| Jedovatější
než štíři |
|
|
Rudolf Baudis |
Ročník 34 - číslo 30 |
Když většina z nás zaslechne zmínku o jedovatých živočiších, vytanou jim na mysli především pavouci, hadi a štíři. Na zemi se ale vyskytují ještě jedovatější zvířata a jedovými žlázami jsou kupodivu vybaveni i někteří savci. U nás je výčet jedovatých živočichů poměrně stručný, ale na zahraniční cestě směrem na jih a při potápění v moři je třeba být opatrnější
.
Zmije - náš jediný jedovatý plaz - je tak plachá, že ji sotva zahlédnete, protože se hledí rychle skrýt, když svými citlivými smyslu ucítí vaše kroky. Štíři jsou zase tak vzácní, malí a vyskytují se prakticky jen na malém území u slapské vodní nádrže, že se jich také nemusíte bát. Zdálo by se, že seznam našich jedovatých živočichů by se dal ukončit včelami a vosami, ale kupodivu musíme připsat ještě drobné hmyzožravé rejsky a rejsce, kterým při lovu slouží jedovaté žlázy ve spodní čelisti. Po jejich kousnutí může i člověk pociťovat několik dní palčivou bolest v mírně oteklé ráně. Ptáme-li se, k čemu mají jedovatí živočichové své jedové orgány, jsou tyto zbraně dvojího druhu. Slouží někdy jen buď k usmrcení nebo omámení kořisti při útoku, tedy při získávání potravy nebo k obraně, což je případ obojživelníků a včel, často ale k obojímu účelu, jako je tomu u pavouků, štírů a hadů.
Jedy v moři
Nejúčinnější jed nemají kupodivu pověstné kobry a jiní smrtelně
nebezpeční hadi, ale různí mořští živočichové, jako meduzy, měkkýši
a mořští hadi. Není divu, ve vodě se rána zároveň vymývá, takže část
jedu přijde nazmar. Zvláště mořští hadi, vyznačující se zvědavostí,
jsou nebezpeční. Plavec nebo potápěč při jejich kousnutí pocítí jen
malou bolest, takže si někdy ani neuvědomí, že ho uštkl had. Přitom je
smrtelná dávka jedu pro člověka nejnižší ze všech jedovatců, asi 3,5
mg. Pro nás, Středoevropany, jsou kromě zmijí zajímavé i žáby. Tvoří
čtyři pětiny všech obojživelníků, kterých na světě žije téměř tři
tisíce druhů. Mnohé z nich jsou jedovaté. Pověst o jedovatosti naší
ropuchy ovšem přehání. Aby její jed, vylučovaný kožními žlázami, způsobil
člověku nějaké potíže, museli byste ropuchu olizovat nebo sníst..
Ropuchy pro traviče
Účinky ropušího jedu byly známy a využívány už ve starověku. Droga ze
sušených ropuch byla považována za močopudnou. V Číně a Japonsku se
tento lék získával stlačením jedových žláz na hlavě obojživelníka a
prodával se v podobě tmavohnědých tablet. Předpis ze 16. století uvádí,
že když se ropucha vloží do sáčku se solí a nějakou dobu se obsah protřepává,
sůl se napustí ropuším jedem, takže vznikne spolehlivý travičský prostředek.
Na rozdíl od ropuch, tropické jihoamerické žáby na ochranu před predátory disponují opravdu účinným jedem. Toho využívají místní indiáni k výrobě šípového jedu do luků i bambusových foukaček. Jedovatý sekret donutí žáby vylučovat tím, že je zahřívají nad ohněm. Tyto jedové žáby dokonce chovají jako domácí zvíře, často ovšem pro poněkud kuriózní účel. Žabí jed totiž vyvolává zvracení a pomáhá tak odstraňovat potíže vyvolané nadměrným požitím alkoholu. Žabí sekret se v tomto případě vtírá do záměrně způsobených oděrek na spáncích a zápěstích. Při zmínce o šípovém jedu jste si možná vzpomněli na pověstný jed kurare. Jeho tajemství patří ovšem do rostlinné říše a tak si ho necháme na příště.
Ilustrace: archiv autora, Naše příroda (Reader's Digest Výběr)