| Syna
Františka máme za odměnu |
|
|
Venda Šebrlová |
Ročník 34 - číslo 30 |
Hana Heřmánková
Tak
dlouho jsme se domlouvaly, až jsme se sešly v ten nejméně příhodný den.
Končila sezóna a Divadlo bez zábradlí se s ní loučilo večírkem v nedaleké
pizzerii. Heřmánkovi s pochopitelnou nervozitou prožívali (na dálku)
kolaudaci domu v Jevanech. Jejich synové Kája a Pepa si naopak slastně užívali
poslední hodiny letošního školního roku. V Divadelní kavárně bylo otevřeno
poslední den - takže balili: chystali se na dovolenou a malování. Ale přesto
všechno jsem tam dostala báječně ledový zelený čaj a hodinu jsem si povídala
s Hanou Heřmánkovou, která nepospíchala a usmívala se.
Vypadáte jako člověk, jehož životním krédem jsou
slova: Co se má stát, to se stane…
Ale já nejsem stoprocentní fatalistka! Lecčemus se dá pomoci a v lidských
rukou je na to dost síly. Samozřejmě, když dojde k nějaké zlomové
situaci, tak co se dá dělat…
Jak zvládáte roli matky tří kluků, manželky Karla Heřmánka
a zároveň divadelní manažerky?
To, co jste vyjmenovala, jsou pro mě základní hodnoty. Ještě bych k
tomu připojila zdraví, protože beze mne by to třeba šlo všechno hůř. Snažím
se obstát a ještě něco přidat.
Začínala jste jako televizní hlasatelka. Kolik vám
bylo let, když jste se poprvé objevila na obrazovce?
Konkurz jsem dělala v sedmnácti, hned po gymnáziu. Pak jsem se sice
pokusila doplnit své vzdělání na vysoké škole, ale časově to vůbec nešlo
skloubit.
Ještě před deseti lety jste byla hostem v milionech našich
domácností - a pak jste stala hostitelkou tří stovek lidí v Divadle Bez zábradlí.
Ale já jsem nikdy nepřerušila spolupráci s televizí - jen když se mi
zrovna narodilo nějaké dítě… Tak pravidelný režim mnoha služeb do měsíce
nešel zvládnout - takže bych mávala na dobrou noc na cizí děti místo
toho, abych byla doma, ukládala do postýlek ty vlastní a vyprávěla jim pohádky.
Nikdy jste neváhala mezi kariérou a dětmi?
Nikdy, v tom jsem měla jasno. Děti byly vytoužené. Do doby, než se
narodily, jsem měla spoustu práce nejen jako hlasatelka, uváděla jsem i pořady,
které se natáčely… Dělala jsem přímé přenosy i velké pořady,
koncerty, dokonce jsem si vyzkoušela televizního Silvestra…
…a všechno vás to bavilo?
Ano.
Trošku "jednotvárný" život, ne?
Právě - chtěla jsem si ho užívat i z té druhé stránky! Takže když
jsme se s Karlem dohodli, že budeme mít děti, rozhodla jsem se, že se budu především
věnovat jim. Jednoznačně.
Jste milovnicí tak prudkých životních změn?
Nenechte se splést - i pak jsem dělala malé pořady o knížkách, o
filmech… nebo i seriál o salátech. Pořady o vaření byly tehdy v televizi
nový žánr - točili jsme je v našem bytě. V mé kuchyni byl nastěhovaný
celý štáb, občas to bylo moc napínavé.
Teď moderujete pořad Sama doma. Nalákal vás titul - představa,
že na vás vlastní rodina zrovna teď nemůže nic chtít?
(smích) A taky pracovní režim - vysílám jednou za čtrnáct dní dvakrát týdně
a dopoledne. Ten pořad je milý a dělám ho ráda. Ale víc bych toho asi
nestihla.
Kája i Pepa byli ještě hodně malí, kdy jste se s mužem
rozhodli založit jedno z prvních soukromých divadel u nás. Jak to přežili?
V mém životě se vždycky děje víc věcí najednou. Pepa byl miminko, ale
dalo se to skloubit, protože jsme měli kancelář doma. Už tenkrát jsem měla
hospodyni, jinak bych to nezvládla. A víte, co si kluci napsali na dveře svého
pokojíčku, když začali hodit do školy? Ceduli KANCELÁŘ, protože mysleli,
že je to běžná součást bytu.
Jenže nové divadlo se také třikrát stěhovalo: z Žižkovského
divadla do divadla La Fantastika, po roce do Vysočan. A pak do rozestavěného
sálu Adrie…
A to nebylo všechno: v Gongu jsme byli jako hosté, ale tady už jsme museli
podnikat! Myslet na šatnářky a na hasiče, aby bylo dost toaletního papíru
- a především, aby přišlo dost diváků. To na prvním místě.
Práce divadelní manažerky je náročná, protože
divadla si tvrdě konkurují. Jak to zvládáte - taková křehká žena? Zapláčete
v pravou chvíli?
Tak tento trumf v rukávu jsem opravdu ještě nepoužila! Ale přiznávám, že
mi dost dlouho trvalo, než jsem se naučila říkat NE a stát si za svými názory.
Jenže k tomu jsem asi vždycky spěla - když jsem něco chtěla, tak jsem to
dokázala.
Teď vám do rodiny přibyla radost-starost o třetího
chlapečka…
To bylo za odměnu! Pro nás všechny, protože rodinu to báječně stmelilo.
Dokonce s tím nápadem přišli sami kluci. My jim sourozence slíbili a slib
splnili. Je pravda, že jsme se moc těšili. Děti se mnou chodily k panu
doktorovi a dívaly se na ultrazvuk, se kterým mi dokonce sami jezdily po břiše
a prohlížely si miminko.
Kdy viděli kluci Františka poprvé?
Deset minut potom, co se narodil. Když otevřel oči, tak u nás byli i s
tatínkem a vítali ho na světě. To byl jeden z nejhezčích okamžiků v mém
životě.
Milujete tak dramatické změny nebo vás zneklidňují?
Každá změna život zpestří. My jsme s Karlem slavili 12. února patnáct
let, co jsme spolu. Proto jsou pro rodinný život potřeba nové impulsy a teď
je na co se těšit. A nakonec i společné trápení stmeluje - teď mluvím třeba
o stěhování.
Blíží se vám čtyřicítka, což klidně můžeme
prozradit, protože vypadáte pořád stejně dobře. Jen vám přibyly kolem očí
vrásky od smíchu. V padesáti budete mít zařízený dům, oba starší kluky
na vysoké škole a František už taky bude mít vlastní hlavu - jaké to
bude?
I na tu dobu se musíme těšit. Nepochybuji o tom, že Karla i mě něco
napadne a spíš se bojím, jak se to do našeho života všechno vejde.
Takže žádné okopávání kytiček?
Určitě to nebude žádný velký klid, to jsem si pojistila právě malým
Františkem. Takže budu chodit na rodičovská sdružení a opakovat si s ním
základní vzdělání.
Jste klidná a vyrovnaná - naopak Karel Heřmánek je prý
nervák. Jak vám to v manželství funguje?
Karel má skutečně do života dáno, že věci řeší hned a pokud možno
nahlas. Myslím, že je to dokonce lepší, pak v sobě ten problém nenosí. Já
naopak jsem potichu a pak mám na puse opar…
Kluci teď skončili primu na osmiletém gymnáziu. Jak
to, že chodí do stejné třídy?
Kája je sice o čtrnáct měsíců starší, ale měl odklad a naopak Pepa šel
ve svých šesti, protože se do školy moc těšil. Jsem moc ráda, že jsme to
tak udělali. Táhnou to sice spolu, ale už má každý své kamarády - i když
v jedné partě. A Kája navíc ohlídá Pepu, který pořád něco zapomíná.
Jací jsou?
Kája je velký organizátor a je ctižádostivý. Pepa je spíš zvídavý,
nesmírně vtipný a roztržitý. A František? Tam vidím oba dva kluky - a
taky mu přátelé říkají Kájo-Pepa! Ten je opatrný, zatím chodí jen za
ručičku - a má jistotu, že každý ho někam dovede nebo donese.
Dovedete si představit, že byste před sebou měla prázdniny
bez povinností?
Dva měsíce bych asi nevydržela. Ale loni, to jsem měla miminko v zavinovačce,
jsem vzala k nám na chalupu svoje rodiče. Kluci jeli na výlet do Holandska,
takže jsem neměla jinou starost než kojení, tatínek sekání trávy a
maminka co nám uvaří dobrého.
A co vy, vaříte ráda?
Moc. I když bych mohla vařit jenom svíčkovou, tu mají kluci nejraději a pořád
ji chtějí. Zkouším i recepty z pořadu Sama doma, protože tam chodí i pan
šéfkuchař Samek (to jméno je u nás zaklínadlem) a jeho středozemní
kuchyni - zeleninu a ryby na každý způsob miluji. Je fajn, že kluci mají pořád
hlad, protože stát u plotny je příjemná změna.
Mají to zaměstnané ženy těžší než muži?
Jistě, protože máme v sobě zakořeněný předsudek, že například za
(ne)pořádek doma můžeme my. Ale já si nestěžuji - vím, že například před
premiérou nemůžu na Karlovi chtít vůbec nic. To se mu všichni klidíme z
cesty. I kluci vědí, že musí kolem tatínka chodit po špičkách.
Jak ukočírujete tak velkou rodinu?
Například díky mobilům. Nejdřív jsem váhala, ale teď mám radost, když
si na mě vzpomenou a sami mi zavolají a já vím o každém jejich kroku. Hrají
tenis (ten jsem se začala učit s nimi) a volejbal - s ním jezdí v létě v
zimě na soustředění. Chtěla jsem, aby taky hráli na klavír - v tomhle
hrozném světě je dobré umět poslouchat hudbu a přemýšlet o ní. Jenže k
tomu se jim taky zalíbil klarinet, takže máme doma kapelu.
A tatínek hraje na basu… A vy?
Já jim hraju na nervy. Mám ráda muziku podle nálady a knížky vlastně taky
- takže v poslední době to byly hlavně knížky o výchově malých dětí.
Nezastávám tak úplně stanovisko, že děti musejí vyrůstat bez omezování.
Ale musejí mít jistotu, že domů se mohou vrátit vždycky.
Jak se vám líbí teorie, že rodiče by měli
respektovat děti - a děti by naopak měli respektovat rodiče?
To je krása!