| Dítě
v pubertě
|
|
|
PhDr. Václav Mertin |
Ročník 34 - číslo 31 |
psychologická poradna
Puberta představuje strašák pro řadu rodičů i učitelů. Mezi jedenáctým a patnáctým rokem věku dítěte vysvětlujeme veškeré prohřešky, problémy a spory pubertou. Ale už několik let před tím říkáme, že na dítě leze puberta, u starších nebo dokonce u dospělých argumentujeme opožděnou pubertou a někdy dodáváme: on nikdy z puberty nevyšel. Dokonce se objevují příručky Jak přežít pubertu. Je puberta démonické období ve vývoji jedince?! Dá se s ní vůbec něco dělat?
Je nepochybné, že v období puberty dochází na straně dítěte
k řadě tělesných i psychických změn. Patrně se dotýkají všech dětí
podobně. Rozdíly hledejme v přístupech rodičů a v prostředí, ve kterém
dítě vyrůstá. Malé dítě je prakticky naší součástí, identifikuje se
s námi natolik, že v předškolním období například není schopno podívat
se na problém z pohledu druhé osoby. Registrujeme dílčí
"vzpoury", tzv. období vzdoru, kdy dítě chce všechno dělat samo a
odmítá naši pomoc. V podstatě však jde o období relativně klidná.
Dítě sbírá síly, znalosti, zkušenosti. Svět, ve kterém žije, nabývá
stále diferencovanější podobu, místo, které dítě samo zaujímá ve světě,
získává konkrétnější rozměr. Dítě postupně přehodnocuje dosavadní
život. Řada činností přestane mít význam, jsou "dětské",
nejsou dostatečně dospělé. Přitom se dítě vymezuje vůči osobám, které
dobře zná a jsou mu nejblíže. Nemá ještě dostatek zkušeností, a tak někdy
jedná i mluví přímočaře, neomaleně, bezohledně. Neznám spolehlivý návod,
jak přežít pubertu. Cítím však, že některé naše kroky posilují
negativismus, vzpouru a fakticky zahánějí dítě do míst, kam ono samo nechtělo.
Přeceňujeme například význam konfliktů. Nejsou osobní, dítě nebojuje
proti rodičům, ale vymezuje samo sebe. Potřebuje i sobě říct "to jsem
já a to jste vy". Teprve za čas zase připustí, že se rodičům podobá
a má s nimi mnoho společného. Soustřeďujeme se příliš na povrchni jevy.
Já jsem popuzoval v polovině šedesátých let dlouhými vlasy, dnes mají děti
kroužky v pupíku, potrhané džíny a zelené vlasy. Z hlediska kvality člověka
to není nic podstatného.
Leckdy se nedokážeme přiměřeně vypořádat se silnou tendencí dítěte být dospělé, samostatné a se současnou touhou být ještě malé, a tedy nezodpovědné, nesamostatné. Jestliže mu uzdu nepovolíme, vyčerpává se bojem, jestliže mu vložíme život zcela do jeho rukou, přetížíme je a současně mu bráníme v přiměřeném rozvoji.