| Kateřina
Macháčková není jen dcera slavného otce |
|
|
Miroslava Picková |
Ročník 34 - číslo 32 |
Foto: Miroslav Martinovský, archiv
"Už v dětství jsem se trápívala při sledování
krasobruslařských a jiných soutěží tím, že nevyhrávají ti, co se mi
nejvíce líbí nebo ti, kteří mají největší úspěch. Bylo mi řečeno,
že tam, kde nepadají góly nebo se neběhá na čas, to nebývá nikdy
spravedlivé. Tento pocit bezpráví na všech frontách mě provází celý život.
Pravda, je to zase jen bezpráví subjektivní, protože právě nepadají ty góly
a neběhá se na čas.
Uzavřena půl století za čtyřmi /či třemi/ divadelními stěnami, pociťuji
tento problém pochopitelně hlavně v divadle. Kdo klasifikuje divadelní herce
za to, co produkujeme na jevišti? Ředitel a režisér tím, že nám nabídnou
další práci? Kolegové herci, že si nás váží či námi opovrhují nebo nám
závidí? Odborná /či neodborná/ kritika, že nás roznese nebo vynese? Diváci,
že nám tleskají a že znovu přicházejí? Ano, jistě, hrajeme pro diváky,
jim dáváme nahlédnout do našich nejhlubších bolavých tajemství. Jejich
smích, pláč a potlesk je nám největší odměnou. Ale pokud nás herce
neocení režiséři a ředitelé a nedají nám roli, ve které můžeme to
nejlepší i nejhorší ze sebe předvést /doma si to do konzervy nezavaříme/,
nemůže naše nejryzejší skvosty zvěčnit ani kritika - a co po nás
zbude?"
Tak se ptá v úvodu svého zamyšlení nad hereckým povoláním
ve fejetonu Kde nepadají góly Kateřina Macháčková a na jiném místě si
odpovídá: "Pár vzpomínek, pár programů, pár fotografií. Ale ocenění
a docenění?"
Přesto to všechno (a ještě mnohem víc přijala) - vystudovala DAMU a stala
se herečkou.
Narodila se 30. listopadu l949 v Praze. Maminka byla operní pěvkyně, tatínek herec a režisér Miroslav Macháček. Její dědeček z matčiny strany nadšený filmař amatér, otcova matka zapálená divadelní ochotnice… A když se rodiče rozvedli, stal se jejím otčímem režisér.
X Proto jste se stala herečkou?
Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Žila jsem v tom a brala jako samozřejmost. Už
od malička.
X Jste stálou členkou Divadla pod Palmovkou /dřívějšího
Divadla S. K. Neumanna/ bezmála třicet let a máte za sebou řadu významných
divadelních rolí - např. Marii Grekovovou v Platonovi, Drahunku v Albeeho hře
Kdopak by se vlka bál (Kdo se bojí V.W.), Amy v Chareylově tetě nebo
Gertrudu v Tragickém příběhu Hamleta, dánského prince. Hrajete je filmu i
v televizi, do širokého povědomí diváků jste však vstoupila jako
profesorka Marie Králová z televizního seriálu Život na zámku. Proč byl
tak úspěšný?
Myslím, že prvním předpokladem je věrohodnost situací i postav. Pro herce
pak jejich věrohodné ztělesnění. S natáčením Života na zámku se začínalo
koncem roku l994, někdy jsme točili "od nevidím do nevidím", takže
tu bylo i určité napětí vzhledem k jiným pracovním povinnostem .
X Po natáčení jste řekla, že role profesorky Králové
byla napsána "velice živě a životně…
Ano. Mohla jsem jí věřit, protože mnoho z jejích problémů by se dalo zevšeobecnit.
Zaměstnaní rodiče, dospívající děti, malý byt - to svým způsobem byla
i moje vlastní zkušenost. Měla jsem ji ráda i proto, jak se vyvíjela.
X Co pro herce znamená režisér?
Především by mělo jít o spolupráci. Každý má jiný způsob, jiné přístupy.
Jedním z mých prvních režisérů byl Otomar Krejča. Pro něj byl herec
individualita a jako k takové k němu i přistupoval. I když tu scénu napřed
sám předehrál - a on byl výborný předehrávač! Někdo ho kopíroval, jiní
- například Nedbal nebo Tříska, si od něj něco vzali, ale pak to hráli po
svém.
X Může být režisér i soupeřem herce?
Občas mám pocit, že některým režisérům nejde ani tak o hereckou
osobnost, jako spíš o vlastní zvýraznění. Herec je na ně většinou odkázaný
už při obsazování rolí. Nakonec je to i otázka štěstí a mnohdy i tvrdých
loktů. Ty nemám… O kolika talentech se vůbec neví, protože jsou z Horní-
Dolní, kam kritici nikdy nedorazí.
X Seriál herce většinou "zaškatulkuje". Diváci
a nakonec někdy i režiséři ho dlouho vidí pod úhlem role, kterou představuje…
Kdybych byla na začátku a získala tak velkou roli kdoví, jak by to bylo. Ale
naštěstí mě nic takového nepotkalo. Nejsem na začátku a baví mě i jiné
věci.
X Například?
Například psaní nebo dramatizace… To je zvláštní, řekla bych až opojné
dobrodružství, když vám postavy začnou pod rukama ožívat a jednat - poznávala
jsem to při práci na dramatizaci Utrpení mladého Werthera.
X Do literatury jste už vstoupila tím, že jste pracovala
otcovy deníky z pobytu v psychiatrické léčebně Bohnicích v roce l975…
Nazvala jste je Zápisky z blázince.
Bohnice byly obvyklý způsob, jak alespoň do jisté míry uniknout před
politickou zvůlí. Otec, protože se politickým špičkám ve vedení Národního
divadla znelíbil, nemohl režírovat a nakonec ani hrát. Ty deníky jsem našla
až v jeho pozůstalosti."
X Jak jste k nim přistupovala?
Nejdřív s ostychem. V doslovu k prvnímu vydání říkám, že jsou hlubokou
sondou nejen do jeho rozporuplné osobnosti, ale i do doby, ve které žil.
Prostřednictvím těch zápisků jsem vlastně začala svého otce poznávat.
Rodiče se rozvedli, když jsem byla ještě malá a příliš často jsme se
nestýkali.
X Lidé se většinou zcela logicky domnívají, že k prvním
krokům na jevišti vám pomohl právě vliv uznávaného režiséra a herce…
A to je právě omyl. Zprvu jsem svého otce vídala jen málo. S maminkou a otčímem
jsme se dost často přesouvali podle toho, jak si žádalo jejich angažmá.
Takže jsem chodila do školy v Martině, v Bratislavě i v Uherském Hradišti.
Teprve když jsem začala studovat v Praze na DAMU jsme se s otcem začali sbližovat.
X Jaký byl Miroslav Macháček?
To se dá těžko říct… Bylo v něm moc rozporů. Byl velice komplikovaný.
Ale především tu byla jeho (doslova) posedlost prací - on nepotřeboval určitou
míru svobody pro svou tvůrčí práci, on potřeboval svobodu absolutní!
Nemohl za to, bylo to v něm.
X Měla jste před ním trému?
Někdy mi bylo až fyzicky zle.Věděla jsem, že kdyby se mu moje hraní nelíbilo,
dokázal by to hlasitě komentovat nebo z představení odejít.
X Takže jste v jeho přítomnosti hrála pod psychickým
tlakem…
Někdy mě dokázal vyburcovat k maximálnímu výkonu… No, vždycky ne, občas
to naopak bylo horší.
X Hrála jste s ním někdy?
Jenom dvakrát: ve filmech "Dva lidi v zoo" a ve "Vinobraní".
X A na jevišti?
Nikdy, i když to byl můj sen. Jenomže jako svou dceru by mě do Národního
nikdy neobsadil - tedy žádná protekce a pak ani nebyla příležitost. Míjeli
jsme se.
X V čem se s ním poměřujete?
Mým měřítkem je maximální poctivost a pracovitost.
X Teď trochu odbočíme: co talent a výuka k herectví? Změnilo
se v to něco?
Když má člověk talent a chce hrát, tak se prosadí, ať má školu nebo ne.
Nás učil profesor Vejražka, už starší a nemocný pán, ale výtečný
pedagog. Také paní Libuše Havelková byla výborná. Začínali jsme od
pohybových věcí a němých etud, k mluvenému slovu se přistupovalo pomalu.
Dneska je to jiné: když se můj syn Petr Svojtka dal na režii, začínali s tím
nejtěžším - s Antigonou. Myslím, že je důležité vštípit adeptům
herectví určitou techniku, ovšem při zachování jejich individuality.
X Petr zvolil režii a Helenka?
Helenka studuje na Gymnáziu Josefa Škvoreckého a hezky maluje. Zdá se, že má
talent, zřejmě po babičce. Je Zmatlíková.
X Je nějaká role, kterou byste si chtěla zahrát? Nesplněným
snem vašeho otce byla vinou politické zvůle role Cyrana. Jak je to s vámi?
Nelpím na rolích a proto jsem nikdy neměla žádné zvláštní přání. A
to je dobře, protože jsem nebyla zklamaná. Jak jsem už řekla: herec je daný
napospas režisérům, buď si ho někdo vybere nebo ne. Ne každý má tu
schopnost jí přes mrtvoly, i když součástí talentu je umět se prosadit…
X Když nelpíte na rolích znamená to, že nelpíte ani na
žánru?
Jsou mi blízké jak komplikované postavy, tak figury v komediálním žánru,
velké i malé divadlo, jeden den komedie a druhý den tragedie - každá role má
něco v sobě něco, čím může zaujmout. Bohužel pro herečky, hlavně ty
starší, je dramatická literatura dost skoupá…
X Jaké je vaše životní krédo?
Mám jich víc. Jedním z nich je "Poctivě odvádět svou práci".