|
Pro
"doktora z hor" jsou zvířata všude stejná, jen lidé pokaždé
jiní |
|
|
Miloslav Havelka |
Ročník 34 - číslo 33 |
Foto: autor
Život vesnického veterináře voní romantikou postavy Pankráce z populárního seriálu Doktor z hor. Na rozdíl od idylických příběhů z alpských strání na zalesněné vršky Drahanské vrchoviny, jejíž část je rajónem MVDr. Jiřího Havlíčka, také občas prší. Denní program veterináře se však počasím nijak neřídí. Za pacienty se prostě musí za každého počasí. Kromě toho každé odpoledne všedního dne na dvě hodinky a na chvíli také v sobotu dopoledne si mladý zvěrolékař odskočí do své ambulance v Konici. Nakonec, když zavře ordinace, vyráží na dohodnuté návštěvy v okolí.
Doktor z hospody
Rozhodnutí stát se veterinářem bylo více méně dílem náhody: "Můj
otec byl zootechnik a jako každý kluk jsem samozřejmě chtěl dělat to, co táta.
Ale že bych vyloženě trval na rozhodnutí stát se zvěrolékařem, to zase
ne. Po škole jsme šel na zemědělku do Kroměříže a pak na vysokou,"
popisuje svoji cestu mezi zvířecí pacienty Jiří Havlíček. Zároveň však
dodává: "Kdybych nebyl veterinářem, možná bych se stal hospodským. Můj
stařeček měl u nás na Hačkách hospodu. Pak přišli komunisté, hospodu
vzala Jednota, ale moje maminka tam dál dělala vedoucí. Jako kluk jsem často
chodil pomáhat. Když řeknu, že jsem vyrostl v hospodě, tak je to úplná
pravda. V té hospodě jsme totiž i bydleli".
Trnité putování
Školu skončil v roce 1994 a coby čerstvě promovaný medicinae vetrinariae
doctor (MVDr) se vydal na Šumavu, kde u jednoho starého praktika začal získávat
svoje první zkušenosti. Sám přiznává, že si chtěl především ověřit,
jestli ho taková práce vůbec bude bavit a jestli na ni má. "Pak přišel
rok vojny v Prostějově. Tam jsem sloužil jako psovod, ale byly to pro mě
zase nové zkušenosti, protože do té doby jsem přicházel do styku především
s koňmi. Takže i tímto způsobem mi byla vojna užitečná a - navíc jsem si
skočil s padákem! Takže si vůbec nestěžuji," pokračuje J. Havlíček.
Po návratu z vojny chtěl zůstat doma, ale zase to dopadlo jinak. Ve svém
okolí uplatnění nenašel a tak se zase vydal do světa. Tentokrát namířil
na sever, do Českého Těšína. Po dvou letech kočování kolem polských a
slovenských hranic se vrátil už nadobro domů a udělal se takříkajíc pro
sebe. "Nejdříve jsem si zařídil ambulanci v Konici. Postupně přibývali
pacienti z okolních vesnic, dnes mám klientelu po celém okolí. A kdybych měl
svoje dosavadní působiště nějak srovnat? Zvířata jsou všude stejná,
jenom lidé jsou pokaždé jiní."
Vzhůru za dobrodružstvím
Sešli jsme se v půl osmé před ordinací. Celý předchozí den propršel a
zakaboněná obloha ani teď neslibuje příliš prosluněné zážitky. Usedáme
do služebního Formana a vyjíždíme. Služebního v tom smyslu, že jeho útroby
jsou naplněny vším, co by mohlo být cestou k něčemu užitečné.
"Jestli to všechno potřebuji? Mám tady vlastně jenom důležité věci,
i když je nepoužiji třeba dnes. Těžko bych ale zdůvodňoval, když by mě
teď někdo zavolal k naléhavému porodu, že u sebe nemám třeba porodní
šňůrky," říká zvěrolékař.
Mezi tím už míjíme bránu ke stájím, kde čekají první pacienti. Prokličkujeme
až k vratům a doktor ze zadního sedadla vytahuje krabici s mobilním
ultrazvukem. Jde zjišťovat březost zdejších klisen. "Takové věci se
musí udělat jako první z jednoho důvodu. Pokud by byla potřeba nová
inseminační dávka, tak se musí objednat do osmi hodin ráno. Jinak ji zavčas
nedostanete. Další den už může být pozdě."
Po krátké zastávce v dalších stájích slyším jakoby řečnickou otázku:
"Pršelo hodně?" Po konstatování, že vydatně propršela celá
noc, říká: "Že bychom to vzali do Březska bezvadnou zkratkou!?"
Zdá se, že je rozhodnuto: rozbahněnou cestou, v níž bylo zhola nemožné se
vyhnout obrovským loužím, si Forman razil cestu k sousední vesnici, do níž
by to po silnici představovalo vzdálenost zhruba 7 kilometrů. Zatočili jsme
u Božích muk a v dálce se už objevily střechy prvních domků.
Kůň má dobrou paměť
"Tady máme samoobsluhu," poznamenává doktor při vystupování z
auta a míří k pootevřenému dřevěnému přístřešku, z něhož vykukuje
hlava koně. Pacient je schovaný uvnitř. "Majitel je pryč, tak si musíme
poradit sami. Kůň je po operaci nohy a musí dostávat injekce
antibiotik," vysvětluje zvěrolékař. Neklidný hřebec reaguje na naši
přítomnost vyhazováním zadních kopyt a zdá se, že o léčení příliš
nestojí. "Dnes bych si bez vás asi neporadil," říká uznale Jiří
Havlíček z krůpějemi potu na čele ve chvíli, kdy přebíral ohlávku, za
kterou se mi podařilo koně chytit. "Minule na něho stačilo jenom zakřičet.
Ale on je trochu divoký od přírody a taky není hloupý. Pamatuje si poslední
injekci, proto začal řádit."
Další nemocní - tři pacientky s hordou selátek ve zdejším vepříně -
jsou o poznání klidnější. Jedeme dál. "Teď se zastavíme v ordinaci.
Musím se převléknout, půjdeme ke kravám." Kamkoli doktor Havlíček
zavítá, všude je vítán. "Nevím, kolik kilometrů najedu denně, ale
za měsíc je to tak kolem pěti tisíc. Kam jezdím, tam se znám asi se všemi.
Možná sem tam by se našel nějaký ten chalupář… Řeč přišla i na to,
jestli mají lidé doma hodně zvířat. "Psů a koček je pořád dost. Na
zítřek mám v jedné dědině domluvené očkování králíků. Hospodářských
zvířat ale ubývá. Staří stárnou a mladí o to nemají zájem."
Ze zákulisí
I když jsme se s doktorem Havlíčkem poprvé setkali právě v jeho ordinaci,
povídání ze zákulisí přichází až nakonec. Ordinaci má třetím rokem,
ale tráví v ní minimum času, mnohem víc se pohybuje v terénu. V malé
ordinaci, které vévodí operační "stolek", najdete vše, co do správné
ordinace patří, včetně teploměru. "Tady dělám jenom základní ošetření
a akutní případy. Dají se tu zvládnout i jednodušší odborné výkony,
ale ty složitější věci už vyžadují spolupráci s jinými veterináři,"
podotýká dr. Havlíček. V jeho ordinaci se objevují především psi a kočky,
ovšem stává se, že jako pacient se zde ocitne též potkan, papoušek či
leguán.
"U těchto specifických případů něco sice jde udělat, ale často
konzultuji se specialisty" přiznává zvěrolékař. A neláká ho spíš
práce v bílém plášti někde na veterinární klinice? "Abych pravdu řekl,
v terénu je práce taková pestřejší. Tady jsem víc v kontaktu s lidmi,
mezi kterými jsou samorosti, které jinde nepotkáte. Asi bych neměnil."