| Jirkova
láskyplná cesta za štěstím |
|
|
Alena Hůlová |
Ročník 34 - číslo 32 |
Foto: Miroslav Martinovský a rodinný archiv
Když jsem se narodil, každý si myslel, že jsem úplně zdravý. Ale potom zjistili, že mám Downův syndrom. Hodně lidí si myslelo, že se nenaučím číst, psát ani počítat. Ale moje maminka se rozhodla, že to tak nenechá, protože jsem moc šikovný. Hned od malička mě učila všechno, co umějí děti bez Downova syndromu. Protože tenkrát učila v mateřské škole, začal jsem chodit do mateřské školy také. Tam jsem se naučil hodně věcí, a tak řekli, že budu moci chodit do pomocné školy. Ale maminka všem řekla, že dokážu chodit do zvláštní školy.
Výbor
dobré vůle - Nadace Olgy Havlové uděluje každoročně Cenu Olgy Havlové člověku,
který i přes své postižení, nemoc, nedostatečnost dokáže pomáhat lidem
s obdobným postižením, aby se dokázali v životě uplatnit a uměli se
radovat z každého plně prožitého dne. Výbor uměl vždycky citlivě
upozornit na tu skupinu nemocných či handicapovaných, které se nedostávalo
pozornosti společnosti: vloni vyzdvihla lidi s nedostatkem sluchu, předloni duševně
nemocné, předtím slepé a slabozraké či lidi fyzicky zcela odkázané na
pomoc druhých, ale s tak bystrým intelektem, že svedou sami organizovat pomoc
pro druhé.
Letos byla Cena Olgy Havlové udělena Jirkovi Šedému, který se před pětadvaceti
lety narodil s Downovým syndromem, zástupci všech, kdo se podílejí na
integraci mentálně postižených do společnosti. Třebaže lékaři a
pedagogové Jirkovy rodiče připravovali na to, že se Jirka nebude moci vzdělávat
a nebude žít jako svéprávný člověk, nedali se manželé Šedí zastrašit.
Maminka Vlasta doslova ze země vydupala třídu zvláštní školy v Hlinsku,
kde rodina tehdy bydlela:
Zvláštní škola byla od Hlinska daleko a já jsem musel být celý týden v
internátní škole v Běstvině, kam jsem začal chodit, když mně bylo osm
roků. Byl jsem tam nešťastný a maminka byla také nešťastná. Ze začátku
mi to moc nešlo, protože jsem byl stále smutný a na nic jsem nemyslel, jenom
na maminku. Ale potom mi maminka řekla, že dělá všechno pro to, aby byla
zvláštní škola v Hlinsku, a že to musíme vydržet. Tak jsem 1. třídu zvládl
na trojku.
Rodiče neviděli u Jirky příliš mnoho odchylek, kterými
by se lišil od druhých dětí, a začali rozvíjet jeho schopnosti. Velmi jim
v tom pomohla příroda, kterou celá rodina miluje - časté procházky,
pozorování a hlavně podrobné povídání napomohly k formování Jirkova krásného,
jedinečného myšlení. Maminka Vlasta zdůrazňuje: "Oba s manželem jsme
s Jirkou jednali tak, jako by byl zdravým člověkem. To bylo to nejdůležitější
- vůbec nic mu neusnadňovat. Když hrozilo Jirkovi odebrání svéprávnosti,
uvedli úředníci jediný důvod: Při jejím zachování bude zodpovědný za
své činy. A já jsem na to odpověděla: Ano, bude, protože k tomu jsem ho
vychovávala."
Jirka vychodil osmiletou zvláštní školu v roce 1992. Do té doby byl stále
zahlcen úkoly, měl se co učit, bavilo ho čtení, ale i tělesná, výtvarná
a hudební výchova a přírodopis… Po škole o něj nikdo neměl zájem.
Nemohl jít ani do učení, ani do práce. Slibně se rozvíjející chlapec zůstal
doma, krmil králíky, staral se o zahradu, chodil nakupovat, četl, maloval,
poslouchal hudbu. Chyběli mu však lidi a podle jeho maminky to na další
rozvoj osobnosti nestačilo.
Začal jsem psát knihy. První se jmenovala Český myšlení a druhá Trochu něhy. Chodil jsem často za maminkou do školky a pomáhal jí s dětmi. Maminka studovala speciální pedagogiku na Karlově univerzitě v Praze, jezdil jsem tam s ní, zkoušel jsem ji, co se naučila, a tak mě začala zajímat práce s postiženými dětmi.
Když
paní Šedá viděla, že Jirkův rozvoj začíná nejen stagnovat ale časem i
upadat, znovu začala bojovat. V roce 1998 našla místo pro sebe, pro Jirku a
později i pro manžela v Centru pro děti s více vadami v Novém Jičíně.
Pro rodinu to byl těžký rok. Maminka s Jirkou bydleli na ubytovně, tatínek
prozatím pracoval v Hlinsku. Teprve po roce se rodina octla zase pohromadě.
Zaplatila za to zpřetrhanými kořeny, bytem zanechaným v Hlinsku, opuštěnými
přáteli… Každodenní činnost však naplňovala Jirkovu touhu pomáhat druhým.
Později začal studovat tříletou praktickou školu, po jejím absolvování
dostane výuční list jako pomocný kuchař.
Vrátím se pracovat do Speciální školy pro děti s více vadami. Práce s postiženými dětmi mě těší. Mám radost, když jim mohu pomáhat a snažit se o to, aby nebyly samy a smutné. S maminkou jsme vytvořili skupinu malých dětí s Downovým syndromem i s jejich rodiči a pravidelně se setkáváme. Učíme maminky, jak na to, aby byly jejich dětičky alespoň tak potřebné, jako jsem já. Největší moje touha je pomáhat postiženým. Naučit je to, co umím já. Proto se musím stále zlepšovat, abych toho více uměl. Sám jsem byl moc smutný, když o mně odborníci napsali, že jsem nevzdělavatelný a nevychovatelný. Ale není to pravda. Dokázal jsem opak. Starám se o postižené v Denním centru. Když je potřeba, přebalím je, pohladím - hlavně musíte ke každému přistupovat s láskou, s porozuměním a musíte umět naslouchat. Naše cesta nekončí, ale pokračuje. Vede tam, kde je láska, štěstí - i krása.