| Perla
ostrova Jáva |
|
|
Antonín Vodák |
Ročník 34 - číslo 34 |
Foto: autor
Městu Yogyakarta náleží na ostrově Jáva zvláštní
postavení: stalo se kulturním centrem. Leží mezi dvěma nejznámějšími
mystickými symboly Jávy - aktivní sopkou Gunung Merapi na severu a Indickým
oceánem, příbytkem Královny jižních moří.
Yogyakarta nebo také zkráceně Yogya (Džogža) je nejvýznamnějším střediskem
javánského umění a kultury, které svým významem ovlivňují celou Jávu.
Batika, výrobky ze stříbra, javánské loutky, keramika a spousta dalších předmětů
uměleckého řemesla představují to nejlepší z celého ostrova. Díky několika
prestižním univerzitám a akademiím je toto, na indonéské poměry nepříliš
velké půlmiliónové město zároveň intelektuálním centrem ostrova.
Nejznámější a nejvýznamnější památkou je tady sultánský palác - tak
zvaný kraton. Tento palác leží přímo uprostřed města a reprezentuje
poslední stopy tradičního javánského života uprostřed prudce se
modernizujícího okolního světa.
Když vyjedeme za hranice a zvláště, když opustíme Evropu, zjistíme, že
řada u nás ustálených pojmů může znamenat něco jiného. To, co si představujeme
pod pojmem palác, je v naší kulturní oblasti poměrně kompaktní několikapodlažní
budova. Tady v jihovýchodní Asii ne.
Javánské paláce, kterých je v různých městech několik, představují
komplex převážně přízemních staveb nejrůznějších typů a účelů,
propojených navzájem stejně různými druhy komunikací - chodníky, cestičkami,
dvorky i zahradníky opatrovanými plochami.
Yogyakartský kraton je samostatné malé město ve městě, obehnané vysokou
kamennou zdí (místy až dva a půl metru silnou!), kde žije a pracuje před
25 000 lidí. Najdeme tady tržiště, dílny na výrobu batiky a stříbrného
zboží, školy i mešity.
Vnitřní část kratonu, ve kterém stále ještě žije současný sultán,
byla vybudována mezi roky 1755 a 1756 a dalších čtyřicet let se za vlády
sultána Hamengkubuvono I. rozrůstala. Je považována za typický příklad
tradiční javánské palácové architektury: tvoří ji komplex sálů, hal, síni,
předsíní, chodeb, pavilonů a dalších staveb různých velikostí i tvarů.
Všechny stavby jsou jednopodlažní a řada z nich je vlastně tvořena jen dřevěnou
střechou položenou na několika dřevěných sloupech. Místnosti se otevírají
členitými ambity do nejrůznějších dvorků a atrií, otevřených i krytých
chodníků, kolonád a dalších ploch. A ty všechny jsou vzájemně propojeny.
Podlahy jsou poněkud nad úrovní okolního terénu a vydlážděny glazovanými
dlaždicemi. Sloupy a stropy jsou členité, bohatě vyřezávané a zdobené.
Yogyakarta je jednoznačně jedním z nejatraktivnějších indonéských měst
a bývá proto po většinu roku přeplněná turisty ze všech konců světa.
Toulali jsme se s manželkou po Indonésii na jaře roku 1999, kdy bylo těsně
před volbami. Z obav před nepokoji tady bylo málo turistů, což mělo své výhody
i nevýhody. Ubytování, které je v Indonesii samo o sobě nesmírně levné,
šlo s cenami ještě dolů. Za sice malý a temný pokojík pro dva (ovšem k
snídani jsme měli vejce, tousty a misku marmelády) jsme zaplatili částku v
přepočtu necelých šedesát korun! Navíc jsme měli k dispozici prakticky
jen pro sebe velký bazén s nádherným okolím, u kterého jsme prospali a
prolenošili celý první den.
Jsme zvyklí se přesunovat z místa na místo především v noci. Šetříme tím
čas i výdaje za nocleh, protože dálkové autobusy jsou většinou velmi
pohodlné a dá se v nich docela dobře spát. Řidič autobusu z města Malang,
odkud jsme vyjeli, však nezvykle pospíchal. Jel rychle a nedělal ani dlouhé
přestávky na jídlo, jak je tady zvykem. Do Yogyakarty jsme proto nedorazili
časně ráno, ale už ve tři v noci. Seděli jsme na autobusovém nádraží
na holé zemi, protože přepych jakéhokoli "zařízení na sezení"
zde neznají. Poklimbávali jsme až do sedmi do rána, batohy jsme objímali
rukama a pevně přitiskli k tělu.
Do centra města to nebylo daleko, jen pár minut pěšky. Teď se však
objevila ta druhá, nepříjemná stránka malého počtu turistů ve městě.
Řidiči beťáků (indonéských rikš), průvodci autorizovaní i samozvaní,
nejrůznější informátoři a další výtečníci přiživující se na
turistickém ruchu byli bez práce. Sesypali se tedy na těch pár turistů, co
se objevili na ulicích (tedy i na nás) a vnucovali nám neodbytně a neustále
nejrůznější služby - o které jsme vůbec nestáli.
Jeden se nám vnutil i u vchodu do kratonu, paláce místního vládce. Tvrdil,
že je student a chce si pouze procvičit angličtinu, což je laciný trik.
Samozvaní průvodci se tímto způsobem snaží vymáčknout z "bohatých"
turistů ze Západu nějaké peníze. Informací nám navykládal spousty,
dokonce nás zavedl do části, kde prý bydlela princezna a kde se teď konají
svatby. Nakonec sice nic nechtěl, ale pokusil se nás zatáhnout do batikovací
dílny, kterou měl uvnitř kratonu údajně provozovat nějaký jeho příbuzný.
To jsme ale odmítli a s díky jsme odešli.
Původně jsme sice nějakou batiku domů přivést chtěli, ale v celé Yogye
jsme neobjevili ani jednu s nějakým tradičním javánským vzorem. Když nemáme
batiku, rozhodli jsme se podívat do obchodů se stříbrem. V Indonésii je
tento kov velmi levný a výrobky z něj obzvláště tady, v Yogye, krásné.
Vzali jsme si beťáka, se kterým jsme jeli už minulý den a který se nás
ani nesnažil natáhnout, a nechali jsme se odvézt na okraj města, kde byly
soustředěny dílny stříbrotepců. Několik jsme jich prošli, hodně zboží
jsme prohlédli a něco málo koupili. Těsně před tím, než jsme se chtěli
vydat na zpáteční cestu, se ukrutně rozpršelo. Uvízli jsme v posledním
obchodě a pozorovali tu spoušť výlohou.
Po asfaltové silnici, mírně se svažující k můstku přes potok, začala téct
voda. Auta nemohla proti silnému proudu vyjet a musela zastavit. U krajnice pod
chodníkem, kde byla hloubka i proud největší, si hráli tři kluci v trenýrkách.
Sedali a lehali si do proudu, který je odnášel dolů z kopce. Beťák, který
se schovával po stříškou obchodu, zmizel… Déšť trval víc než hodinu a
když zeslábnul, začali jsme řešit problém, jak se dostaneme zpět do města.
V tu chvíli se objevila naše rikša, opatřená zbrusu novou kapotáží z
kusu igelitu.
Do hotelu jsme dojeli zmáčení vodou, která protékala trhlinami igelitové
karosérie. Bylo už pozdní odpoledne a my jsme museli balit, protože jsme měli
jízdenky na noční autobus. Jeli jsme do dalšího, určitě zajímavého a
vzrušujícího, ale zatím ještě neznámého města.
1) Tak vypadal indonéská rikša - beťák, se kterou jsme jeli pro stříbro.
2) Vnitřek paláce připomíná kulisy z filmové orientální pohádky. Rozdíl
je v tom, že tady skutečně po staletí žili opravdoví princové a
princezny. Všechny fotografie jsou z kratonu.