| Čtyřicítka
je druhá půlka řeky |
|
|
Karel Petr |
Ročník 34 - číslo 31 |
Herec, publicista a manažer Milan Šimáček
Z
tvých mnoha profesních tváří si Tě většina diváků pamatuje jako kulaka
Vatu v Černých baronech nebo partnera Jana Krause z jeho televizních
publicistických pořadů. Méně lidí už ví, že jsi studovaný ekonom a
rozený manažer - jinak by se Ti v 90. letech nedařilo tak dobře rozhýbávat
ztrnulý a prodělečný pražský Palác kultury. A ještě méně se ví, že
jsi přes dvacet let aktivním katolíkem. Která herecká role Ti vlastně seděla
nejvíce?
Mám výhodu, že herectví je pro mne vždycky hobby, nikoli práce ani předmět studia. A tak jsem od roku 1987, kdy jsem poprvé stanul na jevišti Studia Ypsilon, a poté před filmovou kamerou, doposud vždycky spolupracoval jenom s tvůrci, kterých si vážím, a s nimiž jsme si padli do oka. Režiséři Karel Kachyňa, Fero Fenič, Jaromil Jireš, Vít Olmer, Zdenek Sirový, Antonín Moskalyk, naposledy Václav Vorlíček a "osudový" Jan Kraus. Všichni mi dali role, kde jsem mohl rozvíjet svoje autorské neherectví. Tankový prapor a Černí baroni jsou nejúspěšnější snímky české kinematografie dle návštěvnosti, Blázni a děvčátka zase vyhráli dva festivaly a já na obou získal cenu za nejlepší herecký výkon. Taky mám roli retardovaného "Pepíčka s dřevěným koníčkem" z této Kachyňovy žižkovské balady ze všech nejraději.
A role profesní?
Vyhovuje mi kreativní pestrost. Když řídím nějaký umělecký
projekt, těším se, až si půjdu na plac "jen tak" zahrát, odtud
se zase většinou těším domů k počítači na psaní. A někdy se daří,
jindy ne. Život je sinusoida. Snažím se vychutnávat přítomný okamžik,
ale chodit celý život za jednou činností do jedné firmy mne strašilo už
za komunismu.
Kdy a proč jsi konvertoval?
Naši se brzy rozvedli, matka chodila do práce, a tak jsem žil u jejich rodičů. Děda v šedesáti začal s vedlejšáky jako třicetiletý, abychom my vnuci v ničem necítili nouzi, a babička nám dodávala zázemí. Byla věřící katolička, a moc si přála, abychom šli s bratrem Svatoplukem, který je o tři roky mladší, v jejich šlépějích. Což se u mne dělo do 3.třídy základní školy, pak bylo matce doporučeno, abych s tím přestal, chci-li jít dál studovat. A já se opravdu odklonil a v době puberty, která u mě byla velmi komplikovaná, se stal "egocentrickým ředitelem zeměkoule". Konvertoval jsem až na vysoké škole, na konci roku 1982 u sv. Jiljí, kde jsme se o pět let později brali s manželkou Marií, a kde máme pokřtěny i obě dcery.
Stěhujete se do nového bytu, volnou nohu měníš za stálé zaměstnání v Karmelitánském nakladatelství… Není toho na jedno léto trochu příliš?
Je doba, kdy se mění adresy, auta a manželky! (smích) A to na mne ještě přátelsky tlačí akademický malíř Jan Tichý, profesor na Výtvarné škole Václava Hollara, abych rychle dokončil rukopis svojí druhé knížky, protože by se právě teď mohl pustit do jejího ilustrování.
Mimochodem - jedním z důvodů, proč se stěhuješ, je prý to, že jsi se doma na Vinohradech často nemohl dostat do koupelny?
To je pravda. Moje dcery se v podstatě chodí k sobě do pokoje jenom vyspat, jinak žijí v koupelně. Pracovní den u nás vypadá tak, že já se za svítání úplně zpitomělý, rozespalý vypotácím z ložnice do koupelny, abych se tam před jejich probuzením alespoň trošku zušlechtil. Jindy už nemám šanci. Navíc, když jsme byt budovali, přišlo mi jako výborný nápad prostorově spojit koupelnu se záchodem. Dnes mi to nijak geniální nepřipadá. Mám za sebou už příliš mnoho pantomimických etud, kdy já se svíjím u dveří, zatímco zamčená dcera si v klidu vymýšlí účes na příští den.
Přes tu zácpu v koupelně… Ještě držíte jako rodina pohromadě? Nebo už dvanáctiletou Hanku a čtrnáctiletou Katku pomalu ztrácíte?
Moje žena říká: "Pubertu nemůžeme porazit, tu musíme přežít!" A já už se pubertou dětí ani moc nezabývám. Dcerám jsem mnohokrát zdůraznil, že jsou pouze tři možnosti, jak si v životě vydělat peníze: manuální prací - po ní ovšem bolí tělo a je stereotypní, uměním nebo vrcholovým sportem - s tím bych vůbec nepočítal, to se podaří tak jednomu procentu - a duševní prací. Tady jsou šance a perspektiva největší, chce to ovšem dobře se učit!
Jak to dopadá?
Mne těší tzv. konečná vítězství. Například, když
vyrážíme do biografu, chtějí obě vidět nějaký stupidní snímek, o němž
se hodně mluví ve škole či v reklamě. Já diktátorsky vyberu Schindlerův
seznam, Všichni moji blízcí, Návrat idiota, Musíme si pomáhat či Samotáře,
a ony při východu z kina bez dechu pokyvují hlavami.
Jinak jsou teď obě dcery přesvědčeny, že každý nad třicet let je stařec.
Onehdy zkoumaly, jaká hudba se mi líbí. Říkám: "židovská a romská
hudba, jazz, skladatel Jiří Pavlica, zpěvačky Sinead O´Connor, Enya a z
kapel třeba Chieftains, R.E.M. nebo Cranberries." - "Hm, to se líbí
všem starším," řekla dvanáctiletá. A já si přitom myslím, že jsem
docela "in"!
Loni Tě spolu s dvanácti (!) dalšími adepty přijali na magisterské studium žurnalistiky. Nepřipadáš si jako student poněkud přestárle?
Upřímně řečeno: chybí mi motivace. Chtěl jsem si prostě
zkusit, zda se tam na prahu čtyřicítky vůbec dostanu. V té konkurenci mladých
a našlapaných... Podařilo se a já byl v tu chvíli hrozně šťastný! Nicméně,
pak jsem si uvědomil, že mým úkolem je především živit rodinu, a nikoliv
sedět na seminářích! Vždy dám konkrétní práci přednost před výukou.
Ve dvaceti natáhne student dlaň a rodič do ní nasype, teď mi nikdo nedá na
studia ani vindru. A já tu fakultu nechci vychodit, ta se má vystudovat,
vychodit se může leda tak učňovský obor.
Neláká mne ani titul Mgr., v životě bych "magora" nepoužil, to je
lepší inženýr ekonomie, i když já ani absolutorium VŠE Praha nikde nezdůrazňuji.
Vzdělání a inteligence mají být poznat od třetí pronesené věty!
Jak Tě přijímá pedagogický sbor, zejména ti mladší? A jací vůbec jsou?
Jako v každém oboru - lepší i horší. Tady mne ovšem
(ale myslím, že v pozitivním smyslu) limituje, že jsem již hotová osobnost
s vyhraněnými názory. Když před časem napsali dva redaktoři LN pomlouvačný
text na Hanu Marvanovou a dr. Barbora Osvaldová, vedoucí katedry a předsedkyně
etické (!) komise Syndikátu novinářů, ho posoudila jako nevymykající se
(!), nemohu souhlasit. Ve dvaadvaceti bych asi scvaknul paty, teď to nemám
zapotřebí. Jsem relativně hodně svobodný člověk, takže můžu z tohoto
"společenství" kdykoliv odejít.
Loni v září třeba proděkan s vedoucí oboru tvrdili, že nemohu neodjet na
jakési úvodní soustředění do Pece pod Sněžkou. Přitom já ve stejné
době odřekl i účast v ekumenické porotě na prestižním Mezinárodním
filmovém festivalu v Benátkách, neboť jsem začínal točit film Kožené
slunce s Karlem Kachyňou.
To Ti zrovna na oblibě mezi učiteli nepřidá…
Vadí mi strašně nespravedlnost a lidská zabedněnost. Proti těmto jevům bojuji celý život. Ovšem, jako pacifista jedinou povolenou zbraní: ostrým slovem! Zabedněnost symbolizuje okenice, aby k nám nešel vítr, ten "smrádek ale teploučko", "malé, ale naše", omezenost mojí zahrádky, z níž se ani nechci podívat dál za plot, do vedlejšího okresu, a už vůbec ne vzít do ruky knížku či jít do filmového klubu, neboť mi stačí pašík v chlívku, zásoby ve špajzu a já dům plus brácha dům.
Co tedy na lidech nejvíce oceňuješ?
Intelekt, hloubku myšlenek, množství zkušeností a
tolerantní srdce.
S němou tváří se člověk leckdy trápí méně, nemyslíš?
Nedovedu posoudit. Právě proto, že mám zvířata rád, bych je jako obyvatel centra hlavního města nikdy nepěstoval. Úsloví "Pes, nejlepší přítel člověka" nahradilo v posledních letech "Pes, úchylka člověka!" Určitě to platí ve velkých aglomeracích. Řeší se tím většinou nedostatek mezilidských citů, sexu, partnera, dalšího dítěte...
Ačkoli to málokdo podle Tvé rozložité postavy odhadne, Ty opravdu neposedíš. Naložil jsi na sebe kromě studia, nového zaměstnání a stěhování ještě něco?
Jak mě 30. a 33. nepoznamenaly, 40. narozeniny mne vybičovaly nejen k výměně bytu, radikálnímu snížení konzumace masa (jím hlavně sýry), ale začal jsem opět mrskat tenis, který jsem na gymnáziu hrával závodně. Je to skvělý sport, a jsem rád, že ho lze dnes provozovat téměř v každé obci. Nejde o to být Agassi, ale lépe se hýbat, dýchat, běhat a vypotit nadbytečné tuky. Mít čtyřicet totiž jasně znamená plavat v druhé polovině řeky života. Rekreační sport je skvělá terapie, a já jsem dnes tenisem nadšený. Téměř obden jsem na Praze 8 v areálu Písečné ulice, kde do sebe řežeme se správcem. Přiznávám, že je lepší, ale mně jde o výdrž.