| Bůh
ukrytý v příbězích |
|
|
James A. Feehan |
Ročník 34 - číslo 34 |
Farář - oblíbený objekt kritiky
Práce pro Boha není možná moc dobře placená, ale důchodové zabezpečení
pak není z tohoto světa.
Anonym
* * *
Jednoho faráře podrobili kdysi zdrcující kritice za nedostatečnou aktivitu
jeho farnosti. Znovu a znovu mu předhazovali, že je farnost mrtvá. Pak jednou
v neděli v oznámeních zaskočeným farníkům s hlubokým politováním sdělil,
že farnost je mrtvá a že on za ni bude příští neděli sloužit kompletní
pohřební bohoslužbu.
Netřeba dodat, že během následujícího týdne za divokých spekulací o
tom, co se bude při onom pohřbu vlastně dít bylo z piv odfouknuto nemálo pěny
a nejeden šálek kávy pocinkával na svém podšálku. Příští neděli byl
našvihnutý kostel šokován pohledem na otevřenou rakev, která stála vpředu
u oltáře. Kněz měl dojemnou homilii, v níž se s farností navždy rozžehnal,
a pak, po závěrečném odevzdání a rozloučení, pozval přítomné, aby si
stoupli do fronty a šli říct nebožtíku své poslední sbohem. Samozřejmě,
že rakev byla prázdná, ale kněz na její dno, aniž by o tom kdo věděl, umístil
dlouhé zrcadlo.
A když se do ní lidé podívali, viděli, jak na ně zírá jejich vlastní
obličej!
Nejbohatší člověk v údolí
Chcete-li, aby si vás lidé všimli, nejlepší metodou je šok. Na nedoslýchavého
křičte a téměř slepému nakreslete ohromné a znepokojující obrazce.
Flannery O'Connor
Tenhle klasický příběh, který vypráví Harold Wildish, nám ukazuje, jak
pošetilé je vkládat všechnu svou důvěru do pozemských hodnot.
Na skotské Vysočině žil kdysi jeden bohatý statkář. Byl více než bohatě
obdařený světskými statky, a k jeho nezměrnému bohatství náležel také
okázalý statek, jehož okna hleděla do nádherného údolí. Ale ve své
podstatě byl jeho život prázdný. Chyběla mu víra v Boha a žil sám jako
majetek svého majetku.
V domku u vrat při vjezdu do statku žil John, jeho ovčák. John byl člověkem
prosté víry a hluboké náboženské oddanosti. Celá jeho rodina chodila
pravidelně do kostela, v jeho domě byl Pán skutečně přítomen, a když večer
svému zaměstnavateli otvírával bránu, statkář často vídal jeho rodinu
na kolenou ponořenou v modlitbě.
Jednou ráno se statkář rozhlížel po údolí zalitém vycházejícím
sluncem. Když viděl tu nádheru před sebou, říkal si: "To všechno je
moje." Tu zazvonil domovní zvonek. Sešel dolů a nalezl přede dveřmi
Johna. "Co se děje, Johne?" zeptal se. "Jsou koně v pořádku?"
John se tváři rozpačitě. "Ano, pane, " odpověděl. "Pane,
mohl bych vám říct pár slov?" Statkář ho pozval dál, na plyšový
koberec, který jako by symbolizoval obrovský rozdíl mezi jejich životními
styly.
"Pane," řekl John váhavě, "v noci se mi zdál sen, a v něm mi
Bůh prozradil, že nejbohatší člověk z údolí dnes o půlnoci zemře. Měl
jsem pocit, že vám to musím říct. Doufám, pane, že vám to nevadí."
"No tak, no tak, " řekl pán. "Já na sny nevěřím. Vrať se
ke své práci a zapomeň na něj."
John nevypadal, že by byl přesvědčený. "Ten sen byl velice živý,
pane, a šlo v něm o to, že nejbohatší člověk v údolí dnes o půlnoci
zemře. Prostě jsem vám to musel přijít říct, pane, měl jsem pocit, že
byste to měl vědět."
Stakář poslal Johna pryč, ale jeho slova, že nejbohatší člověk v údolí
o půlnoci zemře, mu stále ležela v hlavě, a to tak, že v jedenáct hodin
dopoledne sedl do auta a jel k místnímu lékaři na kompletní prohlídku.
Doktor ho proklepal ze všech stran, prohlásil ho za zdravého jako rybička a
řekl, že mu dává dalších dvacet let. Statkáři se ulevilo, ale červíček
pochybnosti v něm přece jen hlodal, a tak pozval doktora na týž den na večeři
a k posezení nad skleničkou. Společně vychutnali přepychovou večeři a krátce
po půl dvanácté se začal doktor zvedat, že už půjde, ale statkář ho přesvědčil,
aby si přece jen dal ještě skleničku.
Konečně minula půlnoc a statkář byl stále mezi živými. Doprovodil
doktora ke dveřím a vracel se po schodech nahoru s mumláním: "Ten hlupák
John... takhle mi zkazit celý den... on a ty jeho pitomé sny!"
Ještě ani nebyl v posteli, když zadrnčel zvonek. Bylo půl hodiny po půlnoci.
Když sešel dolů, našel u dveří uplakanou dívenku, ve které okamžitě
poznal Johnovu dospívající dceru.
"Pane," řekla mu v slzách, "maminka mě poslala, abych vám řekla,
že tatínek o půlnoci zemřel."
Statkář ztuhl. Během jediného okamžiku pochopil, kdo byl tím nejbohatším
člověkem v údolí.
Modlitba - průlom k Bohu
Jen zřídka slyšíme kněze mluvit o modlitbě.
Kardinál Basil Hume, Searching for God
Další příběh stojí na jedné z nejkratších modliteb, jaké kdy byly řečeny
- na pouhých třech slovech: "Ježíši, tady Jim."
Jednoho kněze zaujaly časté návštěvy ošuměle oděného neznámého muže
v jeho kostele. To, co budilo jeho podezření, byl způsob, jak tyto návštěvy
probíhaly. Muž vešel, postál pár vteřin vzadu v kostele a zmizel. Kněz se
bál o obsah kostelních pokladniček, a tak požádal kostelníka, aby na něho
dohlédl.
Jednoho dne kostelník muže oslovil a zeptal se ho, co tam dělá. "Jen
tak si povídám s Bohem," zněla odpověď.
"Jak to?" řekl mu na to kostelník. "Sotva vejdete, hned jste
zase venku. Tomu říkáte modlitba?"
Cizinec se hájil: "Jen tak sem za ním zaskočím a řeknu mu:
'Ježíši, tady Jim.'"
Po nějaké době navštívil kněz jedno z oddělení nemocnice a vrchní
sestra mu řekla, že mají nového pacienta, který má na ostatní nemocné
neuvěřitelný vliv. Nikdo nevěděl, odkud je, nikdo ho v životě ani neviděl,
ale bylo na něm něco zvláštního. Na oddělení zcela vymizely sprosté řeči
i vtípky, všichni se s neobvyklým zápalem modlili Anděl Páně a růženec
- prostě, ten člověk se zdál kolem sebe vyzařovat
samé dobro.
Když kněz přistoupil k jeho lůžku, okamžitě ho identifikoval jako onoho návštěvníka
svého kostela, kterému tak těžce ukřivdil. V náhlé touze poučit se od něho
se ho začal ptát na jeho modlitební život, na jeho radostnou vážnost a na
to, jak získal takový vliv na druhé pacienty.
"To moje návštěva, otče," přišla odpověď. Když se mu kněz s
vědomím, že pacient žádné návštěvy nemá, chystal skočit do řeči,
rychle pokračoval: "Ano, otče, každý den ke mně přijde a postojí u
nohou mé postele. Koukne se na mě a řekne mi: 'Jime, tady Ježíš!'"