| Tajemství
čárového kódu |
|
|
Rudolf Baudis |
Ročník 34 - číslo 34 |
Myšlenka se poprvé objevila roku 1948, kdy filadelfský vysokoškolák Bernard Silver náhodně zaslechl, jak se ředitel obchodního řetězce radí s děkanem školy o možnosti vyvinutí systému, který by na pokladnách supermarketů uměl číst cenu zboží. Silver běžel za přítelem Normanem Woodlandem a začali na věci pracovat. Nejdřív zkusili inkoust viditelný jen ve světle ultrafialové lampy. To se neosvědčilo, ale roku 1952 přece jen získali patent na "klasifikaci zboží prostřednictvím identifikačních vzorů".
Roku 1969 požádala americká asociace potravinářských firem o vypracování systému, který urychlí odbavení zákazníků u pokladen. Zkouška čárového kódu v Cincinnati ukázala nutnost standardního značení v celém průmyslu, které vzniklo o rok později. R..1973 vláda USA definovala symboly tzv. univerzálního výrobkového kódu (UPC), jenž se postupně rozšířil do celého světa. Zásluhu na tom má především americký Pentagon, který od roku 1981 nekoupil pro armádu nic bez čárového kódu. Dnes má v průmyslových zemích 90 % všech výrobků toto označení, včetně masa a vajec. Skládá se z dvanácti čísel. Ta jsou rozdělena na dvě části zabezpečovacími čárami, tzv. terminátory - delšími čárami na začátku, uprostřed a na konci.
Čárky na zboží urychlují odbavení u pokladen a umožňují obchodníkům okamžité řízení zásob. Pokud ale platíme kartami, poskytují i informaci obchodníkovi a bůhví komu dalšímu, o nás, o tom, co kupujeme, kdy a kde. Což prospívá hlavně prodejcům a výrobcům.
Jak čte pokladna čárové kódy
Čárový kód přečte světelné čidlo, které odešle údaje do počítače.
Ten zná jednotlivé aktuální ceny, spočítá účet a data odešle zpátky
do tiskárny pokladny, kde se vytiskne účtenka. Počítač také odečte
prodané zboží ze zásob. Každé z dvanácti číslic je vyjádřeno skupinou
čar a mezer v tzv. dvojkové soustavě. Laser dokáže přečíst tmavé čáry
v jakékoli barvě kromě červené, protože obvykle používá červené světlo.
Jednotlivá balení zboží nemusí být označena cenou a pokladní ji nemusí
naťukávat do pokladny. Výhody tohoto systému si každý může ověřit při
placení v supermarketu. Všechno zboží by jinak muselo být opatřeno
cenovkou, pokladní by ji nejdřív musela najít a naťukat. Navíc se občas
se splete, zruší původní údaj a ťuká znovu. Trvalo by to nejméně jednou
tak dlouho. Nejmodernější, tzv. rozmítací scanery, které už z velkých
samoobsluh znáte jako okénko v pokladním stole, dokáží kód přečíst i
na vzdálenost několika desítek centimetrů.
Čárový kód by mohl mít i každý z nás, třeba vytetovaný na předloktí. Mělo by to své výhody. Např. oběť nehody by mohla dostat ihned transfuzi krve bez kontrolních vyšetření a hned by se vědělo, zda je pacient diabetik či trpí nějakými rizikovými chorobami. Pochybovači se ovšem bojí, že by se o nás cizí lidé dozvěděli příliš mnoho, i to, co chceme utajit.
Radarové pokladny
Ale ani čárový není posledním výkřikem techniky. Nejmodernějším způsobem
označování zboží jsou tzv. radarové pokladny. Každý kus zboží je opatřen
elektronickým čipem. Zákazník naloží zboží do vozíku, projede snímacím
rámem u pokladny a ta vystaví účet, aniž by se cokoliv muselo z vozíku
vyndavat. Mikrovlny dokáží přečíst údaje o všem zboží ve vozíku během
zlomku sekundy. Hromadnému zavedení tohoto způsobu evidence zboží a jeho
placení brání zatím jen vysoká cena čipů. Jeden stojí dnes asi dvě eura,
takže se uplatní jen u dražšího zboží, např elektrospotřebičů či oděvů.
Až jejich cena poklesne na korunovou úroveň, což je při tempu vývoje
elektroniky otázka několika let, bude čip na každém výrobku a budeme
nakupovat ještě rychleji, než s dnešním čárovým kódem.