomášek vůbec dostal, musel přelézt plot a vplížit se do paláce za tmy
zadním vchodem. Za biskupské heslo si zvolil "Laxabo rete - Rozprostřu sítě"
jako připomínku marného lovu rybáře Šimona-Petra.Režim postupně
internoval všechny sídelní biskupy, do koncentračního tábora v bývalém
premonstrátském klášteře Želiv byl v roce 1951 odvezen i biskup Tomášek.
Spolu s více než čtyřmi sty spoluvězni byl vystaven zastrašujícím výslechům,
surovému zacházení a ponižujícím pracím, které měly zdeptat kněžské
osobnosti. V Želivě prožil biskup Tomášek tři roky. Jeho propuštění
napomohla "západní nepřátelská propaganda", která tvrdila, že u
nás neexistuje náboženská svoboda. Aby se tehdejší státní orgány očistily,
začaly hledat vhodného kandidáta pro jeden z uvolněných biskupských stolců.
Zdálo se jim, že František Tomášek je pro svou mírnost a dobrotu dostatečně
vhodným objektem k manipulaci. Tak byl v roce 1954 propuštěn z internace, aniž
byl kdy postaven před soud.
Druhý vatikánský koncil
Nástup papeže Jana XXIII. znamenal historický mezník v církvi. Po několikaleté
přípravě byl v roce 1962 zahájen druhý vatikánský koncil. Z Československa
se jeho zasedání směli účastnit pouze tři slovenští biskupové a -
biskup František Tomášek.Jako jediný z českých biskupů byl přítomen v
letech 1962-1965 všech čtyř zasedání koncilu. Celkem pronesl pět příspěvků.
Přestože musel volit svá slova opatrně, zaznamenala jeho vystoupení o
ekumenismu (hovořil v něm o sblížení západní církve s východní
pravoslavnou) a světové bídě velký ohlas. Z Vatikánu se se do vlasti již
nevracel farář z Moravské Huzové, ale apoštoský administrátor pražský,
kterým se stal v březnu roku 1965.
Dožijete se svobody církve ve své vlasti
Kdykoliv byl František Tomášek v Římě, zavítal do kláštera navštívit
patera Pia, ke kterému měl vřelý osobní vztah. Stigmatizovaný - a v letošním
roce svatořečený - otec Pio měl nejen dar vidět do srdcí lidí, ale i předpovídat
budoucnost. Jeho vize, že se český metropolita dožije svobody církve ve své
vlasti, pomáhala panu kardinálovi překonávat útoky komunistického režimu.
Jmenován kardinálem byl František Tomášek v roce 1976, tehdy jen in
pectore, bez zveřejnění jména. Přestože se proslýchalo, že kardinálem v
papežově srdci je on, s jistotou se to veřejnost dozvěděla až o rok později.
Jeho působení nebylo snadné - bylo poznamenáno provokacemi, snahou o
diskreditaci a otevřeným nepřátelstvím státní moci, ustavičným sledováním
a "domluvami", aby neprovokoval věřící svými vystoupeními.
Dokonce i do katedrály sv. Víta musel jezdit z arcibiskupského paláce v
automobilu, aby svou přítomností nepovzbuzoval věřící. Přesto se do jeho
okruhu dostávali stále blíže lidé, kteří lpěli na duchovní, mravní a
lidské obnově českého národa. O překonání Tomáškovy počáteční nedůvěry
k Chartě 77 se velmi zasloužil P. Josef Zvěřina, jehož trpělivé a laskavé
vysvětlování začalo nalamovat kardinálovu předpojatost k angažovanosti
katolických kněží v oblasti lidských práv. Patřili mezi ně i tajně vysvěcení
kněží Tomáš Halík a Petr Piťha (pozdější ministr školství). V jejich
hlavách se zrodila myšlenka Desetiletí duchovní obnovy církve a českého národa.
Patří k velkým činům kardinála Františka Tomáška, že tento projekt
podpořil. A naprosto ve shodě s názory, jež zastával na sklonku života,
pronesl 25. listopadu v chrámu sv. Víta při děkovných bohoslužbách za
svatořečení Anežky České: "V této důležité hodině zápasu za
pravdu a spravedlnost v naší zemi jsem já i katolická církev na straně národa!"
Vzpomíná biskup Václav Malý
Panu kardinálu Tomáškovi vadil můj podpis Charty jako takový. Jeho
nesouhlas vyplýval z toho, že měl nedobré zkušenosti s jedním z prvních
mluvčích Charty 77 Jiřím Hájkem, který byl koncem šedesátých let
ministrem školství a kultury a měl na starosti i církve. Pan kardinál
argumentoval tím, že do čela Charty se dostali lidé, kteří bojovali proti
církvi, a nedůvěřoval, že by se jejich srdce tak obrátila. Také vnímal
Chartu jako politickou záležitost a podle jeho názoru se katolický kněz neměl
do politických záležitostí vkládat. Vysvětloval jsem mu, že je to záležitost
lidské cti a snahy o respektování lidských práv, naprosto v duchu
evangelia, a že i to patří k činnosti kněze, aby hájil lidskou důstojnost
a lidská práva, a ne jen svá nebo církve, ale i ostatních. V tom jsme se
neshodli, nicméně postupem času i pan kardinál pochopil situaci a před
rokem 1989 začal přijímat nové mluvčí Charty. Tím dal jasně najevo
respekt k této občanské iniciativě. A já na něm obdivuji, že ve věku,
kdy obyčejně člověk už jenom bilancuje svůj život, byl ve víru dění,
reflektoval změněnou situaci a dokonce byl schopen změnit i svůj postoj.
Vzpomíná biskup Karel Herbst
Když jsem ztratil státní souhlas k výkonu kněžského povolání, častokrát
jsem přišel pana kardinála navštívit, přinejmenším proto, abych ho
informoval o tom, co se se mnou děje anebo s prosbou o nějakou radu… Byl
velice velkorysý. Vůbec pro mě nešetřil časem. Nechtěl jsem mu ho ubírat,
a tak jsem vždycky říkal, já už poběžím. A on mi na to velkoryse odpověděl,
jen seďte, vždyť nikam nespěcháme. Povídejte, co je ještě nového…
Tahle jeho velkomyslnost mě vždycky překvapovala a svým způsobem
okouzlovala. Protože tady v tom paláci (rozuměj arcibiskupském) na člověka
padne určitá tíseň - to jsem prožíval sám, když jsem sem vstupoval -,
ale ten kontakt s ním byl vždycky takový odzbrojující. Byl velice bezprostřední,
milý a řekl bych - otcovský.
Vzpomíná p. Tomáš Halík
Během své první návštěvy u pana biskupa Tomáška jsem se ho zeptal, zdali
by se nedala obnovit tradice kostela sv. Salvátora, který býval kostelem pražských
vysokoškolských studentů. Pan biskup zakašlal a pustil malé tranzistorové
rádio na stole, z něhož se vyřinuly písničky Waldemara Matušky; přišlo
mi, že reaguje trochu divně... Teprve po letech jsem pochopil funkci rádia na
stole: biskup žil čtvrt století v kleci, kde bylo každé jeho slovo zaznamenáváno
na pásky tajné policie, a nezešílel z toho. Tranzistor měl spíše
psychologickou než rušící funkci. Nicméně mě dojímalo, že když jsem s
týmž mužem za týmž stolem o více než dvacet let později pracoval na
skutečně vážných věcech, hrál nám k tomu týž bachratý a chraplavý
tranzistor, který rušil naše mladické řeči v r. 1967, jen písničky už
byly jiné.
Čtvrtého srpna odpoledne mi zavolal biskup Škarvada: "Pan kardinál právě
umřel... Můžeš přijet?" - Pomáhal jsem ukládat kardinála do rakve,
koncipovat zprávu pro tiskovou kancelář a telegrafovat zprávu arcibiskupovi
Vlkovi do Švýcarska. Pak jsem v kapli arcibiskupského paláce v kruhu sester
sloužil první mši za zemřelého: první, v níž jsem jeho jméno vyslovoval
na jiném místě než dosud. O několik dní později komentuji z královské
kruchty Svatovítské katedrály televizní přenos kardinálova pohřbu... Ten,
který je pochováván, je pro mne víc než církevním představeným. Když
se rakev snáší do arcibiskupské hrobky, musím na okamžik přepnout
mikrofon, a trochu se stydím, že nejsem schopen se úplně opanovat. "Co
se děje, neslyším vás?" ptá se operátorka ze studia. "To je v pořádku,
pokračuji," hlásím už docela klidným hlasem a dodávám na vysvětlenou:
"Měl jsem ho rád."
(vzpomínka z knihy Kardinál Tomášek)