| Král
kol - velorex |
|
|
Rudolf Baudis |
Ročník 34 - číslo 31 |
Většina z nás ho asi zná jen z oblíbeného filmu o falešném číšnikovi "Vrchní, prchni". Motoristická legenda jménem hadrák, hadraplán, hadrolet, montgomerák, velouš, netopýr či prchající stan ovšem žije svým vlastním originálním životem. Zejména díky motoristickým nadšencům, kteří z několika původních součástek a trubek dokážou vzkřísit tohoto křížence motorky a auta - tříkolku značky Velorex. Vyznavači veloušů mají své kluby, srazy, soutěže i internetové stránky a také časopis Velorexkurýr, vycházející několikrát ročně.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
To vozidlo je zvláštní už tím, že každé má své vlastní jméno.
Obvykle prý podle původního majitele (Pepa, Berta), ale také podle vzezření
(Žluťák, Beruška), když má řízení vpravo, pak se mu říká Anglán..
Není divu, že zvláštní jsou i ti, co v něm jezdí. Dávají se do spolku,
protože ten má to a ten zas ono, a teprve když se to dá dohromady a k tomu pár
set hodin práce, vznikne pojízdný hadraplán. Možná že to pro vás, pokud
jste majitelem automobilu, může být zvláštní, ale z výše uvedených příčin
se vlastnictví velorexů dělí často i na třetiny a čvrtiny.
Dnes se cena velorexu vyšplhala až na sedmdesát tisíc českých korun. Za tu sumu si můžete pořídit třeba i ten filmový velorex. Zda k němu jsou i příslušné papíry osvědčující, že se v něm opravdu vozil J. Abrhám ve své roli knihkupce a podvodného číšníka, ovšem není jisto. Zvěsti o tom, že se pojízdný velorex dá vyměnit za mercedes, sice patří spíš mezi legendy, ale fakt je, že hadraplán není laciný, i když původně byl konstruován jako levné vozítko a vzhledem k osvobození od daně stával v sedmdesátých letech 19 000 korun. A kdybyste si ho chtěli pořídit dnes?
Kompletní renovace, a tu musíte vzhledem k datu výroby předpokládat, vyjde jen za součástky asi na 50 000 korun. Když si ji uděláte sami. Za práci mechanika, v tomto případě spíše restaurátora, přičtěte dalších dvacet tisíc. Takže pořídit si hadraplán je jako koupit si ojetý automobil. Ale zážitek ze svezení v tomhle stroji prý není s ničím srovnatelný. Nemohu sloužit vlastní zkušeností, hadraplánem jsem nikdy nejel. Nevešel bych se do něj.
Velorex - král kol
Historie velorexů začala ve válečných časech. V roce 1943 postavili bratři
František a Mojmír Stránští první motorovou tříkolku. Protože
provozovali opravnu bicyklů, mechanické části stroje pocházely z jízdních
kol. Svou první káru na ose nazvali Oskar. Konstruktéři mínili nabídnout
laciné vozítko mladým lidem na výlety, ale dopadlo to tak, že jejich tříkolka
byla úředně stanovena jako vozítko pro invalidy. Ti museli prokazovat, že
ho neužívá někdo jiný. V roce 1950 byla bratrská dílna začleněna do družstva
Velo a výrobky tak získaly název Velorex.
Pravověrní velorexáři ovšem překládají jméno svých
ošacených tříkolek jako král kol. O čtyři roky později se starší z
bratrů František zabil při zkušební jízdě na jednom z prototypů tříkolky.
Havárii nezavinila technická závada, ale náledí. V té době už většina
součástek pocházela z motocyklů. Do roku 1973, kdy byla výroba těchto vozítek
ukončena, vyjelo na silnice přes 15 000 tříkolek (krom toho se vyrobilo asi
1400 čtyřkolových plechových vozítek velorex), polovina produkce byla
vyvezena do zahraničí.
Mojmír Stránský (narozen r. 1924) se nevzdává původní myšlenky dodnes - už od roku 1995 pracuje na vývoji moderní tříkolky pro městský provoz, čímž by vznikla nová kategorie vozidel - motojeep.
Velorexem na Saharu
Velorex kluby mají kolem dvou set členů. Fan club Velorex, který obhajuje zájmy
všech velorexářů v Automotoklubu ČR, je jedním z nich, ale kromě toho se
můžete setkat s aktivními velorexáři ze Zlaté růže Boskovice, klubu Orlík,
VC Louny nebo klubu Praha-Lysice. Posledně jmenovaný klub je zajímavý i tím,
že je vlastně mezinárodní, totiž česko-moravský. Jeho hybatel Tomáš
Jaroň studuje sice v Praze, ale pochází z Blanska. Postupně do hadráků
zblbnul nejen kamarády Petra, Pepu, Toma a Honzu z pražského vodáckého oddílu,
ale i strýčka Ondru z moravských Lysic, který poskytl garáže a technické
zázemí. Dohromady vlastní už 16 úplných hadráků a řadu dílů, skýtajících
naději, že se jejich vozový park bude dál rozrůstat. Vloni absolvovali pětivozovou
expedici Bovec do Slovinska a Itálie, při níž najeli přes dva tisíce
kilometrů. To ovšem zdaleka není rekordní jízda. Na letošní tradiční
sraz v Boskovicích, pořádaný už půl století, přijeli Holanďané s údajem
na tachometru 3526 km a Pavel Žůrek s veloušem najezdil dokonce 12 000
kilometrů po Sahaře!
Taková expedice ovšem vyžaduje speciální přípravu. Zkušenosti Hanzelky a Zikmunda s jejich tatřičkou dotáhli velorexáři k dokonalosti. Expediční vozítka velorexářů mají speciálně ušité kapsy, kufříčky pod pedály a každý volný prostor v trubkové konstrukci je vycpaný zásobami a náhradními díly, z nichž by se dal sestavit takřka úplný velorex. Z dvoustránkového seznamu náhradních součástek se v případě potřeby zjistí, kdo co veze.
Nádrž pojme jen 19 litrů benzinu, takže při spotřebě 5-6 litrů na sto kilometrů je nutné pečlivě připravit plán cesty, aby se dalo palivo včas doplnit. Na kanystry není místo.
Karoserie šitá na míru
Mezi zvláštnosti velorexů patří i to, že když se s ním nabouráte, k
opravě stačí jehla a nit. Přinejmenším tři čalounické firmy u nás šijí
automobilové karoserie čili obleky (někdy i džínové) pro velorexy. Není i
to zaznamenáníhodný údaj pro knihu světových zvláštností a rekordů?
Momentálně jezdí po světě asi 700 velorexů. V Bulharsku, Německu a Maďarsku,
kam se kdysi vyvážely, ale i v Holandsku, Švýcarsku, Francii, Slovensku a
dokonce v USA. Na loňském tradičním srazu v Boskovicích se jich sjel
rekordní počet - 193! Protože jsou poháněny motocyklovým motorem, není
obtížné opatřit povolení k provozu, takže je naděje, že se s hadraplány
na našich i evropských silnicích nerozloučíme. Byla by to škoda.