| Moderátor
nemůže hostitele jen hrát |
|
|
Venda Šebrlová |
Ročník 34 - číslo 31 |
Jan Čenský
Mnohokrát byl členem královské rodiny. Jeho princovská dobrodružství vždycky dobře skončila - byly to přece pohádky! Dnes o sobě tvrdí, že je definitivně princem ve výslužbě a k roli krále se už nedopracuje. Přesto je hvězdou: v divadle jako herec pro pár set (nebo desítek) lidí v hledišti a ve velkých sálech nebo na obrazovce jako moderátor. Potkali jsme se spolu o jednom víkendu v Poděbradech, kdy hostil asi osmdesát žen - výherkyň ankety jedné kosmetické firmy. Nespustila jsem ho z očí a proto vím, že dobrá nálada pro něj není póza. Usmívá se, i když jej nikdo nevidí.
Vystudoval jste hudebně-dramatický obor na pražské
konzervatoři. Jste tedy spokojený z profese?
Je pravda, že taková škola vás vpustí do hereckého života, ale ani
spousta glejtů není zárukou, že se vám bude dařit. Moje babička se této
práce děsila: "Jendo, co sis to vybral za povolání, vždyť se budeš
celý život učit!"
Naučit se roli není na herectví to nejtěžší…
Jistě ne! Protože můj dědeček byl klempíř a celý život lezl po střechách
(a já s ním!), tak ve skrytu duše doufala, že bych dělal podobné řemeslo
a měl pokoj. Ale začal jsem se učit knihařem a pak se dostal na pražskou
konzervatoř.
Jak se z herce stane moderátor?
Na vojně! Protože jsem byl členem Armádního uměleckého souboru a tam
jsem poprvé okusil, co znamená konferovat, uvádět, moderovat… Třeba před
tisícem vojáků! To už pak přežijete všechno.
Když jste jako kluk lezl po střechách - získal jste
trochu nadhled?
Nadhled vůči problémům (nejen na jevišti) by měl mít každý člověk.
Znovu budu citovat babičku: "Když se někomu zatočí hlava z výšky
nebo ze slávy, je zle. Všechna sláva polní tráva!" Nadhled je životně
důležitý.
Vy jste ovšem dosáhl té nejvyšší společenské mety
- byl jste princem…
Ale to už je dávno. Nebyl bych však upřímný, kdybych tvrdil: "Ne,
nebylo to příjemné období".
Kolikrát jste byl členem královské rodiny?
Desetkrát? A protože to byly pohádky, tak dopadly dobře.
…a žili šťastně až do smrti. Taky žijete
šťastně?
Jde to. Mám dvanáctiletého syna Matyáše a dobré manželství.
Jak důležité je pro člověka, který se pracovně toulá
po večerech, důvěra rodiny?
Důvěra je základním kamenem pro rodinný život a žena i syn mi ji dávají.
Moje žena byla skriptkou na Barrandově, a šikovnou skriptkou! (protože je
trpělivá, dobře počítá a hlavně má fotografickou paměť), ale obětovala
se pro rodinu a už tolik nenatáčí.
V Poděbradech jsem nepozorovala herce, ale moderátora
Jana Čenského… Jak se bráníte manýře?
Moderátor nesmí nudit. Může být za principála, za hostitele nebo
technického hlásiče programu - těch možností je řada. Konferovat můžu
jako drsňák a hosty "urážet" (a víte, že někteří lidé to mají
rádi?) nebo naopak společnost tmelit. Můj styl je stylem rodiny, ve které
jsem byl vychován; takže jsem rád ve společnosti milých lidí a v příjemném
prostředí. Když zastupuji firmu nebo společnost, tak se snažím být
hostitelem.
Jenže hostitel si hosty vybírá…
To ano - samozřejmě, že někdy musíte leccos překousnout, ale nesmíte
zapomenout, že host má vždycky pravdu…
Na rozdíl od divadla, kdy diváky třeba přesvědčujete
o své pravdě?
To je vždycky napínavá situace: divák má svou představu a my mu nabízíme
svoji.
Moderátor nesmí být agresivní, kdežto herec může
diváky naštvat…
Takže když třeba dva dny přemýšlí "jak to vlastně ten Čenský
myslel?", je to správné. Ale to si jako moderátor, prostředník mezi
firmou a hosty, nemohu dovolit. S hosty nesmím bojovat ani je šokovat.
Jste raději hercem nebo moderátorem?
Dělám úplně stejně rád obojí. Sedět na dvou židlích je nebezpečné,
ale pro mě je pěkné, že je to pokaždé jiné. Takže nevím, kdybych
"jen" hrál divadlo: dopoledne zkoušel, odpoledne nic a večer pořád
stejné představení - fakt nevím. Ale je fajn, když se hraje divadlo, pak něco
natáčím a mám i pořady, které moderuji.
Máte rád pestrý život…
Určitě ano. Teď jsme dotočil v televizi hezkou detektivku s režisérem
Zelenkou. Divadelních představení mám tak deset, patnáct za měsíc - ale pět
různých titulů: U Hasičů děláme Vstupte, Lekci lásky a Benátskou vdovičku;
de Saint-Exupéryho Noční let a pásmo z povídek Slepičí polévky pro duši
pod názvem Přivonět k růži v Lyře Pragensis.
Proč vůbec lidé chodí do divadla? Potřebují vzrušení,
pohlazení, něhu, smích?
Já už pět let hodně cestuji s panem Hanzlíčkem a jeho Divadelní společností
po oblastech, takže nehraji jen ve velkých městech. Proto vím, že občas si
nějaký náročný divák povzdechne, že na venkov vozíme jen takové lehčí
žánry a že si zřejmě myslíme, že by nic složitějšího nepochopili. Ale
na to je jediná odpověď: každý principál nasazuje tituly, které vyprodají
divadlo. Hrát pro patnáct náročných diváků prostě nejde a jim nezbývá,
než sednout do autobusu a jet do kamenného divadla do města.
Díváme se na hru - ale nenapadne nás, abychom si hru
nebo knížku (třeba dodatečně) přečetli…
Souhlasím s vámi; pak si diváci vybírají představení podle jmen nebo
fotografií herců, kteří v představení vystupují a až tak je nezajímá sám
titul. To je další věc, proč se vybírají hry lehčího rázu a obsazují
se obličeje známé z obrazovky.
Moje dcera si hned po televizním uvedení Zkrocení zlé
ženy s Taylorovou a Burtonem sáhla do knihovny a začala tuto
Shakespearovu hru číst.
Tak by to mělo být a věřím, že taková atmosféra se vrátí. Teď je
napjatá doba a občas člověk nemá čas… Takže čeká, až se to zfilmuje,
protože za dvě hodiny knížku nepřečte. To vím i podle sebe.
Jenže je rozdíl v životním rytmu lidí ve velkých městech
a třeba vaší babičky v Orlických horách…
Ale právě zájezdová divadla jsou důkazem toho, že divadelní představení
je dárkem na výjimečný večer. Na rozdíl od knihy. Víc pohladí, potěší
… Pak třeba uslyšíte, že někdo viděl divadlo naposledy před patnácti
lety, protože pořád sedí u bedny. A když že přijedete příště…
Dostáváte se do situace kočovných divadel období
Tyla, kdy divadlo zachraňovalo lidi před ubíjející všedností?
Divadelní společnost pana Hanzlíčka už je dneska v situaci, že pořadatelé
kupují představení, která teprve zkoušíme.
To je ovšem nejen příjemné poznání ale i meč zodpovědnosti
nad hlavou. Potřebujete ho?
Já určitě potřebuji časový i psychický pres a divadlo je pro mě
vlastně adrenalinovým sportem. Nikdy bych neskočil na laně z mostu - ale přímý
přenos je taky síla!
Co když obecenstvu tzv. nesednete?
Víte, co umíme? Na začátku představení zasuneme do textu takové
lakmusové papírky a tak během pár minut zjistíme, jestli si navíc musíme
navzájem podrážet židli. Diváci jsou naši hosté a my musíme respektovat
jejich reakci, přání i náladu.
Třeba se jen stydí nahlas zasmát?
I to se snažíme odbourat. A jako moderátor to vycítím taky. A
reaguji… Ale upozorňuji, že nemůžete hrát roli konferenciéra, to se
hrozně rychle pozná a někteří herci to proto nedělají. Moderátorství se
nedá naučit, musíte se otlouct a dostat důvěru zákazníka.
Kdy vám bylo nejhůř a chtěl jste se propadnout do země?
Když jsem asi před dvanácti lety v Brně uváděl módní přehlídku a
pak jsem dodatečně na fotografiích zjistil, jak strašně jsem vypadal a jak
hrozně jsem byl oblečený. Dodnes je mám schované a občas se na ně dívám,
abych nezpychnul
Zrají moderátoři stejně jako herci?
To nevím - naopak si myslím, že moderátoři jsou léty pomalejší a méně
jiskří.
Pomohl by alkohol? Šansoniér Gilbert Becaud vypil za představení
dvě lahve whisky…
Ne, ne, ne! Já i kdybych si dal malé pivo, tak mám pocit, že mi tvrdne
huba. Dohánět sebevědomí alkoholem nebo drogami je strašné. Vzpomeňte si
na smrt v přímém přenosu, kterou podstupuje Tereza Pergnerová! To byla
absolutní moderátorská hvězda, nesmírně inteligentní, chytrá a s
obrovskou budoucností. Hodně to záleží na rodině a především na partě.
Na nebezpečném hecování "Nebuď srab a dej
si"? Byl jste srab?
Jo. Vyzkoušel jsem cigarety, ale kouř jsem ani nevdechoval. Myslím, že
na světě jsou zajímavější věci.