|
Misie
v Růžové dolině není jen procházka růžovou zahradou |
|
|
Bedřiška Kotmelová |
Ročník 34 - číslo 32 |
Misionář, to zní tak trochu tajemně. Jak se jím člověk
stane?
Učil jsem se ve Vítkovicích, učení se mi dařilo a na konci studia v
roce 1969 jsem byl poslán do Bulharska, za odměnu.Tak jsem se s tou zemí seznámil
a ani jsem netušil, že tam někdy skončím.
Později po studiích někteří moji spolužáci odešli na misie, například
do Koreje. To třeba přišel kamarád na naše společenství. Přišel, pobyl,
pozdravil se s námi a já se až později dozvěděl, že se vlastně přišel
rozloučit. Odjel na misie. Tenkrát za komunismu se to muselo tajit. Ani to
nebylo na rok, na dva, to bylo navždy. Jak člověk překročil hranice, už
nemohl zpět. Já to tenkrát nemohl pochopit. Jak tohle někdo může udělat,
jak to dokáže? Kde bere odvahu odejít s vědomím, že se nemůže vrátit?
Po roce 1989 dostal náš salesiánský provinciál Bulharsko jako patronátní
zem. Přišel a zeptal se, kdo by tam chtěl. Přihlásil jsem se.
Co bylo nejtěžší?
Asi vědomí, že tam zůstanu. Doma má člověk přece jenom nějaké to zázemí,
a to na misii najednou není. Pak se k tomu přidá ponorkový efekt, zvládnout
ho také není jednoduché. Domluva s lidmi nebyla snadná, ale vždycky jsme se
domluvili a ono to vzalo nějaký směr. Člověk k tomu musí mít smysl pro
humor, ten vnese dobrého ducha. Přece neutečeme, když už jsme přišli. Nešli
jsme za zábavou.
Kde v Bulharsku působíte?
Jsme usídlení v Kazanlaku, přímo uprostřed Růžové doliny, to je
taková světoznámá část Bulharska. Bývalé hospodářské město a hnízdo
komunismu. Posledního kněze, který tam přišel asi před 50 lety, tam ubili
k smrti. Kostel, co začal stavět, přestavěli na školku a když ji museli
opustit, tak ji podpálili. Zůstala tam spoušť. Tam jsme začali.
Jak přijali
vás?
Musíte si uvědomit, že Bulharsko je ze sedmdesáti procent pravoslavná
zem, muslimů je asi deset procent a my - to jsou tak dvě tři procenta. Moc
vstřícní k nám nebyli.
Kolik vás v misii v současné chvíli působí?
Čtyři. Za týden budou v Brně Žabovřeskách vysvěceni dva další
spolubratři, kteří by nám měli pomoci.
Prý jste v řecko - katolické církvi?
V Bulharsku jsou dvě katolické diecéze a jedna řecko - katolická. Řecko
ale nemají Bulhaři rádi, tak se tam používá název východní katolická církev.
A ten východní katolický biskup nás přijal nejlépe. Ani jsme se nenadáli
a ocitli jsme se ve východní církvi. Přijali jsme východní obřad, který
je velice podobný pravoslavnému. Mají stejné svátky, slaví se ve stejnou
dobu, mše má pravoslavný ráz. Východní obřad jsme se učili za pochodu,
ale zvykli jsme si.
Dohromady nemají ve východní církvi ani dvacet kněží. Ta práce není
jako u nás. Kostely chátrají. Komunismus byl v Bulharsku daleko brutálnější
než u nás, tady mají všichni kněží odsezena léta v kriminále.
Zapůsobila na Bulhary osobní návštěva papeže?
My jsme měli před jeho návštěvou docela starost. Vztah Bulharů k papeži
byl totiž dost chladný. Ale jak tam Svatý Otec přivezl ostatky jejich světce
- sv. Damase, tím si je úplně získal. Pak také prohlášením, že nikdy
nevěřil, že Bulhaři mají prsty v atentátu na něj.
Otec moc mluvit nemohl, ale přesto k němu měsíc před návštěvou docházel
bulharský kněz a učil ho bulharštinu, aby je mohl pozdravit jejich řečí.
Nakonec při samotné návštěvě s mladými i zpíval.
Když se mluví o misiích, tak v lidech převládají
trochu exotické pocity…
Já se necítím jako exotický misionář. Jak už jsem řekl, ta země se nachází
ve velice složité situaci. Naše kongregace se zabývá pomocí opuštěné a
zanedbané mládeži a velice záleží na mladých, kam Bulharsko půjde. Když
se podaří vychovat mladou generaci, tak to pomůže. Ne politici a injekce ze
západu. Lidé se potřebují naučit svědomitě pracovat a dobrému vztahu k
zemi.
Svatý Otec si údajně přál, aby tam salesiáni začali pracovat, aby
ozdravili zemi. Když se budou učit mladí, postupně se ozdraví i vztahy v
rodinách. To je taková naše hlavní práce. Není ovšem tak masová, jak by
se zdálo. Život v Bulharsku, to nejsou pláže. Život obyčejných lidí je
tady dost těžký.
Chvíli trvalo, než jsme si připravili trochu normální podmínky pro život.
Spali jsme na zemi, postele a skříně jsme si vyráběli sami, vařit nebylo
kde. Ještě teď působím v jednom malém městě a tam bydlím doslova v
kostele, pokojíček dvakrát tři metry a jsem tam už dva roky. A oni to ti
lidé vidí. Začínají si na mně zvykat, začínají chodit na mše, přes týden
na pobožnosti - při tom se člověk hodně dozví a ledacos se řekne, vzniká
tím blízkost a porozumění.
Pracujeme s dětmi. Vybudovali jsme oratoř. O prázdninách pořádáme několik
táborů. Tam se kolikrát povede víc práce než za celý rok.
Liší se život v Bulharsku hodně od toho našeho?
Bulhaři jsou mnohem skromnější. Také vztah k Bohu - náboženské projevy -
se zřetelně odlišují. Například kladou velký důraz na svíčky. Kostel
bez svíček je nemyslitelný. Ale je zase potřeba vědět, proč tam ty svíčky
mají.
Proč?
Svíčka je symbol víry, naděje a lásky, která hoří v duši od křtu.
Zapalují svíce za živé, za zemřelé i za zdraví.
To je pro ně taková modlitba?
Ano a je to hezké, ale je potřeba, aby to bylo spojené s vnitřním vztahem.
Velkou roli hrají také ikony, pokud vím…
Dříve jim nahrazovaly katechismus, výjevy z bible. V jejich starých klášterech
pomalu není prázdné místečko na zdi. S pomocí ikon se učili třeba Starý
zákon. A navíc ikonografie má svojí ideologii. Všechno má svůj význam.
Jak je to s liturgií?
Člověk si určité věci musí osvojit. Vezměte si třeba, že my jsme začali
sloužit mše v bulharštině. Bylo tam zvykem sloužit ve staroslověnštině a
to je pro ně pomalu jak latina pro nás, moc tomu nerozuměli. Bulharštinu při
mši mají rádi. Napsali jsme pro ně odpovědi a vytiskli. A oni najednou začali
mši svatou vnímat, začali odpovídat, zapojili jsme je do čtení. Liturgie
se stala bohatší. Ve spolupráci s Poláky a Francouzi jsme vydali knížku, a
jak máte pomůcku v ruce, tak už se pracuje lépe.
Podáváte podobojí?
Ano, i chleba si peču sám. Tam není charita, kam si dojdete všechno koupit a
je vystaráno. Nikdy předtím jsem se o pečení nezajímal, ale po těch
letech už to umím. Zpočátku jsem ale dopadal neslavně. Lidi si občas ztěžovali,
že nemohou přijímání přijmout. Buď jsem dával moc vody, někdy zas moc
kvasnic, protože oni tam mají kvašený chléb. Člověk alespoň ví, co to dá
práce. Víno si také dělám. Vinici ale nemáme, kupuji hrozny od známých.
Důležité je všechno si umět zorganizovat. Mše je tam delší než tady, už
příprava na ni je v modlitbách. Postupně si vychovávám pomocníky, na kvítka,
aby byl kostel vyzdobený, zapálit svíčky před mší. To tam nikdo léta nedělal.
Kostelníci? Nejsou.
Jak často chodí vaši věřící ke svátosti smíření?
Vedu je k tomu, aby chodili každý měsíc. Když vidím, že mi šuhaj nepřijde
víckrát za sebou na mši a pak jde k přijímání, tak ho nechci a nemůžu
zahanbit, ale potom si ho vezmu stranou a vysvětlím mu to.
Také jim musím často říkat : "Úroveň našich farností se nepozná
podle kil svíček, které tady spálíte. Já tady pak lezu po zemi a oškrabuji
vosk.To se pozná podle toho, jaký vedete duchovní život, jak chodíte k přijímání,
ke zpovědi, jak se modlíte, jak pracujete.
Bulhaři jsou zvyklí hodně improvizovat, někdy až moc….
Co vám v misii přineslo největší radost?
To, že jsem dokázal zůstat. Že jsem se srovnal s prostředím. Když cítím,
že nás tamní lidé, hlavně ti prostí a obyčejní, potřebují.
Životopis
Pater Antonín Koman se narodil 16. května 1951 v Ostravě. Rodiče
byli katolíci, měli celkem šest dětí. Pater Antonín se vyučil strojním zámečníkem,
večerně vystudoval gymnázium. Pracoval ve Vítkovicích. Pak nastoupil do
semináře v Litoměřicích. To už byl salesiánem. Po ukončení semináře působil
v několika farnostech po republice. Před devíti roky byl vyslán na misie do
Bulharska, kde vytrval dodnes.