| Čamrdáři
z Žirovnice |
|
|
Rudolf Baudis |
Ročník 34 - číslo 33 |
Knoflíky patří k drobnostem, jejichž důležitost
si uvědomíme, až když je ztratíme. Potkáte-li kominíka a marně hledáte
na svém oděvu knoflík, je to smůla. Nemluvě o tom, když se utrhne ten nejdůležitější
knoflík na kalhotách nebo na sukni. Zato doma jich má každá hospodyně v
plechovce nebo ve sklenici pořádnou zásobu, jen se v případě potřeby nedaří
najít ten pravý.
K čemu takový konflík je, není potřeba nikomu vysvětlovat, zato jak se vyrábí
sotva kdo ví.
Naše století je už třetím, co se knoflíky dělají v jihočeském městečku Žirovnici, ale zachovejme časovou posloupnost a než se podíváme do tamější knoflíkárny, podnikněme menší výpravu do historie knoflíku. Antické sochy na athénské Akropoli ukazují, jak knoflík vznikl. Na oděvu mají provrtané kamínky nebo kousky dřeva, nezapínalo se ovšem dírkami, ale smyčkami. Když se oděv stával složitějším, nestačilo ho převázat, takže vznikl další spojovací prvek. Původně to byla fibula, spona na rameni. Kronika Česká z roku 1367 uvádí, že "v Čechách se objevila nová móda. Na šatech je našito až 300 i více knoflíků.." Francouzský král František I. nechal svůj slavnostní plášť vyzdobit dokonce 13 600 maličkých knoflíků. Teprve v polovině minulého století byl tento rekord překonán knoflíkáři z německého města Bernau. Na jejich reklamních šatech se dalo napočítat 18 500 knoflíků různé velikosti.
Knoflíky šlechtických dvorů
Nejstarší knoflíky měly tvar kuličky s ouškem a vyráběli je umělci
z mědi, stříbra i ze zlata. Dnešní tvar dostaly, když se tyto knoflíky půlily
a říkalo se jim číšky. Bohatí zůstávali u kulového tvaru a často jim
za knoflíky sloužily pravé perly, zatímco chudým musely stačit knoflíky
olověné. Za Kateřiny II. se v Rusku rozšířila móda knoflíků skleněných
a založením továrny na jejich výrobu byl pověřen akademik Lomonosov.
S nákupem španělských drahých knoflíků počítal i rozpočet Rudolfa II.
Čínský císař si oblékal tři pláště najednou a každý z nich zapínal
zlatými knoflíky, francouzský král Jindřich III. si zase nechal vyrobit
soupravu stříbrných knoflíků ve tvaru vyceněné lebky. Nejnovější
francouzské knoflíky při sepnutí zahrají melodii, ovšem jen pokud je
zapnete v patřičném pořadí, Američané zase vymysleli magnetické knoflíky,
které si samy najdou správné místo.
Rohovina, kosti, dřevo a knoflíkářská muzea
Zatím byla řeč o knoflících majících původ v
nerostné říši. Knoflíkáři nepohrdli ovšem ani surovinou rostlinnou a živočišnou.
Rohovinové knoflíky pocházejí z rohů různých zvířat, kůže tlustokožců,
želvoviny, knoflíky kostěnné jsou z parohů, hovězích kostí a často i ze
slonoviny vynikající tvrdostí a leskem. A také jsou knoflíky dřevěné, z
obyčejného domácího dřeva i z dovážených palmových pecek a kokosových
skořápek, potahované často vlnou, hedvábím nebo bavlnou.
V polském turistickém průvodci se tvrdí, že v městečku Inowrorclaw je
jediné knoflíkářské muzeum na světě. Měli by si to opravit, protože v
jihočeské Žirovnici se s knoflíky setkáte doslova na každém kroku. Nejen
v perleťářském muzeu na zámku a v továrně na knoflíky nesoucí dnes název
Knoflíkářský průmysl Žirovnice, ale i v podloží cest a trativodů, jak místní
písnička praví
Ta Žirovnice, známá v celém světě,
ta je stavěná ze samé perletě...
Hospodářské krize a světové války měly na knoflíkářský průmysl zvlášť
neblahý vliv, protože se nejen snížil odbyt jako u ostatních odvětví, ale
uzavřel se i dovoz suroviny. Tehdy knoflíkáři rozkopávali silnice a zavážky,
aby odtud těžili a znovu zpracovávali perleťový odpad.
Umělé náhražky: knoflíky dneška
Nejčastějšími a nejlevnějšími na dnešních šatech
jsou knoflíky z umělých hmot. Ty nejobyčejnější jsou lisované, ale
jejich láce je na nich k poznání. Proto se v Žirovnici upřednostňuje
klasická výroba knoflíků třískovým obráběním, i když původní perleťová
surovina se používá už výjimečně. Kupodivu jsou umělé náhražky přírodních
surovin mnohem starší nežli bychom si mysleli. Už r. 1852 se Američanovi
Goodyearovi podařilo vyrobit rostlinnou rohovinu (ebonit) a o dvanáct let později
jeho krajané bratři Hyattové vymysleli celuloid.
Žirovničtí čamrdáři mají peněz dost,
mistr chodí roztrhaný, tovaryš je bos.
Tovaryš si koupil boty, pětku za ně dal,
postavil je vedle ponku, mistr mu je vzal...
Cechy a sdružení
Teprve v 19. století knoflíkáři začali zakládat své
vlastní cechy a sdružení. Předtím knoflíky dělali prýmkáři nebo pasíři.
Ve druhé polovině 19. století byl u nás založen knoflíkářský průmysl
zabývající se zpracováním perleti, který díky zručnosti našich mistrů
brzy dosáhl světového věhlasu a české knoflíky se pod značkou Austrian
Pearl Buttons vyvážely do celého světa.
Počátkem dvacátého století, kdy knoflíkáři v Žirovnici a okolí
zaznamenali největší rozvoj, se sem dováželo ročně 140 tun lastur z
Tichomoří, Austrálie, Afriky i z amerického kontinetnu. Jeden soustruh
zpracoval týdně asi 7,5 kg suroviny, takže jen v samotné Žirovnici bylo plně
zaměstnáno přes 300 soustruhů a skoro stejně tolik i v okolních vsích. Čistý
výdělek pro muže byl ovšem jen 8 korun týdně.
V 19. století bylo okolí Žirovnice typickou chudou
podhorskou oblastí, kde se jakžtakž dařilo pouze soukenickému průmyslu
zpracovávajícím vlnu místních ovcí. Pozoruhodnou změnu k lepšímu způsobil
jeden člověk, stejně chudý jako ostatní. 26. května 1863 se do Žirovnice
přiženil čtyřiadvacetiletý Josef Žampach. Z Vídně, kde se vyučil, si přivezl
soustruh a knoflíkářské nářadí. Zpočátku chodil pěšky se svými výrobky
do Vídně a zpátky si přinášel v pytli perleť.
Sbohem městečko mé, musím tě opustit,
pro ten chleba svůj v cizinu dálnou jít...
Za krize v letech 1891-92 emigroval Žampach spolu s asi 400
dalšími Žirovničany (to byla asi třetina obyvatel) do Ameriky, kde také
zemřel. Knoflíkářství ovšem v Žirovnici zůstalo.
Čamrdáři kdysi a nyní
Od zavedení výroby knoflíků v Žirovnici uplynulo skoro 140 let. Po roce
1989 prošly vlastnické vztahy podniku KPŽ četnými změnami, dnes je
akciovou společností v českém vlastnictví. Původní perleťářské stroje
jsou k vidění v muzeu na zámku, od časů pana Žampacha se zachovalo i knoflíkářské
názvosloví. Dělníkovi, který perleť zpracovával, se říkalo čamrdář,
knoflíkům čamrdy. Šlapacímu a později i elektrickému soustruhu se říkalo
ponk. Čamrdář nejdřív z lastury dutým vrtákem půroval (vyvrtával) kolečko
(rondel). To pak rozsekával, šrupoval (obrušoval), trádoval, dírkoval a
gravíroval (zdobil). Knoflík se pak ještě šlejfoval (hladil) a pulíroval
(leštil) v dřevěném soudku. K tomu krom čamrdářského ponku potřeboval i
speciální nářadí, které si sám vyráběl, jako špaltmesr (sekáč),
turchšlág (průbojník), šlus (pouzdro), auzrštál (nůž upravený z pilníku)
či hulštál. Půra je vrtáček a fírka či holcna je přípravek k vrtání
dírek. Půrmašina je část ponku (koník), pohybující se do záběru díky
šroubu zhotovenému kovářským způsobem - navinutím železné tyče na
kulatinu. Rondely se upínaly do dřevěného sklíčidla stahovaného rohovinovým
kroužkem. Lasturu při odvrtávání dělník držel v ruce, zbytkům se říkalo
obchol. Po velkých knoflících se z něj ještě znovu odvrtávaly malé knoflíčky.
Jestli z tohoto popisu nejste příliš moudří, nic si z
toho nedělejte. Knoflíkář se za starých časů učil pět let, za minulého
režimu tři roky. I když se malé série knoflíků z kosti, dřeva, rohoviny
a dokonce i pravé perleti dělají v Žirovnici i dnes takřka klasickým způsobem,
při hromadné výrobě knoflíků přijdou ke slovu i automaty. Základní
surovinou jsou u dřevěných knoflíků rondely z hračkárny ve Stráži nad
Nežárkou, ostatní si dělají sami. Mají nejprve buď podobu tyčí nebo pásů,
z nichž se rondely vysekávají.
"Z denní produkce půl milionu knoflíků se nám přes
levnou asijskou konkurenci a současnou drahou korunu daří uplatnit polovinu
na zahraničních trzích. Je to díky kvalitě," pochlubil se nám obchodní
manažer KPŽ pan Mirek Misař, který je přes své mládí zkušeným knoflíkářem
a během své dvacetileté praxe prošel všemi provozy. "Zaměstnáváme
kolem 150 lidí a naše technologie vychází převážně ze zpracování
polyesteru. V tekuté podobě se z automobilové cisterny ukládá v podzemních
nádržích. Odtud se přečerpává do provozních zásobníků, kde se mísí
s tužidlem. Na lince odstředivých licích bubnů vzniknou pásy požadované
barvy, včetně umělé perletě. Z těch se na lisech vyrazí za polotuhého
stavu rondelové kotoučky. Během dvou dnů materiál chemickou reakcí ztuhne,
takže se může třískově obrábět. Na automatech nebo strojích s obsluhou,
podle velikosti série. V lešticích bubnech dostanou knoflíky konečnou
podobu díky omílání pemzovým práškem a keramickými či přírodními kamínky.
Dovedeme vyhovět i individuálním zakázkám a dodat knoflíky různých tvarů
a s firemními nápisy vypalovanými laserem."