| Pavel
Smetáček improvizuje v životě i na pódiu |
|
|
Venda Šebrlová |
Ročník 34 - číslo 33 |
Foto: Miroslav Martinovský, archiv P. Smetáčka
S Pavlem Smetáčkem jsem se viděla poprvé tváří v tvář na tzv. muzikantském plese, který tradičně zakončoval sezónu. Zatímco ve Smetanově síni hráli symfonikové Strausse a Offenbacha, v salóncích Obecního domu bylo slyšet kapelu jazzovou, beatovou, dechovku i cimbálovku. Tu noc jsem (doslova) protancovala boty a v půl čtvrté ráno jsme se s Pavlem Smetáčkem setkali ve Sladkovského sále. Byl bez saka (!!) a hrál, jakoby se narodil v New Orleansu.
Na to se nepamatuji, ale… opravdu jsem neměl sako?!
Byly to krásné plesy a dodnes se mi hraje dobře i bez přípravy. Ostatně i
v životě jsem hodně improvizoval. Minulý týden jsem hrál na autogramiádě
(úmyslně neříkám křtu) knihy Eduarda Martina a když jsem šel od Sovových
mlýnů Kampou ke Karlovu mostu a pod mostem jsem se náhodou potkal s tam hrajícími
kamarády. Řekli: "Jsi vyzbrojen, zahraj si s námi!" O tom je jazz.
X Ale každá hudba "je taková"…
Už v patnácti jsem věděl, že si zvolím hudbu, ale nejen tu otcovu. Americký
jazz jsme s bratrem Ivanem poprvé slyšeli z tátových desek - byly to nahrávky
Bennyho Cartera. A také hudbu Jaroslava Ježka, Karla Vlacha a pražské nahrávky
australského souboru Graeme Bell´s Dixieland Jazz Band z roku 1947-48.
Poznamenala nás i hra Divotvorný hrnec s Vlachovým orchestrem a Janem
Werichem v roli Čochtana.
X Zpěváci pop-music vaší generace začínali v kavárně
Vltava - a kde jazzoví muzikanti?
Já jsem hrál poprvé v roce 1956 v kavárně Mánes jako improvizující
klarinetista. Až na podzim 1959 jsme založili spolu s osmi dalšími muzikanty
soubor tradičního jazzu.
X Ten, kterému se říkalo "ten s nejdelším jménem"?
Ano. Protože veřejná vystoupení tenkrát podléhala kvalifikační
registraci, přijali jsme nabídku Gramofonových závodů a byli jsme pojmenováni
"Studijní skupina tradičního jazzu při Kruhu jazzové a moderní a taneční
hudby Závodního výboru ROH n. p. Gramofonové závody".
X Jak vaši muziku přijímal tatínek - symfonik tělem i duší?
Když se na nárožích začaly objevovat plakáty s našimi jmény a dál už
to nešlo tajit, pozvala sestra Helena tatínka jednou po koncertě do vinárny
U Kupců, kde jsme hráli. Divil se, protože z koncertů chodil rovnou domů a
proč že zrovna do Štěpánské? Zpočátku byl zděšený, ale pak uznal, že
hrajeme s chutí a dost dobře.
X Byl jste taky zděšen, když váš syn začal hrát rock?
Čtyři generace Smetáčků a každý vyznává jinou hudbu?
My už skoro neuvažujeme o obsahu slova generace. Připadá nám jednoznačný.
Jenže: generace pojímané jako vrstevnické nebo naopak fyzicky skoro nepodmíněné
a všelijak propojené zájmy? Já jsem vyrůstal (nejen) s generací Beatles a
Woodstocku, jsem (nejen) jazzovým tradicionalistou 50. let, duchovně se hlásím
(nejen) k prokoncilním katolíkům 60. let, mou současnou rodinou je (nejen)
občanská společnost proevropských kosmopolitních vlastenců…
X Vraťme se ke generacím v hudbě…
Ve vztahu k hudbě (ale nejen v ní!) rámce svých vlastních generací překračujeme,
uvolňujeme nebo mísíme. Bachovi synové se víc lišili od sebe navzájem než
od svého otce. Stravinskij psal hudbu nejméně ve třech hudebně generačních
stylech. V jazzu je to naprosto přirozené - Gillespie zůstal až do smrti věrný
své hudební generaci, jeho vrstevník Davis se stal jeho generačním
oponentem.
X A co vy a syn Štěpán?
Štěpána oslnila rocková hudba, když mu bylo asi čtrnáct let. To už je dávno,
co se odstěhoval a začal žít vlastní život. Dnes s námi hrává (tedy s
Traditional Jazz Studiem Reduta) - a na druhé straně: ve svém žánru získal
ceny Bubeník roku 1993 a Bubeník roku 1994.
X Vy jste taky vystupoval na jednom pódiu se svým tatínkem…
Protože nás Václav Žilka pozval do televizního pořadu, kde se setkávaly různé
generace stejných rodin. Asi po deseti nebo patnácti letech jsem otce požádal,
aby jednu svoji skladbu rozšířil o náš soubor a tak jsme asi osmkrát hráli
"Regtime Echo" pod jeho taktovkou: symfonici a Traditional Jazz
Studio.
X Hrál jste po celém světě a vystupoval s takovými
legendami amerického jazzu jako byl saxofonista Benny Waters, zpěvačka Beryl
Brydenová nebo žánrově všestranný klarinetista a saxofonista sicilského původu
Tony Scott (ten byl s Prahou spojen vřelou láskou spisovatelky Evy Štolbové).
Jste však také politikem a diplomatem…
To až od roku 1990, kdy jsem se stal členem Zastupitelstva a Rady Prahy 7 za
KDU-ČSL. V letech 1994-98 jsem pracoval v Římě v diplomatické funkci rady
velvyslanectví ČR, jeden čas jsem tam byl zároveň s velvyslancem Martinem
Stropnickým. Po návratu jsem se vrátil k muzice a dalším aktivitám.
X To znamená k činnostem občanským, politickým a dobročinným?
Jsem například místopředsedou správní rady Nadačního fondu Vincentinum,
který byl v roce 1992 obnoven a podporuje pečovatelské a zdravotnické služby.
Je to už historický spolek, který vznikl v roce 1879 a sloužil chudým, opuštěným
a nevyléčitelně nemocným. Také jsem Společnosti přátel Itálie a několika
hudebních organizací.
X Váš život jsou však nejen noty, ale i písmena…
Je pravda, že jsem složil asi třicet skladeb - a hrál zhruba na pěti tisíci
vystoupeních, ale píšu také hudební recenze, reportáže, scénáře do
rozhlasu i televize a články s veřejnoprávní a diplomatickou tématikou. Všechno
dělám rád a doufám, že se časem vrátím i k diplomacii.
X Proč jste dostal Medaili Alberta Einsteina?
Za to, že jsme v roce 1987 hráli s Traditional Jazz Studiem v rámci silně
antitotalitního Kongresu za lidská práva v maltské Valettě. Riskovali jsme
a z koncertů na Sicílii jsme si bez výjezdní doložky rozšířené na Maltu
(což byl protistátní čin!) odskočili zahrát na kongres. Tu medaili jsem
pak dostal za prokázanou odvahu a snad i umělecký přínos. V roce 1994 jsem
ve Valettě už jako diplomat vedl jednání s tehdejším ministrem vlády (a
dnes prezidentem republiky) Guidem de Markem a na tuto situaci jsme oba vzpomínali.
X Vaším krédem je Credo in unum Deum. Proč?
Teď mi nezbývá, než zjednodušovat a proto neručím za výstižnost. Uvěřil
jsem v závaznost apelu židovského Desatera i křesťanského Vyznání víry
a rád bych těmto závazkům dostál. Nebo alespoň postupoval směrem k jejich
naplnění. Snad tak, abych v Bohu poznával tvůrce, naslouchal učiteli a
"tu i onde" (na tomto i onom světě) následoval milosrdného
hostitele. Abych mu sloužil chválou, vděkem, prosbou a opět službou: těm,
kteří mě obklopují. Věřím, že podobné jevy jsou v různé míře a v různém
výběru blízké všem spiritualitám.
SMETÁČKOVÉ
Přísloví o jablku, které nepadá daleko od stromu, je třeba v případě
rodiny Smetáčkových převést do čísla množného. Tedy, že jablka nepadají…
Vládní rada Rudolf Smetáček byl koncem 19. století synem hospodářského
správce ve Smečně. Dodnes se však na slánském gymnáziu, kde maturoval,
hraje při slavnostech jeho Polka slánských studentů - totiž nadšeným
muzikantem a výborně hrál na několik nástrojů. V roce 1906 se mu narodil
syn Václav, který v šesti letech začal "chodit do houslí", později
hrál na violu a stal se členem vojenské hudby. Osudným se mu stala chvíle,
kdy kritizoval způsob dirigování vlastního otce. Ten mu předal taktovku s
nekompromisním požadavkem, aby to tedy dělal líp. Václav vystudoval dirigování,
skladbu, estetiku i hudební vědu a dva roky hrál pod taktovkou Václava
Talicha. Pak se na třicet let stal šéfem našeho vynikajícího orchestru FOK
a jeho jméno znal v oboru vážné hudby každý muzikant na světě. Ze dvou
manželství měl Václav čtyři děti. Ivana, Pavla, Helenu a Václavu. Ivan
hrával na tubu a saxofony, Pavel je klarinetistou a má syna Štěpána. Ten
padl od rodinného stromu nejdál - vystudoval sice konzervatoř, ale to už
zjistil, že neexistuje jen symfonická hudba a jazz, ale také tvrdý rock.
Popisky k foto:
1) Jazzový koncert v Ledeburské zahradě
2) V pražské Redutě dostal Pavel Smetáček cenu za platinovou desku s nahrávkami
se zpěvačkou Evou Olmerovou.
3) Úsměvy z posledních sil zachycuje fotografie z autobusu při únavných přejezdech
na Sicílii v roce 1991.
4) V posledních třiceti letech chodí Pavel Smetáček do kostela sv. Antonína
na Strossmayerově náměstí. Jako dospělý se spřátelil s tamním farářem
Václavem Malým a po mši chodili od Antonína na pivo k Antoníčkovi. Snímek
je z roku 1995.
5) Štěpán Smetáček jako rockový hudebník (Potomci slavných, str. 113
vpravo nahoře)
6) Václav a Pavel Smetáčkovi při společném vystoupení pro Československou
televizi.