| Vějíř
- prapředek klimatizace |
|
|
Rudolf Baudis |
Ročník 34 - číslo 29 |
V dnešní době elektrických ventilátorů a elektronických klimatizačních jednotek zvaných obvykle air condition si už ani neuvědomujeme, jakými tepelně regulačními mechanismy vybavila příroda naše tělo už v dobách, kdy naši předkové obývali tropické kraje. Tam jsme se naučili budovat stinné přístřešky a dokonce si stín nosit s sebou v podobě slunečníků. A zhruba před třemi tisíci lety vzniklo i nejjednodušší technické ochlazovací zařízení - vějíř.
V
teplých krajích byl palmový vějíř často jediným doplňkem šatníku, skládající
se někdy už jen z lasturových nebo květinových náhrdelníků a kupodivu ho
častěji ho používali muži než ženy. Vějíř sloužil nejen ve funkci dnešních
ventilátorů, ale i k odhánění obtížného létavého hmyzu. V Orientu býval
vějíř symbolem vysokého společenského postavení a jeho darování bylo
projevem největší přízně. Vějíř z pštrosích a pavích per patřil k
odznakům faraonovým a vějířník, nosič vějíře, byl nejvyšším egyptským
úředníkem.
V soupisu šatníku anglické královny Alžběty z roku 1660 je uvedeno i třicet vzácných zlacených vějířů. Ale to už jsme v době, kdy užívání vějíře získalo svá nová pravidla a finesy, jimiž dáma mohla kavalírovi vyjádřit své postoje a záměry - od příkrého odmítnutí až po koketní souhlas s těmi nejodvážnějšími návrhy. Např. ve Španělsku prý ovládají toto umění dámy dodnes.
V Číně a Japonsku je vějíř dosud ve velké úctě a až donedávna byl běžnou pomůckou mužů. Novorození chlapci ho tu dostávali jako první dárek a patříval i k vojenské výstroji. Ještě počátkem minulého století uváděl francouzský badatel Rémusat: V Číně a Japonsku je vějíř zaveden u samotného vojska. Je-li vedro příliš veliké, vypiv číšku horkého čaje pro ochlazení, uchopí důstojník svůj vějíř oběma rukama, zamává jím nad svým oddílem a velí: Dovoluji vám použíti vějířů! Každý vojín mává nyní svým vějířem s všemožnou obratností a důstojností. Chybí-li vojínu vějíř, což však jest nemyslitelno, potrestá se, jako by mu chyběla poboční zbraň. Japonští vojáci mají dlouhé železné vějíře, jimiž salutují, důstojníci ho používají při cvičení místo šavle. Vějíř jest japonskému vojínu symbolem statečnosti. Jaký to úpadek v dnešní době, kdy v případě potřeby používáme místo vějíře kus papíru nebo kapesník.
Vraťme se ale ke starší technické historii vějířů, jejichž přednosti dnes znovu objevují zejména zahraniční turistky při procházce v parném létě za pamětihodnostmi naší země. K odhánění hmyzu se používal protáhlý vějíř, původně jen brk některého ptáka. Latinsky se mu říkalo muscarium (musca = moucha). Na ochlazování sloužil vějíř ve tvaru listu, z něhož také vznikl, a nazýval se flarelum (flare= vláti). V Persii se vějíř používal k rozdmychávání ohně, neboť foukání do ohně bylo považováno za jeho znesvěcení, ale patřil i k důstojnosti křesťanských hodnostářů, jak dokazuje dobové zobrazení papeže Pia IX.
Vějíř v dnešní skládací podobě patří k vynálezům patnáctého století a stal se příležitostí pro krejčí, hedvábníky, kovotepce, řezbáře, papírníky, malíře i další řemeslnické mistry, aby předvedli své umění. Na vějíře se zapisoval i taneční pořádek. Byly zhotovovány z papíru, hedvábí, papíru, slonoviny, želvoviny, dřeva, slámy, ptačích per i krajky. Staly se tak svědectvím úrovně řemeslné a umělecké výroby té které země a doby. Není divu, že vynikající a obsáhlá sbírka vějířů patří k chloubám pražského Umělecko průmyslového musea.
Ilustrace: archiv autora
Foto: Miroslav Martinovský